prezdivaka

Náboženství - víra - fanatismus - nenávist - násilí - vražda - vyšetřování - zloba - účel - pomsta - lítost - manipulace - víra - náboženství.

Naprostá špička v oboru. Dokonalá kamera a vyčekané záběry s perfektní optikou a světlem. Střihová skladba je bezchybná.

Pondělní cyklus divadelních her z Broadwae uvedla ČT už několikrát. Byl jsem většinou potěšen. Toto nastudování bylo dle mého z několika důvodů nešťastné. Romea hraje 37 letý Orlando Bloom a Julii 28 letá Condola Rashadová. Nejen tedy, že nepůsobí mládě a nevinně, ale Julie je černoška. Děj se odehrává ve Veroně a aby to bylo logické, je celá Juliina rodina Kapuletů černošská. Nic proti úpravám a nastudování. Nevadí, že Romeo přijede na motorce a kolem tančí další černoši v raperských ohozech a kulichu, ale možná to chtělo víc kreativity při znovuuvedení této hry v New Yorku po 36 letech, než jen společenskou objednávku - když prezident Obama, tak proč ne slavní milenci. West Side story je také newyorkskou verzí Shakespearovy tragedie a Julie je portoričanka. Jmenuje se však Maria. A bílý Romeo je další americký přistěhovalec Tony. Jde tu tedy o velmi věrohodný konflikt etnik i komuny. Film je klasika a odnesl si 10 Oscarů. Nevím, ale někdy je dobré přistoupit k látce s rozmyslem a nápadem. Když je jediný nápad změna rasy u herců, je to málo. U většiny amerických remaků z poslední doby je to bohužel tak, viz Sedm statečných nebo 451° Fahrenheita. Už se těším na afroamerickou verzi Sněhurky.

Nepochopil jsem ani nadšení a už vůbec ne Oscary. Film je naprosto průměrný, předvídatelný a úplně z něj čiší ta společenská objednávka. Na konci už i zřetelně hraje na city.

Naprosto stupidní název filmu (originál Pasažér), který snad má evokovat Hitchcockův starý film. Koresponduje se stupidním scénářem vhodným možná pro počítačovou hru. Občas má film i podobný vizuál. Nesmyslné scény, předimenzované rvačky... Prostě úplná srágora.

Tak tohle mě naprosto dostalo. Tak silných filmů v této povrchní době, kdy už lidé nemají trpělivost a čas vnímat nedějovost velmi silného děje, není za rok víc než hrstka. Tomu filmu nechybí nic. Bohužel, jak už to u opravdové kvality bývá, nikdy nejde ruku v ruce s oblíbeností.

Čím novější verze Artušovské legendy, tím horší. V této politickokorektní verzi musí být ve čtveřici hrdinů jeden Ind a černoška. Příšerné triky, výprava i příběh. A to už vůbec nemluvím o úděsném, chvílemi až ochotnickodivadelním herectví.

Tak tohle nemá už vůbec nic. Vlastně jediná věc, pro kterou se některé remaky v poslední době točí je asi možnost přeobsadit hlavního hrdinu afroameričanem. Stává se to v seriálech i nových filmech. Např. Sedm statečných atd. Někdo to dotáhne až do plného obsazení černošskými herci - poslední verze Čaroděje ze země Oz. Místo aby film buď vystihl myšlenku knihy, kopíruje verzi Francois Truffauta a jeho nápad s chodícími knihami - lidmi. Film vůbec nemá ten existenciální přesah a neustálým strachem a už vůbec neukazuje duchovní krizi společnosti.

Film se zmítá ve značném rozpolcení. Z dnešního pohledu bychom ho nazvali televizním snímkem. Skvělí herci, ale bohužel ostatní složky pokulhávají. Mě jako kameramana doslova drásalo obrazové klišé světla v dobytčáku. Film si může dovolit nemít obličeje herců stále rozjásané, jako to měla televize. Tady, přestože se děj podstatnou dobu odehrává ve vagóně pro dobytek, kde nejsou okna, světelná nálada se mění. kamera zásadně nesnímá celek vagónu, aby se divák neorientoval a podle dení doby se světno nepochopitelně mění. Když je den, je vše přezářené, večer, když se zapálí petrolejka, je světlo žluté a poprvé aspoň trochu reálné a když je tma a většina cestujících spí, je světlo tmavě modré jako od noční oblohy. Pokud vlak vjede do tunelu na chvíli se trochu setmí. Je to vlastně televizní svícení, které nemá s tím filmovým moc společného. Černobílé archivní výplně byly snad zbytečné a určitě dlouhé. Samotný závěr mě vlastně zklamal, protože předznamenal určitý posun, který se ovšem už nekonal.

Naprosto strhující dokument, který svou stavbou překonává většinu fabulovaných kriminálních filmů. Je přesvědčivý a i když je vlastně hrdinou obžalovaný Nick, až do konce netušíme, jak proces dopadne a z velmi emotivních výpovědí prokurátorky i žalobce vidíme, že si nikdy nemůžeme být jistí, na čí straně je právo a spravedlnost. Velmi mi to připomnělo kauzu Petra Kramného, který byl poslán za mříže na 28 let také na základě nepřímých důkazů, pochybných tvrzení a hlavně díky skálopevnému přesvědčení soudkyně.