Willy Kufalt

V poslední ze Tří barev, kterou jsem viděl, se Krzysztof Kieślowski částečně odklonil od silné psychologie postav, stejně tak opustil své originální mysteriózní vyprávění plné postupně do sebe zapadajících střípků, což mě na Červené i Modré tolik upoutalo. Bílá je prostě jiná, ať už svým přímočarým dějem od začátku do konce, nebo častěji přítomným humorem v ději, který (ač to vzhledem  k atmosféře nemusí tak vždy vypadat) má tentokrát blíž ke komedii. Včetně jednoho neobyčejného cestovatelského dobrodružství či kuriózního pohřebního zážitku. Čemu jsem příliš na tak krátkém prostoru nedokázal uvěřit, byla poněkud nahodile zpracována proměna z tak nešťastného člověka a dočasného žebráka z metra v jedné osobě na tak úspěšného podnikatele. Asi by celku pomohlo, kdyby v takovém případě snímek ladil na onu komediální strunu ještě výrazněji, možná až lehce absurdně. Tak mi vychází Bílá jako nejslabší z barevné trilogie. Ačkoliv i na slabším filmu z Kieślowského vrcholů zůstává toho pořád tolik, čím se lze nechat vést, ať už je to suverénní režie s osobitou atmosférou, výborné herecké výkony v čele se Zbigniewem Zamachowským, nebo prostě ten nepředvídatelný napínavý příběh, opět plný pestrých emocí. [80%]

„Nic z toho vám nedává oprávnění mlátit jiné. Nemůžete jen tak vzít zákon do svých rukou...“ Už potřetí za sebou u mě probíhal pozdní páteční večer ve znamení filmu-noir z dílny „Francouze ve službách Hollywoodu“ Julese Dassina a opět se konal stylový atmosférický zážitek! Přes jistou dávku humoru i romantiky na mě snímek v nejedné scéně dýchal až realistickým dojmem a to zejména díky snímání v reálných poválečných exteriérech. Příběh muže na stopě zločineckého obchodu pravidelně napíná a je výborně ztvárněn na obou stranách konfliktu, přičemž těšilo mě sledovat jak mladého Richarda Conta, tak typově přesně obsazeného Lee J. Cobba v ústřední záporní postavě, jelikož oba herce vídávám na plátně spíše svátečně. Jako bonus dostaneme i nejednu zručně natočenou akci s náklaďáky, ať už proces uvíznutí a vyváznutí spod vozidla v písku, kamionovou honičku s drsným koncem nebo i obyčejnou jízdu kamionem po noční dálnici, která už sama o sobě dotváří úžasnou atmosféru. [80%]

Povídka s Françoisem Périerem: obstarožní absurdní cosi, co má připomínat romantickou komedii. Ač Périera nepovažuji za špatného herce, tady je vidět, že v roce 1963 jeho kouzlo coby šarmantního milovníka či komika už poněkud odvál čas. Ještě že se kolem něj motají krásné slečny. Bohužel to celé trvá dost dlouho a na víc, než 2 hvězdičky za dvě kočičky to u mě nevydá. (2*) ---- Povídka s Francisem Blanchem: neskutečně otravné, stejně jako celý Blanchův humor. (2*) ---- Povídka s Darrym Cowlem: Už jsem si myslel, že se tentokrát u francouzské komedie vůbec nezasměji, ale Cowl to naštěstí plně prolomil. Potvrdil jsem si, že mě tenhle chlapík se svým humorem baví a mohl bych se zase zkusit někdy podívat na vyloženě „jeho“ film. Tuhle povídku navíc režíroval Philippe de Broca a je to stylově rozhodně znát, dost to připomíná de Brocovy rané filmy a oplývá i zdařilými gagy především v úvodní scéně s řebříkem a plakátem. (4*) ---- Povídka s Pierrem Mondym má trochu smůlu, že rozvíjí úplně stejné téma jako ta předchozí, tedy výhra slečinky. Co mírně místy snižuje dojem variování, to pozdvihuje vedle Mondyho i jeho pravidelný parťák Jean Lefebvre v roli zábavného opilého námořníka. (4*) ---- Povídka s Louisem de Funèsem: Očekávání toho nejlepšího na závěr vyšlo a nekorunovaný král francouzských komiků nezklamal! Povídka o trampotách s kufříkem navíc nestojí výhradně na Funèsově sólu, ale se stejným gustem se činí i jeho rozverná filmová dcera a herecký veterán Noël Roquevert. K zdařilým prvkům patří i velice vtipně zakomponované cinefilní odkazy s plakáty na dobové westerny a horrory či neotřele využité operní árie. (5*) ---- Jako celek zajímavý povídkový počin, především pro skalní fanoušky dobové francouzské komedie, žel pro první dvě povídky ho vidím spíše jen na lepší 3 hvězdičky. [70%]

Název vše vystihl skvěle, neb Kim v podání Takešiho Kitana je bezmezně tvrdý až do morku kostí a prolití krve. Neúprosné dění asi mělo zachytávat proměnu lidské osobnosti pod vlivem okolitých podmínek a neochvějné touhy dosáhnout svého cíle, ale na mě často spíše působilo jako „výpravná sága“ místních bitev, rvaček, útoků, psychických výbuchů a znásilnění zkraje rozpoutaných příchozím cizincem. Prakticky veškeré ostatní postavy zůstávají nevýrazné kdesi v pozadí. Snad až na nepovedenou scénu skoku z mostu do řeky (s nepřesvědčivě využitou zadní projekcí) se film vyznačuje zručnou filmařskou stránkou, skvělou dobovou atmosférou a ani s dlouhou stopáží jsem kupodivu neměl problém. Jistý problém mám s obsahem, v rámci něhož vše negativní kolem hlavní postavy a historie násilí v daném japonském městě Jóiči Sai nevyvážil čímkoliv pozitivním nebo uzemňujícím přesahem. Inu, rval se týpek a násilně útočil na všechny a vše kolem celý život, má touhu rvát se a útočit pořád i coby vousatý senilní dědek s kulhající nohou a těžkou barlou... a já si jen můžu vydechnout, že jsem s ním nepřišel do střetu a mohl mi tudíž zůstat lhostejný. [70%]

Vlastně to byla obyčejná road movie s klasickým příběhem o cestě na jedno zvolené místo neznámou krajinou a různých setkání během této cesty. Ale díky prostředí zasněženého Islandu v zimě, navštíveného z pohledu cestujícího cizine, dýchala na mě Zimnice zároveň jistým neobyčejným kouzlem. Krásné naplnění jednoho cíle vycházejícího ze silného pouta... Fridriksson stejně jako v Dětech přírody tohle putování prodchnul podmanivou atmosférou s chvílemi až mysteriózním nádechem. Navíc mě potěšilo, že hodně atypické koprodukční spojení Islandu, Japonska a USA se tu plně odráží i na příběhu, protože Japonec zde cestuje po Islandu, setkává se mj. i s Američany a také se tu autenticky mluví více jazyky... a oceňuji to o to víc, jelikož mám občas pocit, že dnes už se filmové koprodukce podnikají často ryze z finančních důvodů, aniž by v nich příběh, prostředí nebo obsazení podobně mezinárodním charakterem oplývaly. [75%]

Prodíval jsem se tím filmem úspěšně až do konce, ale čím déle trval, tím víc mě svým vztahovým propletencem plným intrik a trpkých zákulisních osudů nešťastných hollywoodských hvězdiček míjel... tématem i zpracováním. Snad jen první třetina mě ještě dost upoutala a navnazovala zdánlivě atraktivním prostředím, talentovanými herečkami a otevřeně cynickými dialogy. Jenže zpracování celého příběhu naplněného často hnusem nejen charakterního rázu na mě působilo poněkud bez pohltivé či napínavé atmosféry. Jakobych nahlížel na plátno z dálky přes tvrdé sklo navrch a osud postav mi zůstával lhostejný. Po delší době mě tak David Cronenberg nějakým filmem zklamal. Zatímco jeho klasické sci-fi horrory mě zatím až na výjimky velice bavily, další méně typický Cronenbergův film mimo tyto žánry (po Nahém obědu) opět zařadím k těm, které ve mě nic výraznějšího nezanechaly. Vnímám však jako pozitivum, pokud si film našel své vděčné publikum. [50%]

Námět existenciální situace během neotřelého výběrového řízení do zaměstnání je hodně zajímavý. Samotný film má však pro rozhleděného diváka značnou smůlu v tom, že ze Zkoušky (ač není rugelérně horrorem) až příliš často cítit, jak se doslova ponáší na podobně vystavěné horrory z uzavřeného prostoru. Takže jakkoliv zápletka působí v prvních minutách originálně, v průběhu filmu začínáte mít pocit čehosi už x-krát viděného. Obzvlášť, když v průběhu řízení začínají přítomní doslova vypadávat ze hry, nemohl jsem si nevzpomenout na starší, dávno viděný kanadský horror Kostka, kterým obrovská popularita podobných filmů v posledních 25ti letech nejspíš začala, či o něco mladší napínavou „vyvražďovačku“ Circle. Působí to sice zajímavě, použít stejnou výstavbu i na děj, kde nehrozí nebezpečí tragické smrti, jen riziko jednoho neúspěchu a také je děj Zkoušky v jistých ohledech napínavý. Pointa ohledně záhadné otázky i odpovědi hodně zajímavá, překvapivá i smysluplná. Ale poté, co mi stále více docházelo, jakým způsobem se zhruba většina děje bude ubírat, od jisté chvíle se mi film začal táhnout a působil až jako místy zbytečně vyhrocené a prodloužované čekání na pointu. Opakované zhlédnutí s její znalostí poněkud ztrácí význam. Uvítal bych méně žánrových prkvů s laděním do thrilleru a naopak hlubší propracování psychologie postav či v ději přítomného morálního dilematu. Vedle pointy oceňuji funkční využití opakovaně použitých prvků (např. sponka, tužka) a postavu „Hluchého“ Francouze. [60%]

Po víc než 3 letech od premiérového zhlédnutí jsem měl možnost vidět Osvícení na velkém plátně, bohužel však opět v té druhé verzi prodloužené o půl hodinu s rozvláčnějším rozjezdem. První půlhodina mimo sugestivní horské záběry mi připadala jako typické studeně odtažité britské drama, film má však obrovskou výhodu v tom, že s přibývajícími minutami stále více rozehrává a graduje velkolepou atmosféru plnou tísně, napětí a strachu. Jestli bych měl vyzdvihnout konkrétní scény, které vnímám jako zásadní a obzvláště na mě zapůsobily, mimo to nejnapínavější ke konci bych jmenoval obě pasáže z nočního hotelového sálu, poprvé s barmanem, podruhé s celým personálem a mnoha hosty na večírku. Kromě toho, že se zde výrazně mění atmosféra celého filmu a hudební doprovod, mění se náhle i Jackova nálada poté, co se výjimečně setkává (byť jen imaginárně) s jinými lidmi, dostává se mu příležitosti popovídat si s někým a přijít chvíli na jiné myšlenky. Ty scény navrch v kontrastu s ostatním děním totiž ve mě umocnily jedno z možných vnímání příběhu, kde coby klíčový motiv ke zbláznění nemusí dřímat jenom nadpřirozené záhady z dávné historie hotelu, ale především jedna velká lidská samota a cílené odloučení od všech ostatních lidí... a spojí-li se tohle s již dříve problematickou povahou, vypuklé šílenství lze očekávat. Celkem by mě zajímal novější film z 90. let, který se má držet údajné původní představy Stephena Kinga v tom, že hlavní hrdina je na začátku spořádaným a poklidným otcem rodiny a zažívá postupný přerod, zatímco Jack Nicholson vyvolává už od prvních scén dojem narušeného psychopata. Jeho výkon v roli šílence je však v zásadních částech filmu ikonický a nezapomenutelný tím pozitivním způsobem, což třeba nemohu říct o Shelley Duvallové s její podivně vykutáleným výrazem. Celkový dojem určitě pozdvihuje i fascinující výtvarná stránka včetně snímání interiérů hotela. [80%]

Nemůžu říct, že bych s hlavní postavou Hanse vyloženě soucitil nebo že by mi byl něčím sympatický, ale jisté pochopení se mi k němu nakonec i najít podařilo. Zprvu na mě působil Hans jako velká nula na jevišti i v životě, který by se možná rád stal někým jiným (zajímavě působí hotelová scéna s kostýmem tuláka Charlie Chaplina), ale zůstává tím neúspěšným klaunem předvádějícím legrační kousky i v nevhodných chvílích ve svém okolí. Ani ne tak četné retrospektivy dotvářející obraz Hansova dětství za války, jako teprve scény opětovného setkání s milovanou manželkou u mě otevřely cestu k poznání Hansovy jiné tváře jako člověka, kterému přeci jen zůstalo kdesi hluboko uvnitř kousek citu. Jeho chování vůči ostatním působí arogantně, ale postupně se v plném světle odhalí i motivace pramenící z enormního zhnusení z okolité společnosti uvězněné v konformismu a nesmyslně ucítvaných dogmatech společenských i náboženských. **** Tuším, že velký podíl na výsledku bude mít předloha (a scénář, na kterém se podílel i samotný autor Heinrich Böll), ale po dlouhé době a více zklamáních mě Vojtěch Jasný konečně zas nějakým filmem oslovil, přestože jsem místy s ním (snad asi nejvíc pro ten chladnější vztah k hlavné postavě) opět trochu bojoval. Klaunovy názory jsou filmem, který stojí především na skvělém scénáři a hereckých výkonech, a ve kterém se Jasný překvapivě krotil se svými nejspíš oblíbenými voice-overy. Závěrečné scény s našim ústředním klaunem na hřbitově a na schodech mi připadaly v rámci zakončení i výtvarní stránky přímo geniální. [80%]

Z této řecké Rekonstrukce mám rozporuplné pocity. Velice atraktivní děj s tématem vraždy uprostřed horského řeckého venkova, příběh vyprávěný obrazem s minimem slov, nádherná kamera v pomalých záběrech, exteriéry i zbylé reálie umožňující skoro až autentický (byť černobíle nasnímaný) náhled do života v cizím kraji... To vše mě pohltilo, že jsem film odsledoval na jeden zátah bez pocitu znudění. Na druhé straně jsem postřehl velice slabý zájem o postavy jakoby nejen z mé strany coby diváka, ale i ze strany režiséra, protože víme o nich strašně málo. Veškeré dění je stylizováno značně chladně, bezemočně a vyprávění neustále proskakuje mezi současnou linkou a retrospektivou. Tohle vše zase způsobilo, že jsem si k postavám a příběhu nenašel žádný hlubší vztah nebo soucit. Zůstalo tudíž u sledování těch krásných záběrů a obstojného filmařského i hereckého řemesla, jakoby v té nejčištší podobě bez dalšího přesahu. Nejednou jsem se přistihl, že sice sleduji všechny ty scény (vizuálně) se zájmem, ale neustále přitom myslím na spoustu zcela jiných věcí, ačkoliv jsem si na takto náročný umělecký film schválně vynahradil speciální rozpoložení. Pomalé tempo částečně vynahrazuje kamera, případné podněty k přemýšlení však chyběly. O dva roky starší rumunský film se stejným názvem Rekonstrukce se mi líbil víc. [70%]