VanTom

Zejména ve 4. řadě se už šablona každotýdenní kriminálky mírně zajídala, ale jinak k seriálu nemám mnoho výhrad [podrobněji v komentářích k jednotlivým sériím]. Pronikání policisty (grimma) Nicka Burkhardta do obyčejným očím skrytého pohádkovo-mytologického společenství „oblud“ v okolí Portlandu rámovala spousta dlouhodobějších, většinou super napínavých zápletek – ať už osobních (jeho rodiny, přátel, šéfa), nebo „světovládných“ (královská rodina, revoluční hnutí, mapa z klíčů k mocnému artefaktu). Závěrečná sezóna ovšem dotáhla jen pár z výše zmíněných, navíc ne plně uspokojivě.

Chápu, že se ve výsledku film chová stejně, jako jeho asociální hrdinky – (jedna) bez citů a (druhá) bez empatie. Poznávat je má něco do sebe, než začne bezemoční pomalost unavovat – zvláště ve druhé polovině, kdy holčiny přicházejí s (dosti stupidními) plány vraždy nesnesitelného otčíma. To už se sklouzává k chladné "indie" nudě, ovšem významově se tvářící. Zaokrouhluji nahoru za obě mladé herečky a poslední roli Antona Yelchina.

Příběhově se nejedná o nic extra objevného (vše už bylo mnohokrát variováno), ale "allenovský" hlavní hrdina se svými mindráky stále představuje svěží závan na animovaném poli, nepodbízivý k dětskému publiku (scénář je dospělejší, než by se řeklo); a hlasové obsazení či výborná hudba nestárnou. Akorát po technické stránce dosahuje počítačová grafika dnešním pohledem ledva úrovně seriálových doplňků (např. Kung Fu Panda: Legendy o mazáctví).

Stylová gangsterka ze špinavého Birminghamu (z něhož tedy uvidíme víceméně jednu ulici) se teprve rozehřívá, hlavní zápletky s ukradenými vládními zbraněmi či přebíráním sázkových center nemají dostatečnou údernost a podřizují se osvětlení modu operandi gangu Peaky Blinders. Právě vybroušené, živé a nejednoznačné charaktery členů rodiny Shelbyových, které střídavě nenávidíte jako je milujete, spolu s fantastickými hereckými výkony (přízvuky :-)) a netradiční moderní hudbou dávají pádný příslib do budoucna.

Začínající herečka (rozkošná Lily Collins) "ze stáje" Howarda Hughese se proti pravidlům zakouká do svého řidiče. Probouzející se milá romantika ale dostane (ne)čekanou ťafku od samotného excentrického, už lehce senilnícího miliardáře – a jde v půli úplně stranou, protože na jeho chorobné výstřelky (a jejich snášení zbývajícími blízkými / zaměstnanci) se najednou vyprávění soustředí. Silou vůle tak drží pohromadě spíše jako (polopravdivý) dovětek k výbornému Letci Martina Scorseseho.

BoJack se chvíli dost hledal (seriál polovinu řady, titulní cynický, sebedestruktivní kůň desetiletí), postavy představil přes alkoholové excesy a sobecké naschvály, tudíž nešlo si k nim hned najít cestu. Jakmile ale do popředí protlačil smysluplné (vážné) zauzlení, dokázal skrz sarkastický humor a satirický obraz Hollywoo-u probudit opravdové city i v nitrech jednoduše animovaných antropomorfních zvířat.

Během doslova pár dílů bylo navráceno status quo na policejní stanici (včetně Renardova velení), dlouhodobé zápletky se vyřešily mezi řečí (globální porážka hnutí Černý dráp) nebo se na ně rovnou zapomnělo (královské rodiny asi přestaly kout pikle), pokračovala jediná: původ a moc ukrytého klacíku, resp. luštění symbolů ze starobylého plátna. Nutno říct, že tato linka, včetně svého vyústění a arcizloducha, nepatřila zrovna k těm extra podmanivým (natož dotaženým), pročež i ve zkrácené sezóně se dostalo na klasické epizodní mordy a bizarní druhy wesenů. Ale konec dobrý, všechno dobré.

Elwood dává (znovu) dohromady Blues Brothers Band a vyráží na "čarodějný" souboj kapel; přitom se jim drží v patách ruští mafiáni i horliví policisté (hromadná bouračka desítek aut opět vtipně přepaluje míru) a stát se může cokoliv, jelikož vetchý dějový nástin svou podřadnost ani nezakrývá. Dan Aykroyd, John Goodman i malý klučina mají STYL(u na rozdávání), ovšem mírně se jim nedostává šťávy; muzikálová čísla na jinak energické songy sem nezapadají úplně homogenně, mnohá z nich dokonce pozůstávají jen z prostých koncertních vystoupení.

Honosná historická romance okouzluje nádhernou exotickou výpravou, kostýmy, hudbou, stejně jako charizmatem titulní dvojice či pohádkově bezkonfliktním střetem odlišných kultur, když jsou Anna i král vykresleni jako pokrokoví tolerantní lidé pronášející jedno zasahující moudro za druhým. Jenže čím je jasnější, že jejich platonická náklonnost nemůže dojít naplnění, obrací se scénář k méně zajímavým, až zbytečným podzápletkám vedlejších postav (zamilovaná konkubína, zrádný generál), aby vytvořil aspoň zdání dramatu a uzavření.

Na plyn neustále šlapající Greengrassův styl akčně roztřesené dokumentární kamery a nervně tepající hudby pomalu nechává zapomenout, že dramatizuje dějově víceméně titulek k novinovému článku (který je sice zásadní a angažovaný, ale jeho avizovanou pointu všichni znají). Nebere si servítky v zobrazení chaotického a k obyčejnému iráckému obyvatelstvu ignorantského amerického válčení, aneb politiky vlastních cílů pod vykonstruovanými záminkami.