liborek_

Kdybych předem nevěděl, že jde o film Carlose Saury, vsadil bych se o sud peprmintového frappé, že autorem je Luis Bunuel... Tento snímek je jiskřivým svědectvím, že posedlost jednou černobílou představou a láska k ní může mít v pravdě destruktivní vyvrcholení. V hlavní roli nevyzpytatelná a svůdná Geraldine Chaplin jako Elena a zdaleka ne tak atraktivní José Luis López Vázquez v roli konzervativního nábožensky založeného lékaře, pro kterého je právě Elena ztělesněním onoho přízraku. Kdo má rád Buńuelovy filmy, přijde si rozhodně na své! Mě tenhle snímek docela dostal, ale původně zamýšlených pět hvězdiček dám případně až po druhém zhlédnutí.

Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film...

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není.

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film.

Ve skutečnosti je tohle hlavně Godardův film.. Truffaut jen udělal pár záběrů (ale krásných) a všechno ostatní je dílem pouze Jean-Luca.

Nádherný fim...! Asi bych měl s tím komentářem nějaký čas počkat, než odezní bezprostřední dojmy, ale nemůžu si pomoct... Další Truffautova adaptace románu Henri-Pierre Rochého, další lahůdka... Podobně jako v Jules a Jim se zde rozehrává krásný příběh milostného trojúhelníku, melancholická romance jednoho muže a dvou dívek. Komplikované vztahy, smutné rozchody, opětovné shledání a následná bolestná ztráta... Truffaut vložil do tohoto snímku tolik emocí, že by to za normálních okolností vydalo na několik filmů. S naprostou bravurou zprostředkovává nelehké osudy všech tří hlavních postav, kontrast v morálce anglických středostavovských dívek a francouzského mladíka. Dvě Angličanky a kontinent je navíc vizuálně dokonalý, impresionismem inspirovaný film. Naléhavý komentář vypravěče, kterým není nikdo jiný než sám Pan režisér Francois Truffaut, dodává tomuto dílu zvláštní nádech, vtahuje nás do děje a nutí nás nepřestat o filmu přemýšlet. *****

Herzogova pocta Murnauovi a jeho expresionistickému klenotu vyšla nad očekávání dobře. Sice v děsivosti a originalitě podání není původnímu Upíru Nosferatu konkurencí, nicméně svoji působivost jistě má. Tomuto remaku však paradoxně ublížil zvuk, kterým chtěl Herzog předlohu obohatit. To co je na originálu předností - tedy důraz na hru světla a stinů, mimika hlavních postav, je zde zatlačováno právě mluvenými dialogy, které nemají vždy tu správnou účinnost. Za pozornost stojí výkony Klause Kinského, Isabelle Adjani i Bruno Ganze. Výsledkem je slušný remake, což nebývá zvykem...

Pasolini je pro většinu lidí silně kontroverzní postava, která je většinou posuzována podle jeho posledního díla Saló aneb 120 dnů Sodomy. Přitom si asi málokdo uvědomuje, jak velký je to vlastně režisér... Svým nezaměnitelným rukopisem dokáže přesně vyjádřit to, čeho se druzí štítí a pokrytecky nad tím zavírají oči. Dekameron je první částí Trilogie života a zřejmě je ze všech tří filmů "nejstravitelnější" a především "nejslušnější"... Pro Pasoliniho je charakteristický výběr (ne)herců. Díky jejich ne příliš přitažlivému vzhledu dokonale navodil atmosféru "lidovosti" středověké Itálie a přispívá tak k mnohem větší uvěřitelnosti, než tomu je u načančaných hollywoodských manekýnů, kteří se nás v historických velkofilmech snaží přesvědčit, že ve 14. století měli všichni krásné bílé zuby a lesklé voňavé vlasy..:-) Mimoto si režisér střihl jednu z průvodních rolí - malíře Giotta. Pasoliniho Dekameron je kromě toho neskutečně vtipný, což ale vychází z vynikající Boccacciovy předlohy. P.S.: Můj obdiv České televizi, že si troufla Pasoliniho vysílat... Ovšem zážitek z kina to asi nepřekonalo...

Její matka umírá, otec je alkoholik a násilník... Ona je křehká dívka, kterou snad nikdo nemá rád (že by dívčí protipól mladičkého Antoina Doinela??) a která je všemi odstrkována. Nikdo ji neřekne jinak než Muška...Bresson nám opět naservíroval silný, působivý příběh, úsporně natočený, avšak s nádhernou kamerou. Muška na mě působil jako neskutečně smutný film a každou vteřinou, každým filmovým okénkem, které se mi mihlo před očima, jsem s hlavní hrdinkou cítil... Dívka zažívá strastiplný čas, je svědkem násilí, je nucena poskytnout alibi, je zneužita... vše směřuje k zřejmě ne moc překvapivému, nicméně nádherně natočenému konci. *****

Další Buńuelova chuťovka, která ostře útočí na církev a lidskou malost. Mladý kněz Nazario žije klidný vyrovnaný život v pokoře, když je okolnostmi nucen opustit svůj příbytek a vydat se na cesty. Doprovázen jen dvěma prostitutkami, toulá se světem jako Don Quijote, žije svým idealismem a jeho neochvějná víra v Boha a snaha pomáhat druhým z něj v očích chudých lidí dělá světce. Buńuel bez servítek ukazuje kontrast mezi tímto dobrým člověkem, který nevěří v zázraky a je neskutečně dobrý, a církevními hodnostáři a vůbec "zbožnými" lidmi, kteří jej pro jeho dobrotu a ochotu pomáhat neváhají označit za kacíře. Nazario bojuje s lidskými předsudky a pověrami a nejde mu o nic jiného, než aby ulevil prostým lidem od jejich trápení. Odměnou mu je stíhání za smilstvo s prostitutkou a opovržení "slušných" lidí. Nazarin je výbroně natočený film, syrový se zvláštní atmosférou. Jde o hodně dobrého předchůdce ještě slavnější Viridiany. 4 a 1/2*