liborek_

Buzíci jsou i na dnešní dobu hodně šokující film, který v sobě míchá opravdu zábavnou komedii s jakousi kritickou výpovědí o dnešní době. Otázka absolutní svobody je doplněna úvahou o ztrátě nejdůležitějších lidských hodnot (láska, úcta k životu a vůbec k druhým lidem). Oba hlavní hrdinové jsou jakýmsi ztělesněním té pomyslné bitvy morálky s marností. Jean-Claud (vynikající Depardieu) a Pierrot (Dewaere) žijí spolu s Marie-Ange (Miou Miou) nevázaný, marnivý, zdánlivě absolutně svobodný a bezstarostný život plný sexu a zločinu, z pod povrchu spokojenosti s dosavadním bytím však probleskují jiskřičky bezvýchodnosti. Buzíci jsou šokující, ale v žádném případě nejsou vulgární! Většinou se všechno odehrává ve slovní rovině, ale i přímo zobrazované sexuální scény nejsou nijak samoúčelné. Bertrand Blier už je takový, jeho filmy mluví za vše - k natočení takového filmu byla potřeba odvaha.

Tak nevím, asi jsem Klute viděl v ne zrovna nejlepším rozpoložení, protože mi přišel kapku nudný a pomalý. Prostě taková psychologická detektivka s výbornou Jane Fondovou a Donaledem Sutherlandem, ale na krimi-thriller s málem akce. Budu se na to muset ještě jednou mrknout a pokud bylo zklamání opravdu zapříčiněno tím momentálním rozpoložením, nevylučuju, že půjdu s hodnocením nahoru.

V Nájemníkovi jakoby Polanski navazoval na svůj dřívější film Hnus a chtěl ve svém Trelkovském ukázat jakýsi mužský protipól psychicky nevyrovnané a vyšinuté Carole Ledoux (Catherine Deneuve). Můžu potvrdit, že se mu to podařilo, znovu natočil výborný hororový snímek a skvěle uzavřel známý trojlístek filmů Hnus - Rosemary má děťátko - Nájemník. Tísnivá atmosféra, velice zajímavá hlavní postava (Polanski si roli napsal naprosto dokonale na tělo) a tajuplná zápletka s překvapivým rozuzlením trošku připomíná Lynche, ale jen zdánlivě, protože Polanski je naprosto svůj a kromě těchto průsečíků moc společného nemají (nehledě na to, že lynchoviny vznikaly o dost později). Nevzpomínám si na žádný film, kde by byla tak pěkně popsána vznikající paranoia hl. postavy.

Příběh Camille Claudelové určitě není ojedinělý, v historii se najde celá řádka bohem nadaných lidí, kteří se utápěli v trýzni nepochopení, kteří bojovali s nepřízní osudu a nakonec se jejich život zvrtnul do nevyhnutelné tragické koncovky. A tento film podobný osud zobrazuje nezapomenutelným a výjímečným způsobem. Hodně tomu přispěla především naprosto dokonalá Isabelle Adjani v titulní roli. Výborný byl i Gerard Depardieu v roli Augusta Rodina. Ale nejen herecké výkony, ale i hudba a vůbec všechno co film dělá filmem je na tomto snímku hodně vysoko - no vždyť 7 vyhraných Césarů a k tomu ještě dalších 7 nominací hovoří za vše... A aby toho nebylo málo, dvě nominace na Oscara - tady si myslím, že Isabelle by si ho zasloužila víc než Jessica Tandy za Řidiče slečny Daisy. I když je v druhé půlce film kapku depresivní, stojí rozhodně za to se do něj vnořit a pronikat pod povrch duše skutečného umělce - umělkyně. Je s podivem, že tento film je u nás prakticky neznámý...*****

Nemůžu tento film hodnotit jako celek, poněvadž jsem viděl pouze Truffautovu povídku Antoine a Collette, ovšem tahle část si rozhodně zaslouží celých pět hvězdiček. Druhý díl Truffautovy doinelovské pentalogie ukazuje mladého Antoina v čase prvních lásek a milostných zklamání, v období osamostatnění a vykročení do nového života. Snad žádný jiný režisér neumí tak realisticky a pravdivě zobrazovat normální životní příběhy jako Francois Truffaut a v této jeho povídce se to jen potvrzuje. S klasickým tématem pracuje s takovou lehkostí a přirozeností, že mu to musí leckterý filmař závidět. Po zhlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuju vidět i další díly pentalogie, např. ve filmu Láska na útěku je hodně okamžiků povídky Antoine a Collette vysvětleno z pohledu Collette.

Robinson Crusoe je naprosto netypický Buńuelův film, jako adaptace Defoeova románu je ale vynikající. Tenhle snímek je tak někde v půli cesty mezi Andaluským psem a Nenápadným půvabem buržoazie, od každého má ale něco. Buńuel je bytostný surrealista a ve snových scénách tyhle svoje choutky rozhodně nezapře. Dále jeho kritický odstup k civilizaci potažmo náboženství je zde taky určitým způsobem zastoupen i když trochu jinak než později v jeho mnohem slavnějších filmech. Nepřekonatelná je zejména teologická vložka v rozhovoru mezi Robinsonem a Pátkem, ve které se divošský klučina bezelstně ptá, proč Bůh nezabije ďábla... Film je plný krásných obrázků (kamera je opravdu velice dobrá), navíc tenhle Španěl má úžasnou schopnost vyprávět, takže když pominu pár malililinkatých nelogičností, řekl bych, že tenhle první Buńuelův barevný a navíc anglicky mluvený film rozhodně stojí za to. Škoda, že je tak málo známý.

Velice citlivě a zručně natočený snímek, který podává podrobnou výpověď o normálních lidech a normálních lidských problémech. Ačkoli manifest Dogma 95 je spíše svazující a v jistých ohledech už ztratil smysl, zde jsou jeho hlavní myšlenky předvedeny v tom nejlepším světle. Dogma sice není všelék, jak ukázal například dost mizerný film To je mé tělo, tady ale přispívá v maximální míře ke zdůraznění civilnosti a obecnosti zobrazovaného příběhu. Moc mi tahle skandinávská lahůdka chutnala a skutečnost, že po druhém shlédnutí mám chuť i na třetí dokazuje, že Italština pro začátečníky není nudný film!

Tento film bohužel drží jen výkony Jeana Reno a Juliette Binoche. Je to vcelku jednoduchý příběh s až moc průhledným koncem. Nemůžu říct, že bych se u toho nudil, to rozhodně ne, ale chyběl tomu nějaký výraznější moment, nějaký nápad, který by už docela ohranou story pozvedl.

Spolu s Životem Briana nejlepší pythonovský film. Ač to možná někomu tak nepříjde, Smysl života je důkladně promyšlený a propracovaný film, jenž se drží celkem těsně určité myšlenky, kterou kdo chce vidět, tak uvidí, a kdo se chce nechat zhnusit, tak... však víme... To co je na MP úžasné, tzn. ta nebetyčná drzost, dělání si legrace z věcí, které jsou pro jiné svaté, extrémně vtipné gagy, které někdy balancují na hranici normálního vkusu, štiplavost a dělání si srandy ze sebe sama.. tohle všechno je v tomto snímku vměstnáno do ohromně zajímavého pseudofilosofického rámu, který ovšem pod nánosem všeho toho humoru skýtá obrovskou porci námětů k zamyšlení... Pochopitelně ne zamyšlení o smyslu života jako takového, ale spíš o nás samotných, jak se chováme a v jakých schématech žijeme. Říznost vtipu je tady ještě ostřejší než u Briana a docela by mě zajímalo, v kterém momentě by tenhle film vypnul třeba takový kardinál Vlk..:-)) MP kašlou na jakoukoli korektnost a v tom je jejich cena! A je to navíc veliká sranda... Určitě ještě větší než u Svatého grálu.

Zločinný život Archibalda de la Cruz je zajímavou buńuelovskou sondou do duše muže, který je posedlý touhou býti sériovým vrahem žen. Tato posedlost pramenila z Archibaldovy fascinace hrací skříňkou, kterou dostal jako dítě, jejím tajemným příběhem - "Král přinutil královnu, aby na něj pohlédla, ale ona sklopila oči, což král pochopil jako známku viny. Bez dlouhého přemýšlení otevřel hrací skříňku a v tom okamžiku se královna mrtva skácela k zemi" - a zejména tragickým úmrtím mladé vychovatelky, která mu chvíli před smrtí tuto legendu vyprávěla. V malém Archibaldovi, fascinovaném od krve zarudlou šíjí krásné dívky, zrodila se zvrácená touha zabíjet... Když poté v dospělosti (v klíčovém okamžiku jeho dětství probíhala revoluce) znovu narazil na onu tajemnou skříňku, posedlost se v něm znovu probudila. Další události, jako manželská hádka jeho přátel, sňatek s mladou katoličkou nebo epizoda s figurínou, jsou výbornou směsicí ironického i symbolistického psychologizování na téma latentní sadismus případně latentní mizogynie... Celý snímek je taktéž (u Buńuela nic nezvyklého) vyplněn závojem protikatolických narážek. Zločinný život Archibalda de la Cruz je slušný snímek Luise Buńuela z jeho "mexického" období. Nepatří sice mezi jeho nejlepší, ale rozhodně v sobě něco má.