pursulus

Tři mouchy jednou ranou aneb malý výlet do historie 60. let.¬         V průběhu 60. let 20. století se jako houby po dešti začaly objevovati snímky, v nichž svoboda a spravedlnost hrají hlavní úlohu. Rozvoj technické civilizace a relativního blahobytu ve srovnání s válečným a poválečným obdobím, ukončení Karibské krize podnítily životadárný déšť, v němž vyklíčila kulturní seménka dekády ukončené v 70. letech postupným rozpouštěním pathosu v reálných společenských podmínkách.¬                 Nejprvé se spustila přímo smršť májovek, idealistických filmů z období dobývání Divokého západu natočených podle románů německého spisovatele Karla Maye, v nichž idealismus spravedlnosti představovaný ponejvíce postavami indiánského náčelníka Vinnetoua a bílého muže Old Shatterhanda zcela nahradil původní křesťanskou výplň románů: "Poklad na Stříbrném jezeře" (SRN, 1962), tři díly "Vinnetoua" (SRN, 1963-65), "Old Shatterhand" (Rakousko, 1964) a řada dalších až po "Vinnetoua a Old Shatterhanda v údolí smrti" (SRN, 1968).¬                 V dalším druhu filmů bezúhonní naháněči spravedlnosti jsou vystřídáni tvářemi zločinců nebo aspoň pochybných živlů coby hrdinů snímků*): "Frajer Luke" (USA, 1967), "Bonnie a Clyde" (USA, 1967), "Butch Cassidy a Sundance Kid" (USA, 1969), "Půlnoční kovboj" (USA, 1969), "Vanishing Point" (USA, 1971), "Podraz" (USA, 1973), "Dva muži ve městě" (Francie, 1973).¬                 *) V návaznosti na tuto skupinu vzniká, s určitým přesahem až do 90. let, řada existenciálně laděných snímků, v nichž hrdinou není už tvář zločince či pochybného živlu, ale "ztracená" (případně zpochybněná) existence: "Písečná žena" (Japonsko, 1964), "Zvětšenina" (Itálie, 1966), "Cizinec" (Itálie, 1967), "Zeď" (Francie, 1967), "Malé životní etudy" (USA, 1970), "Zapadákov" (GB, Austrálie, 1971), "Indiánský posel" (USA, 1991).¬                 Okruží příznakově a snad poněkud opožděně uzavírají "Vlasy" (USA, 1979), "květinový muzikál" původem českého režiséra M. Formana a newyorského scénáristy M. Wellera ukazující svět hippies†) v montáži na válečný protest — jeden z kultovních snímků části mládeže své doby.¬                 †) "Pokus o návrat do květinových šedesátých let. Žel už nějak nedokážu cítit sympatii k hippie ideálům té doby. Všichni byli v pohodě, žili jen pro dnešek, milovali volnost... Ty hodnoty znějí tak lidumilně, ale přitom klamou zevnějškem. Byla to také kultura sobectví, dětinské nezodpovědnosti, naivního pacifismu, sebezničující vzpoury. Nemám potřebu si ji idealizovat." — koment. uživ. "Aidan".¬                 Doba (ne nepodobná té po napoleonských válkách) onoho zvláštního pathosu vzniklého z naděje na lepší příští vzešlé z dobových příznaků byla zároveň dobou idealisace možností člověka, ale také — očima tradice — dobou vzpoury; obé poslední se přitom ukázalo jako naprosto neproveditelné. Proto došlo k onomu nepatetickému "rozpuštění" onoho pathosu ve skutečnosti, která měla v dalších dekádách ukázati svou pravou — technokratickou — tvář. Existencialismus se ukázal býti stejně povrchní vlnou a slepým nábojem jako hnutí svobody, lásky a nezávislosti.¬                 Vrátím-li se k opoznámkovanému snímku: je oslavou vzpoury proti systému, proti jeho nespravedlnosti sociální a lidské; hrdinou je v podstatě zločinec, kterému se mají diváci obdivovati pro jeho odvahu vzepříti se konvencím, zažitým stereotypům, pro jeho odvahu nepoddati se. Jde tedy o dekadentní neboli úpadkovou záležitost, zde ve slušivém kabátě. Žel, náš hrdina není žádným Jánošíkem, je nejvýše zatvrzelým individualistou, tudíž je filosoficko-etický přesah snímku nulový, je prázdnou množinou. Poučený divák si však přes to může odnésti platné a působivé poučení pro budoucnost.

Umění x věda.¬         Tohle se mladému tehdy tvůrci slušně povedlo. Ke skutečnému filosofování, úvahám nad ukazovanými jevy však nedochází.¬                 Aby ale moje výtka nebyla zbytečně tvrdá — vždyť snímek má něco málo přes tři minuty —, dodávám, že k oněm jevům je nepočítaně knih, studií a pokusů a věnovalo se jim desítky tisíc odborníků, aby doposud se dostali jen o ne velký kus dál, než ukazuje pan Benson.

Loď Bounty a film.¬         Podávám shrnující stručnou zprávu o třech významných mnou shlédnutých provedeních vzpoury proti kapitánu Blighovi proběhlé r. 1789 na lodi britského královského námořnictva Bounty, kterými jsou (1) Vzpoura na lodi Bounty (1935), (2) Vzpoura na Bounty (1962) a (3) Bounty (1984).¬                 Provedení příběhu Bounty z r. 1935 je klasicky dobře zpracováno a skutečnosti, jak je zaznamenána v historických dokumentech, se drží na v jádru dobrodružné zpracování dosti věrně. Kapitán Bligh je vylíčen coby tyranský, nesmlouvavý a sobecký velitel a v protějšku k tomu je vzpoura vlastně ospravedlňována. Poznámka: Tomuto pojetí odpovídá i románové zpracování příběhu ve své době známým tlumočníkem románů do podoby pro děti a mládež, Vátězslavem Kocourkem, jehož "Vzpoura na lodi Bounty" vyšla v r. 1962 ve Státním nakladatelství dětské knihy v oblíbené řadě Knih odvahy a dobrodružství (KOD).¬                 Podobně, i když poněkud méně ploše, tomu je i v provedení z r. 1962, snímku už barevnému a natočenému i na panoramatický 70 mm formát. S přihlédnutím k rokům výroby vidím kvalitu obou "dobrodružných" provedení (r. 1935 i r. 1962) jako rovnocennou, starší zpracování má své "černobílé" kouzlo, mladší zase svůj "Technicolor".¬                 Naposled natočené provedení z r. 1984 se od obou starších dosti liší, a to jak ve způsobu zobrazování časového sledu událostí, tak i pojetím Blighta a vzniku vzpoury. Blíže pravdě je toto provedení nejméně ploché ze všech tří zmiňovaných, za což platí úbytkem na dobrodružnosti a posílením v dramatické oblasti. Znatelně lepší v obecné rovině toto provedení ale není, opět tedy jde o snímek dobře natočený a hodný chvály.¬                 Shrnuto, všechna tři provedení jsou v obecné rovině stejně kvalitní, dobrá. Pokud má na výběr, ať si divák vybere to z nich, které bude více seděti jeho povaze, zájmu, okamžité náladě či snad oblíbenosti herců…

Komedie?¬         Stejně připitomělé, hloupé, chtěné grimasy herců jako v seriálu "Přátelé". Zábava s "Přáteli" totožná: slaboduchá, pitomoučká, přehrávaná. Nápad: výbornej. Provedení: slabé, nejlepší práci odvedl, jako vždy, místní profesionální natěrač.¬                 Kdybych já měl tu volbu, počkal bych si chytře, a až by se smrt přiblížila, chopil bych se příležitosti. Po tom, těsně před smrtí, bych vyhlásil: "Se všemi svými Shreky, Simpsony, Přáteli, Mekdonaldy, nablblými úsměvy a dalšími vašimi líbeznostmi — nebudete se sráti jinam, a zůstanete uzavřeni na svém území jako v karanténě; to vám přikazuju já, váš Bůh."

Není jeden Shakespeare.¬         H. de Balzaca "Bratranec Pons" patří mezi jeho menší práce, stavebně ne příliš složité. Snad proto se povedl malý zázrak: duch díla byl, řekněme to s malou nadsázkou, dokonale převeden do příběhu "na plátně", a to včetně dobového zabarvení; režisér spolu s herci a výtvarníky odvedli práci v kvalitě a opravdovosti, pro něž náleží snímku přední místo mezi přepisy klasiků. Vady na kráse se najdou; tak některé promluvy působí trochu divadelně, asi jako když vprostřed vrcholného výstupu zaskřípne jevištní prkno; působivost díla jako celku je ale natolik veliká, že ony nedostatky překrývá.¬                 Nadčasovost Balzacova "Bratrance Ponse" bude trvati do té doby, dokud lidé budou chamtiví, lakotní, zlí a nepřejícní, dokud nebudou mocni, schopni a ochotni, místo využíti lidskou slabost, pomáhati druhému nésti jeho úděl.

Neobvyklý western.¬         "Breakheartský průsmyk" je poněkud neobvyklý druh westernu — je to zároveň i "krimi" — a kvalitou jej lze dobře přirovnati k jinému neobvyklému westernu, zasazenému do doby mexické revoluce na počátku 20. stor. — "Hlavě dolů" aneb "Kapsám plným dynamitu" proslulého italského westernového tvůrce z 60. let 20. stor. Sergia Leoneho.¬                 Snímek se vyznačuje slušnou výpravou, napínavými scénami, magickým herectvím na míru Ch. Bronsona a výbornou hudbou J. Goldsmitha. Nedostatky spatřuji v nedotaženém méně propracovaném scénáři a místy odbyté "uspěchané" režijní práci. Přes to, jde o dobrý snímek, dobrý "krimi" western a jako takový stojí určitě za shlédnutí.¬                 Poznámka: Případná opoznámkování: uživ. mortak; Gemini.

Žehlení a záchod.¬         Neškodná srandička z fantasy světů rozvedená v seriál o několika desetiminutových dílech. Pouze s ohledem na délku jednotlivých částí dá se na tento počin dívat. Nejlíp ovšem při žehlení nebo na záchodě, neboť nedočkáme se ničeho, co by nám propálilo blůzku a nebo způsobilo zácpu.

Palec dolů.¬         Obludnost, proti které jsou Troskovy sci-fi romány veledíly. Na tohle potřebovali tři scénáristy?

Broučci a lidé.¬         Večerníčkový loutkový seriál pro děti "Broučci" podle stejnojmenné knížky českobratrského evangelického faráře Jana Karafiáta je stejně konsistentní jako jeho předloha ve směru uměleckém i naučně-věroučném — byť v tomto poněkud za knížkou pokulhává (což je první z mých dvou výtek, které vznáším k dílu jinak výbornému). Svět svatojánských broučků je polidštěn, jsou jim dány lidské tváře, rodinná příslušnost, pohnutky a osudy. Při tom však zůstávají "malými broučky", respektujícími svoje místo zde na zemi a ve stvořeném světě. Za neposlušnost přichází trest, ale i Boží Milost, neboť náš malý Brouček přežije svou smrt a je zase doma a v lepší poněvadž poučené poslušnosti u tatínka a maminky; ó jé, jak si teď váží domova!¬                 První podání Broučků v roce 1967 černobílým filmem bylo nerušivé jako ve svém tichu zasněžená krajina, na níž je broučkům pohlédnouti z okénka své chaloupky v období pro broučky nejkrutějším; barevností se jakoby něco ztratilo, taková prostá jednoduchost patřící asi k chaloupce pod jalovcem; na druhou stranu, toto podání v sobě nese větší živost co se pohybů postaviček týká a barevnost tak není věcí, co by šla přímo proti celkovému provedení díla. Loutky jsou podařené ba krásné, jejich vodění si nedovoluji nic vytknouti, hudba E. Viklického podbarvující obraz je překrásná, citlivě na děj reagující, ohlasení J. Hartlem je malebné (pouze mi přišlo, že namluvení prvních Broučků z r. 1967, kdy každá postavička měla svůj vlastní na míru šitý hlas, bylo pojetím lepší).¬                 Oboje podání Broučků, to z r. 1967 i toto z r. 1995 lze doporučiti dětem jako jeden z čím dál vzácnější skupiny léků proti chorobám moderní doby plné bezcenného ač líbivého braku s obsahem bezživým či od života vzdáleným a plíživě škodlivým.¬                 Hodnotné a podnětné opoznámkování: uživ. Šandík.

Broučci a lidé.¬         Večerníčkový loutkový seriál pro děti "Broučci" podle stejnojmenné knížky českobratrského evangelického faráře Jana Karafiáta je stejně konsistentní jako jeho předloha ve směru uměleckém i naučně-věroučném — byť v tomto citelně za knížkou pokulhává (což je první z mých dvou výtek, které vznáším k dílu jinak výbornému). Svět svatojánských broučků je polidštěn, jsou jim dány lidské tváře, rodinná příslušnost, pohnutky a osudy. Při tom však zůstávají "malými broučky", respektujícími svoje místo zde na zemi a ve stvořeném světě. Za neposlušnost přichází trest, ale i Boží Milost, neboť náš malý Brouček přežije svou smrt a je zase doma a v lepší poněvadž poučené poslušnosti u tatínka a maminky; ó jé, jak si teď váží domova!¬                 Podání černobílým filmem je nerušivé jako ve svém tichu zasněžená krajina, na níž je broučkům pohlédnouti z okénka své chaloupky v období pro broučky nejkrutějším. Loutky jsou podařené ba krásné, jejich vodění si nedovoluji nic vytknouti, jednotlivé postavičky byly obdařeny hlasy odpovídajícími jejich vzhledu i povaze. (Pouze hlas J. Bohdalové zpodobující Verunku mi přišel trochu nepovedený za použití pitomé pražštiny; to si měl režisér lépe ohlídati.)¬                 V době uvedení Broučků jsem vyrůstal v ryze ateistické rodině a co se pamatuji, nikomu "Broučci" nevadili, ani rodičům, ani tetičkám a strýčkům, ani prarodičům. Ani nám dětem. Těšil jsem se na ně a líbili se mi víc než politické školení na vojně, to mi můžete věřit, i když dnes vzpomínám bez předsudků a s pochopením na obé. Bylo štěstím, že tenkrát v sedmašedesátém "Broučky" nezcenzurovali tak přísně jako onehdy v Sovětském Svazu překlad knihy: pro tamější přísné komunisty to byla v nezkráceném podání světla příliš nebezpečná a tak jim prostě odstřihli křidélka a polomrtvá a zmrzačená tělíčka tak vystavili za skly knihkupectví.¬                 Případné opoznámkování: uživ. kagemush.