Aelita

Tolik negativní, oblbující, vysávající, nechutné, zvrácené, nemocné, uvězňující antienergie v jednom filmu, že cítím jako svoji lidskou povinnost odpovídajícím způsobem označit tento snímek jako hnilobný močál, který je lepší velkým obloukem obejít. Jediné, co lze připsat tomu filmu k dobru, jsou konečně jednou přirozená těla žen.

"Řešení problému života pozorujeme na tom, že tento problém zmizí" – napsal Wittgenstein. Chudák zřejmě nepochopil, jak se krutě mýlil. V tom právě tkví nedomyšlenost Wittgensteina stejně jako všech, kdo se snaží obhájit představu o milujícím a spravedlivém Bohu, vylučujícím hřích a trest, a o ráji, který odstraní bolest. Protože, ačkoliv Wittgenstein mluvil o existenci možných stavů předmětů (věcí), které tvoří faktickou substanci světa, nedotáhl svou myšlenku do konečného důsledku, a to, že všechny stavy substance neboli světa jsou věčné, různé a současné, jelikož se jedná o soustavu stavů, nikoliv o proměny stavů. Nelze tedy zaměňovat jednotlivé stavy jsoucna, stejně jako je scestné zaměňovat jednotlivé pojmy, lze je pouze porovnávat. Zítřejší zmizení problému přece vůbec neznamená, že problém přestal existovat teď, stejně jako budoucí ráj neznamená, že neexistuje dnešní bolest. Chycení v pojmech "včera", "dnes" a "zítra", "tam" a "zde", "já", "my" a "oni", "živý" a "neživý" atp. vede k logickým chybám, když se člověk snaží pojmout nikoliv samotné stavy jsoucna, ale rozdíly mezi nimi, když zkoumá myšlené, nikoliv to, co nelze myslet, když obléká existenci do slov, místo aby tou existencí byl. V řetězci pojmů "substance – předmět – stav věci – skutečnost – pravdivý obraz – fakt – logický obraz – myšlenka – větný znak – jazyk – logika" nelze zaměňovat logiku se substancí, to jest nelze zaměňovat myslícího, myšlení, myšlené a existenci. "Myslím, tedy jsem" je tedy největší překážkou k "Je, tedy je." Jak napsal Wittgenstein "To, co nemůžeme myslet, to nemůžeme myslet; nemůžeme také říci to, co nemůžeme myslet." Věčný problém – filosof v zajetí logiky. Kdyby z ní vystoupil, pak by možná přišel na to, co vědí zvířata a primitivní národy, to jest že to, co nemůžeme myslet, můžeme cítit nebo tušit, což sice nemůžeme přesně vyjádřit slovy, ale není snad slovo a myšlenka pouhá odvozená funkce pocitů, druhá derivace života, jazyková hra s významy symbolizujícími okolnosti, nikoliv samotnou prožívanou podstatu? Je zřejmé, že i Wittgenstein, jak to často bývá u filosofů, hlavně těch logických, často bloudil ve svých myšlenkách, až v nich zabloudil, jak to ostatně sám přiznal ve svém Traktátu: „Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (Je to takový druh otázek, jako zda je dobro více, či méně identické než krásno.) A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou." (konec citátu). Hlavní principiální problém logiky tkví totiž v tom, že prvotním výchozím bodem jakékoliv logické myšlenky je nelogický pocit oblečený do předpokladu. Předpoklad, že zítra vyjde slunce, je pouze pravděpodobnost vyjadřující porovnání faktů, nikoliv samotný fakt. Každá filosofie tak zakládá na vodě. Změní-li se výchozí předpoklady, změní se celé paradigma, jak to ukázali Ptolemaios a Koperník a koneckonců i samotný Wittgenstein, když uzavřel svůj logicko-filosofický traktát známou větou "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet" a později prohlásil "Jak hluboce jsem se tehdy mýlil!". Ano, o čem nelze mluvit, o tom se přece může snít.___ Sedm mini básní-esejí složených z několika citátů vytržených z Wittgensteinova "Tractatus logico-philosophicus" na pozadí starých filmových pásků, to vše doprovázené sedmkrát dokola opakovaným melancholickým broukáním. Donutit člověka se na to dívat jeden jediný den, zblázní se dříve, než nastane večer. Jedna hvězda za zachráněný found footage a výstražné sebevarování před opakovaným zhlédnutím tohoto prostředku k sebevraždě. Ale již jsem tento "výtvor" zhlédla a nelze to odčinit, s tím se musím smířit, což dělám cestou tohoto logicko-filosofického pojednání. Zdárek, Wittgensteine, mohu se připojit ke tvému (ne)mlčení?

Film o tom, kdy se člověk má a kdy může zdržet agrese, kterou mu nadělila matka příroda pro možnost udržovat svoji existenci (tzv. pud sebezáchovy), a kdy tu agresi projevovat může nebo má. Odpověď, vyplývající z přírodních i všeobecných zákonů lidské společnosti, zní: agrese se nemá projevovat, pokud člověk není ohrožen, a může při ohrožení života člověka nebo kolektivu, ve kterém žije, nebo území, které ho živí. Agrese se nemůže projevit, pokud je její míra v člověku nedostatečná, a naopak se nemůže neprojevit, pokud je její míra vyšší než vnitřní zdržovací mechanizmy. U tzv. přírodních národů, žijících v kmenech a v přímém kontaktu s okolním prostředím, tato (sebe)regulace platí, u civilizovaného člověka, žijícího v anonymní blahobytné společnosti vzdálené od přirozeného prostředí a jeho mechanizmů a zákonů, toto (sebe)omezení často selhává. Často již totiž nejde o agresi, ale o nadřazenost ve spojení s přesilou. Co se týká lásky k Beethovenovi a sklonu k násilí, pak se jejích koexistence v jednom člověku nevylučuje – klasická hudba a Beethoven obzvlášť sice šlechtí člověka, ale nikoliv k dobru, jak se to všeobecně traduje, ale k elitářství, což je opět ta samá nadřazenost, která "dovoluje" některým jedincům přehlížet jiné lidi. Hudba sice může posilovat v člověku dobro a zlo neboli soucit a přejícnost versus odstup a pohrdání, ale nemůže být sílou, z které se dobro či zlo zrodí – ty jsou dány lidským charakterem.

Hlavní otázka filmu zní: Kdo je silnější – ten, kdo prožívá emoce, nebo ten, kdo se jim vyhýbá? Celá moderní civilizace je o tom umět se vyhnout emocím. Podle toho ta civilizace vypadá. Necítí-li totiž člověk reálnou bolest, necítí ani skutečnou radost. ___ Poslední čtvrthodina filmu nezachraňuje jeho mdlý dlouhý zbytek.

Animovaná pohádková komedie s legendárním Čtyřlístkem v hlavní roli se odehrává v dobách vlády bankéřů, managerů, státních i unijních činitelů, vědců, umělců, politiků, filosofů a jiných novodobých levicových, pravicových i veškerých prostředních intelektuálů, stojících u pák regulace globálního hospodářství i manipulace s veřejným míněním a pracujících výhradně se simulakry (virtuálními kopiemi reálně neexistujících věcí), kteří v touze po bájném kameni mudrců neboli po vševědění a velemoci vydávají všanc cenný poklad – Svatováclavskou korunu a blaho celého království neboli reálné hmotné statky. Jediný, kdo může zachránit realitu před uvržením do doby ledové nebo do matrixu, jsou obyčejní hrdinové každodennosti. Jsou to Fifinka (dobrá kamarádka a ochránkyně domácího krbu), Myšpulín (koumák a mistr všeuměl), Pinďa (selský rozum a milovník života) a Bobík (věrný přítel a ochránce), kteří se neohroženě vydávají tam, kde je zapotřebí jejích pomoc. (Meziřádkový text distributora) ___ Příloha: SPOLEČNOST: SPIKNUTÍ VZDĚLANÝCH (http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-spiknuti-vzdelanych-dax-/p_spolecnost.asp?c=A130211_215132_p_spolecnost_wag)

Evoluce ducha bez evoluce těla je nemožná. Což není důvod pro vzpurného člověka, aby se o to nemožné nepokoušel. ___ Project: Kubrick. ___ Domovská stránka: http://www.animwork.dk/en/project_alpha.asp?Id=460&LcId=en-gb

A takto se již od útlého dětství vytvářejí stereotypy, třeba ty o národech, přičemž každý národ počítá sebe sama za jediného záchrance ostatních národů. ___ Nejlepší je samozřejmě dvojice ježek a brouk a to "štěbety", ostatní je jemně řečeno podivné. ___ http://www.youtube.com/watch?v=xCOZumo07Dc

Je cosi shnilého ve státě dánském. ___ Další příběh, který ukazuje, že pod tenkou vrstvou civilizovanosti, kulturnosti a rozumovosti člověka stále bují pravěké emoce, vášně a strachy, možná hlavně ty strachy. Moderní člověk sužovaný zvenku i zevnitř racionalitou a velkým množstvím společenských, pracovních i konkurenčních pravidel a nároků, dychtí po reálném fyzickém uvolnění a emočních zážitcích, a to o to naléhavěji, o co víc ho média krmí přemírou virtuálních příběhů a obrazů. Alespoň občas pocítit a vypustit ze sebe na svobodu to zvíře, které v každém člověku sídlí, se stává jakýmsi pravým existenčním luxusem, za který se lidé nebojí platit ztrátou společenské tváře, prestiže, vztahů i vazeb. Dnešní vlna zpráv o dánských studentech, kteří se v Praze o prázdninách utrhli z řetězu slušného chování, je jen drobnou ilustrací toho, že lidé jsou jen a jen civilizací dočasně zkrocení pravěcí tvorové. ___ Výchozími předpoklady pro tento konkrétní příběh člověka, který se ve spořádané, blahobytné a zdánlivě bezproblémové společnosti stal objektem nelítostného štvaní, jsou následující skutečnosti: Současná realita dnes – to je to, co široké masy lidí vidí a slyší z médií. Krmí-li média masy přehršlí zprav a historek o sexuálním obtěžování dětí a o dalších nechutnostech a zvrhlostech, zákonitě vzniká ve společnosti hromadná paranoia, i když statistika a zdravý rozum říká, že ty špatnosti dělá jen malé procento lidí. Tomu nezdravému stavu napomáhá i lidská zvědavost, která se v člověku kloubí s důvěřivostí i nedůvěřivostí zároveň. Lidé, kteří ucítili náznak možného vzrušení, zavětřili pach možného skandálu, chtějí to vzrušení zažit, chtějí vidět skutečný skandál, takže nezřídka jeho vzniku vědomky či nevědomky napomáhají. Evropsko-americká společnost se stala navíc obětí vlastní posedlosti lidskými právy, která ve zveličované podobě vedou k jakési sociální nerovnosti naruby, kdy se hlas různých menšin včetně těch nevyzrálých dětských stává zřetelnějším než hlasy průměrné většiny. Naléhavý a neustalý společenský apel na tolerantnost, humanismus a upřednostnění zájmů slabších v konečném důsledku vede k změkčilosti společnosti a její neschopnosti postavit se na odpor zřejmému zneužívání lidské solidarity. Další faktor vystihuje lidové přísloví – "bližší košile než kabát". To jest vlastní dítě je bližší než nejlepší přítel atp. A nakonec je tu faktor snadnějšího a rychlejšího šíření negativních zpráv ve společnosti oproti pozitivním natož normálním zprávám. Vysvětlením toho je větší důležitost pro přežití zprávy o nebezpečí oproti zprávám o klidu a pohodě. Člověk, který se stane objektem skandálu s detektivním až kriminálním nádechem, má jen malou šanci uniknout převážně negativní pozornosti společnosti, která v tomto případě dostává možnost vyventilovat na obětním "beránkovi" své zášti, frustrace, strachy a jiné negativní stránky kolektivní psychiky socia. Potud film nepřekvapuje. Překvapuje něco jiného – to, že po všech ponižujících, stresujících, otřesných zážitcích a zradách ze strany i těch, kdo se sám počítá za dobrého člověka a věrného přítele, je oběť nejen schopná, ale i nepochopitelně ochotná se do té společnosti, která ji před tím vyvrhla a štvala jako divokou zvěř, vrátit a tvářit se, jako by se nic nestalo. Já, být na místě té oběti, bych to společnosti nikdy neodpustila.

Head: No Escape.

Film, který vznikl jako vedlejší "produkt" snahy pomoci společnosti Quixel s některými živě natočenými akčními záběry a scénami v rámci předvedení nového nástroje na vytvoření textur pro 3D modely ve hrách a filmech. Tvůrci snímku Eric Ramberg a Jimmy Eriksson spolu s přáteli a členy rodiny nakonec vymysleli a "zahráli" další variaci na téma Velkého bratra a očipovaného lidstva – něco mezi Final Cut, Minority Report a FPS hrou. Vize není nová, ale jelikož čipy, zbraně a kožené obleky jsou tak populární a nadšení tvůrců podobných snímků a jejich diváků z antagonismu masochistické duality ovládání a podřízení je tak velké, vyvstává otázka, zda tvůrci varují před podobným vývojem nebo ten vývoj obdivují a urychlují? ___ Videohrátky, jakých jsou na internetu stovky. Ale mně se všechny malé projekty většinou líbí, hlavně asi ta jejich nehollywoodská krátkost a často i vtip. Z tohoto filmu si asi zapamatuji jen "náhubek", který tak nechvalně zpopularizoval Bane alias Tom Hardy v Temném rytíři alias Batmanovi.