Vajonek

Film, ve kterém sledujeme hlavního hrdinu, o němž nic nevíme, vidíme jen, že se chová skutečně zvláštně, mnohdy ne zrovna hezky, což by zřejmě mohlo souviset s tím, že jemu samotnému se děje nebo se stalo něco hrozného. Netušíme ale, jestli bude nakonec ten chlap dobrák, zloduch, obojí. Nevíme, jaký cíl sleduje, proč dělá, co dělá, můžeme jen tipovat, že to bude asi něco, co jiným spíše pomůže než uškodí... Mnohé tady ta konstrukce, kdy hlavní (spíše možná jediná větší?) zápletka zůstává téměř úplně a téměř po celou dobu filmu pečlivě skrytá, zřejmě dle zdejších hodnocení těšila a dokázala udržet v napětí a zvědavosti. Přiznávám, že mě moc ne a poměrně záhy, když se mi nedostávalo vůbec žádných nápověd, vodítek, nad kterými bych mohla průběžně přemýšlet a došlo mi, že to tak asi bude po většinu filmu (či dokonce po celý film), mě přestávalo bavit to celé sledovat. Spíše mě vlastně až trochu rozčilovalo, že po mně tvůrci chtějí, abych se kvůli zjištění zápletky na jejich dílo dívala dvě hodiny, ale už se z mého pohledu tolik nenamáhají tím, aby vyplnili mezičas tak, abych měla pocit, že se vyplatí čekat až do konce. Dodívala jsem se na to tedy hlavně kvůli tomu, že když už jsem s tím snímkem strávila tolik času, chtěla jsem se přece jen dozvědět rozuzlení. A taky proto, že Will Smith je prostě hezký charismatický chlap :D (i jeho společné (niternější) scény s Rosario Dawson se mi líbily). A ještě bych asi vyzdvihla hudbu, ta se pěkně poslouchala. Zápletku bych až tak moc, jako to dělají někteří ostatní, nehaněla, jakkoli byla "přestřelená". Ocenila bych to, že šlo přece jen o něco poměrně neotřelého. Akorát bych osobně prostě asi potřebovala, abychom k jejímu rozuzlení dospěli nějakou jinou, rafinovanější, zajímavější cestou. 60 %.

Tak rozjezd za mě hodně dobrý! Několikrát mi to připomnělo to nejlepší z MINDHUNTER: Lovci myšlenek, a rozhodně ne ve smyslu, že bych si v duchu stýskala, jakou tu zase jednou máme nepovedenou tuzemskou parodii. Doufám, že se v dalších částech podaří vysoko nastavenou laťku udržet a nedopadne to jako u některých dalších projektů Voya, které měly zkraje dobře našlápnuto, ale do zdárného konce úplně nedojely.

V tomto filmu se například dozvíte, jaké to je mít psychické problémy. Je to jako když strčíte ruku do sáčku, čekáte, že se dotknete másla a místo toho narazíte na krabici s vajíčky... Podobných absurdních pojednání, hlodů a prapodivných scén je ve Společně 99 celá řada, někdy člověk neví, zda se tomu smát, divit se, brečet, a tak jen zůstává hledět s otevřenou pusou. Neříkám, že bych se u toho nepobavila. Mám obecně (ve filmu) ráda takové ty hluboké rozhovory o ničem, které se tváří, že o něčem jsou, případně si lidi, kteří je vedou, myslí, že to, co říkají, má smysl, je úplně normální, ačkoliv je to celé šíleně divné:D Obecně bych ale asi čekala trochu víc. Ne nutně té divnosti, ale možná abychom se dozvěděli více o jednotlivých postavách, aby se to celé vyvinulo výrazněji (a nezjistili jsme na konci pouze to, že komunita zřejmě vypadne z Guinessovy knihy rekordů, neb už nebude tou nejmenší na světě:D). Možná by člověk film také vnímal jinak, kdyby viděl, jak si spolu členové komunity pěkně žili v roce 1975. Společně jsem ale (zatím) neviděla, takže tímto způsobem navazovat nemohu. Zajímavé by také bylo vědět, jak by film působil, kdyby se ho dožil a hrál v něm Michael Nyqvist, zřejmě důležitá postava "prvního dílu"... Shrnuto - film bych k podívání doporučila, je to záležitost, která ve vás určitě vzbudí nějaké dojmy, nenechá chladnými. Asi vás to ale zároveň ani nějak duchovně neobrodí, neinspiruje, nepoučí (ač citát z úvodu by mohl napovídat, že v oblasti duševního zdraví se vám nějakého toho poučení dostane:D), nebudete si zřejmě po zhlédnutí říkat, jak by to bylo skvělé žít v podobném alternativním společenství... Lepší tři hvězdy a 60 %.

Uvidíme, jak se druhá série ještě dále (ne)rozjede, u druhého dílu je za mě na nějaké větší zhodnocení ještě času dost. Velkou předností každopádně zůstává hudební doprovod, který naprosto dokonale podpoří jednotlivé scény, případně je ještě výrazně pozdvihne. Tentokrát se např. ke scéně vyšetření na cukrovku, jehož výsledek může rozhodnout mnohé, jistě nic nemůže hodit více než rozjuchané Sugar, Sugar.

Neříkám, že mě to nebavilo, ale možná jsem přece jen čekala trochu víc/něco trochu jiného. Ráda jsem se např. dozvěděla něco i o éře divadla "před Krobotem", o níž jsem neměla vůbec žádné tušení; poslouchala jednotlivé herce a další zapojené tvůrce, jak se nám otevírají. Celkově mi to ale připadalo takové trochu nevyvážené, hlavně v povídání herců (někteří promlouvali furt, jiní málo nebo vůbec), postupně se některé motivy, sdělení začaly také dost opakovat (např. to, že je Ivan Trojan náročný na sebe i na okolí nebo že se dejvičtí herci sice milují, občas ale asi i skoro pozabíjí, by mi stačilo slyšet jen jednou, dvakrát). Těch ukázek z her asi mohlo být také méně, resp. mohly být kratší (stejně se nic asi nevyrovná tomu, vidět to naživo - doufám, že se mi někdy zadaří). Možná by prospělo, kdyby měla série méně dílů nebo/a to někdo trochu víc "učesal", dal tomu větší, vyváženější/jinou strukturu. 60 %.

Jakože dalo se tušit, že otec v podání Pavla Řezníčka to usmiřování asi úplně nezvládne. Ale dlaždička Jarka teda překvapila a pobavila nad očekávání:D

Tak nadšení okolo tohoto filmu moc nechápu. Přišlo mi, že to šlo dějem, vývojem postav tak nějak "od ničeho k ničemu", neměla jsem pocit, že by se v tom filmu něco zajímavého odehrálo, že bych poznala postavy, jejich motivy. Bylo tomu strašně špatně rozumět. A téma intersex si jistě zaslouží pozornost, úplně ale nevím, jestli zrovna tenhle film mu dělá svým zpracováním nějak extra pozitivní službu. Dvě hvězdy snad za příjemné retro, které na mě z filmu občas dýchlo, a Elišku Křenkovou, na kterou se podívám ráda tak nějak ve všem.

Hodně dlouho jsem si tenhle film odkládala. Na jednu stranu mě příliš nelákalo sledovat dvě hodiny osudy nějakého fiktivního magnáta. Na druhou jsem doufala, že když je snímek taková legenda, tak mě ten fiktivní magnát nakonec přece jen bude zajímat a hledala ten správný moment, kdy si pustit záležitost, která často zaujímá první příčky ve všemožných žebříčcích nejopěvovanějších, nejlepších filmů všech dob. Jak to dopadlo? Možná jsem jen nenašla ten správný moment pro zhlédnutí, každopádně jsem to už nechtěla odkládat a Občana Kanea si tedy nakonec dnes pustila. A jakkoli má ten film jistě své kvality, (na svou) dobu je nepopiratelně dobře natočený (člověk by ho, nevědět realitu, zařadil možná o pár desítek let blíže k současnosti), za celé dvě hodiny a ani další čas po zhlédnutí, kdy jsem nad tím dumala, jsem nepřišla na to, proč bych měla osudy toho fiktivního magnáta sledovat, proč by mě zrovna on měl zajímat a nenudit. To, že má být asi (mimo jiné) jakousi připomínkou, že prachy člověku štěstí nepřinesou, je pro mě trochu málo. Nevzbudilo to ve mně naprosto žádné emoce a ty dvě hodiny mi připadaly bohužel jako věčnost. Takže ode mě to bohužel za více než dvě hvězdy nebude.

Tak zde já musím trochu vystoupit z davu. Uznávám, že Krásná pokojská není film, který by přicházel s nějakou extra originální či zajímavou zápletkou, obsahuje spoustu nepravděpodobností, klišé, někdy trochu strojených dialogů i nějakou tu skoro až stupiditu (fakt mám ráda, když si tvůrce filmu myslí, že mu sežeru situaci, kdy někdo s někým xkrát interaguje, vidí mu do tváře - zde pravá Caroline - a pak ho nepozná jen díky tomu, že má na sobě krásné šaty a více make-upu). Ale neobsahují tohle všechno v nějaké míře skoro všechny romantické filmy? Pak je to asi hodně o té míře, o tom, jak člověku sednou/zaujmou ho dílčí věci a jak na něj film působí jako celek. A mně se v Krásné pokojské moc líbila např. hudba, výkon malého Tylera Poseye; Jennifer Lopez mi také nepřišla tak marná, jako zřejmě mnohým zdejším komentujícím. Celkově šla na mě z toho filmu celou dobu příjemná atmosféra, bylo mi s ním prostě dobře. A taky si ještě dost živě vybavuju, jak jsem byla po prvním zhlédnutí před lety docela dlouho pubertálně zamilovaná do Ralpha Fiennese a na nějakou dobu se mým hlavním cílem stalo sehnat si na stěnu pokoje plakát s ním a JLo právě z tohoto filmu (nakonec se zadařilo:D). Takže ode mě nakonec i vzhledem k této nostalgii a tomu, jak je tu Krásná pokojská podle mě trochu neprávem extrémně "zhejtovaná", nikoliv silnější tři, ale slabší čtyři hvězdy, za které se ale rozhodně nestydím.

Nebýt jedné konkrétní věci, asi bych napsala, že jsem viděla sice příjemně temné a dobře obsazené, ale zároveň zápletkou pro mě nepříliš zajímavé, dosti natahované krimi drama, při jehož sledování se postupně člověk začal docela ztrácet v ději a nudit. Tou jednou (nebo minimálně tou hlavní) věcí, která film pozvedává a zajišťuje mu u mě čtyři namísto tří hvězd, je výkon Benicia Del Tora. Sledovat jeho zkušeného, už trochu "opelichaného", ale zároveň zvláštně charismatického a zásadového vyšetřovatele, byl opravdu zážitek. Pro mě, která jsem tohoto herce zatím viděla v dosti odlišných rolích padouchů s pokřivenými charaktery, zážitek dosti neobvyklý, nečekaný. On svou postavou prostě je, nemusí ani většinou nic říkat, stačí pozorovat jeho oči, jeho gesta, hned jsou nám jasnější jeho pocity, úvahy... Výkon, který v mých očích, jak už jsem zmínila, snímek vytahuje z průměru a zejména díky němuž se asi vyplatí na to podívat.