Vajonek

Jedničku jsem neviděla, takže nemohu srovnávat. Dvojka mi ale přijde (pokud se člověk tedy dokáže naladit na to, že je to celé vlastně jedna velká absurdita a blbost) jako poměrně zdařilá komedie, u které se člověk zasměje i odreaguje. Na plný počet hvězd to nevidím mimo jiné kvůli tomu, že jak ubíhala stopáž, přece jen to začínalo být čím dál víc přitažené za vlasy, ty klipovité vtípky a shody (ne)šťastných náhod sázené v rychlém sledu za sebou už tolik nebavily. A taky jsem čekala (podle ukázek), že se větší část snímku odehraje přímo na oné svatbě (svatbách) a nestráví se tolik času přípravami na ni/ně. 70 %.

V rámci žánru dokumentu je toto taková klasika s povídáním odborníků a vydáváním se za důležitými místy či předměty se sv. Václavem spojenými. Já to mám ale ráda, navíc, když je to přehledně, přístupně udělané, poctivě se v tom pracuje s podklady, nedává se jednoznačný závěr tam, kde existuje více možných řešení. A to vše Dvojí život knížete Václava splňuje. Mám dojem, že když se na tento dokument podíváte, budete důležité základy (a možná i něco navíc) o knížeti vědět a zároveň budete mít možnost přemýšlet, volit si z možných interpretací jeho počínání, osudů podle toho, co vám samotným připadá nejpravděpodobnější. Přesně takovýto shrnující dokument jsem potřebovala, když jsem takhle jednou o státním svátku naznala, že se mi toho od školy z hlavy hodně vykouřilo a chtělo by to prázdná místa (než se to vykouří znovu) zaplnit. 80 %.

Armageddon je pro mě taková klasika, která kdysi byla skvělým dobrodružstvím, napínačkou, dojákem, romantikou. Teď po letech už si člověk všímá při sledování trochu jiných věcí, než které vnímal jako děcko a spíše to se všemi těmi "přirozenými" dialogy, "uvěřitelnou" zápletkou a jejím rozpracováním či stále přítomným patosem místy působí jako taková (nezáměrná, úsměvná) komedie. Tu pro mě ještě posilovala skutečnost, že jsem si to pustila dabované a z nějakého důvodu si každou chvíli představovala, jak namlouvání všech těch silných rozhovorů nebo vyděšených vzdechů a zvolání při dobývání asteroidu mohlo probíhat:D Z určité nostalgie, i proto, že mě stále Armageddon dokáže (zejména ke konci) dojímat (v místech, kdy dojímat má), jsem se ale rozhodla přimhouřit obě oči a dát mu slabší čtyři hvězdy a 60 %.

Jak moc musíte milovat jazzové bubnování a chtít se v něm stát slavným, abyste dokázali snášet takového psychopata, jakým byl Terence Fletcher? Existují nějaké hranice toho, co může jeden člověk ještě vydržet na cestě za svým cílem? Jak tenká je linie mezi tím, být obětí a svého šikanátora nenávidět a být obětí, ale svého trýznitele obdivovat a dostat se do stavu, kterému by se možná dalo říkat Stockholmský syndrom? Nebo je možné/pravděpodobné, aby se ty jednotlivé pocity mísily dohromady, až se z toho člověk dostane na pokraj šílenství?... Možná bych snesla, kdyby byl tenhle snímek v závěru méně useknutý. Také jsem u něj místy až fyzicky trpěla (s hlavním hrdinou). Právě o tom (prožít si to utrpení s hlavním hrdinou, sledovat anatomii toho pokřiveného vztahu žáka a učitele) to ale za mě je, ten film je v tom, co chce/má zobrazit, naprosto dokonalý. Na poměrně malém prostoru, bez velkých dialogů, "pouze" za pomoci hraní, které už skoro není hraním (zdá se, že zejména hlavní dva herci to prostě "žijí"), vám to předá pestrou škálu emocí (častěji těch méně příjemných), vykreslí proměny vztahu dvou v něčem naprosto odlišných, v něčem stejných zvláštních osobností. Je to velmi intenzivní, napínavé, protože si nikdy nemůžete být úplně jisti, jestli trýznitel zrovna použije metodu cukru nebo biče. Má to přesné, krásně vystupňované tempo (Terence Fletcher by zřejmě úplně nesouhlasil), je to působivě sestříhané. Atmosféru pomáhá dodat to, jak je to celé nasnímané, nasvícené, ať už jde o záběry obličejů a výrazů zblízka nebo zabrání na první pohled drobných detailů, jako např. různých rekvizit, které jsou pro celkové vyznění ale také důležité. Procesy vzniku a předvádění hudby vás dostanou a nemusíte pro to být ani fanoušek jazzu. Já pro Whiplash vlastně asi nemám žádná negativa, snad vyjma toho závěru. Tenhle film mě zaujal už napoprvé před lety, zcela pohltit mě ale dokázal až nyní. A pouštěla bych ho jako výukový materiál na lekcích o šikaně (na školách), má to na to tu správnou sílu a myslím, že jak oběti, tak viníci, by si mohli při sledování leccos uvědomit... 90 %.

Dvě slova jako klíč za mě obsahují některé zajímavé myšlenky, je to docela poutavě natočené, slušně zahrané, hudba není špatná. Ale jako celek mi to moc nefungovalo. U některých pasáží (srážka chodkyně s autem, neznámý pár s miminem v závěru, veškeré pasáže s Duškem...) jsem moc nepobírala, proč jsou zařazené, působily (i zpětně) jako zahrnuté spíše jen na efekt (či ani to ne) bez jakéhokoli smyslu. Místy bylo docela obtížné orientovat se v tom, jak spolu souvisí jednotlivé mini příběhy. Při čekání na nějaké pořádné propletení a rozuzlení se občas už s přibývajícími minutami dostavovala nuda. Možná to bylo i tím, že jsme se toho o postavách vlastně příliš nedozvěděli a tudíž pro nás asi nebyly tak zajímavé, abychom je vydrželi bez nějakého nosnějšího příběhu nadšeně sledovat desítky minut. A některá jejich rozhodnutí, chování tomu taky nepřispívala - jít hledat smysl existence a vnitřní klid někam do Indonésie může být zajímavé, ale když se předtím zachováte tak, jako to udělal pan malíř k paní Anně v situaci, v jaké se nacházela..? No nevím, taková postava člověku asi (v danou chvíli) nemůže být moc sympatická a nemůže jí úplně přát, aby se kdesi v džungli s těmi svými démony vypořádala, nějak pak moc nejde si ty duchovní momenty s postavami více užívat, vciťovat se do toho... No a to výsledné propojení v podobě kněze se zvláštními vnuknutími (pokud to tedy měl být ten spojovací prvek příběhů - či jeden z nich - nejsem si vůbec jistá) mi připadalo takové "slabé", asi jsem čekala, že se to celé propojí a uzavře nějak zajímavěji, uvěřitelněji. V komplexu to vidím na takový průměr za 60 % a tři hvězdy. Líbilo se mi to ale určitě více než Úsměvy smutných mužů, ze kterých mi toho sice dodnes v paměti moc nezůstalo, ale vybavuji si, že jsem se u nich víceméně jen nudila a nechápala...

Připadalo mi, že v tomto filmu jednoduše vše funguje, jak by v rámci žánru dramatu mělo. Je tu poměrně zajímavý příběh, postavy, které dokážou zaujmout, vzbudit emoce. Líbilo se mi to mísení časových rovin, kdy jsme po většinu filmu přesně nevěděli, co se v minulosti stalo s mužskou částí otcovsko-dcerovského dua; filmu to dodávalo kousek napětí, nutilo diváka hádat, soustředit se. Asi největší devízou snímku jsou pak za mě herecké výkony. Russell Crowe je už sice trochu "opotřebovaný", na tuto roli se to ale perfektně hodí. Amanda Seyfried je pro úlohu nestabilní, trochu rozervané, přesto sympatické mladé ženy také skvělá, její emoce jsem jí vážně věřila. Ačkoli ze začátku mi, vzhledem k tomu, že jsou podobné světlé typy, připadali s Aaronem Paulem trochu jako sourozenci, rychle jsem si na ně jako pár zvykla, začali mi k sobě pasovat a byla jsem ráda, že taky vidím jednou AP v něčem jiném než v Perníkovém tátovi. Abych nezapomněla, moc se mi líbila i představitelka malé Katie, s RC jim to dobře sedělo, byli spolu místy až kouzelní. A potěšila např. i Diane Kruger v menší roli. K pěti hvězdičkám chybí malý kousek - možná ještě trochu propracovanější charaktery postav, možná třetí časová rovina mezi dětstvím a dospělostí Katie, možná méně "useknutý" a předvídatelný závěr... Těžko říct... Každopádně mám pocit, že jsem úplnou náhodou zas jednou viděla překvapivě dobré drama. 75 %.

Quentin Tarantino opět dokázal způsobit, že mi někteří jeho padouši byli (alespoň chvílemi) sympatičtí - asi jsem podvědomě tušila, že se postupně objeví na scéně ještě větší gauneři, proti kterým budou ti "první" jen slabý šálek čaje (či možná spíše kávy..?). Také mě donutil přemýšlet nad tím, kolikrát se do jednoho filmu může vejít slovo negr nebo jaké to pro herečku je, hrát prakticky celé dvě a půl hodiny s všemožnými tělními tekutinami rozmazanými po obličeji. Líbila se mi hudba (které ale na můj vkus bylo ve snímku trochu málo). Nemůžu říci, že by mě nebavily některé absurdní dialogy nebo to trochu krimi-mysteriózní postupné odkrývání motivů a rolí jednotlivých postav. Tradičně dobré bylo rozdělení snímku do příhodně označených kapitol. Ale... Tak nějak mi přišlo, že to bylo celé příliš vyhnané do krajností. Těch krvavých řežeb bylo příliš a i když i v jiných režisérových filmech jsou často výrazné, možná někdy trochu prvoplánovité, v Osmi hrozných byly z mého pohledu samoúčelné prostě až moc. Jindy bývají rovněž drsné, mají v sobě ale něco zábavného. Zde byly jen nepříjemně kruté, působily jako něco navíc, jako když se tu někdo prostě jen baví násilím, aniž by to mělo jakýkoli smysl (a to nejsem, jak je asi patrno, z těch, kteří by takto vnímali Tarantinovu tvorbu obecně, i když vím, že i tací se najdou a není jich málo). Celé se to také šíleně táhlo, ty dvě a půl hodiny mi připadaly dvakrát tak dlouhé. Možná v mých dojmech hraje roli to, že příliš nemusím westerny (to je také jeden z důvodů, proč jsem tohoto Tarantina tak dlouho odkládala). Spíš si ale myslím, že režisér se tu prostě až moc utrhl ze řetězu a překročil meze, které by bylo lépe - i v případě, že jste trochu šílenec, což on asi bude - zachovávat. Doufám, že Tarantino ještě v budoucnu natočí věci, v nichž se zase trochu zklidní a vrátí o pár kroků zpátky... 60 %.

Měla jsem velká očekávání a po prvním zhlédnutém díle nemůžu říct, že by se úplně naplnila. Asi jsem trochu myslela, že mě, jako velkou fanynku mafiánských snímků a filmů obecně, postavy a děj od první chvíle chytnou a už nepustí. To se tak úplně nestalo (i když mohu říct, že třeba taková postava Milese Tellera a její ztvárnění mě už okouzlit stihly poměrně dost:D). Spíše se zatím trošku projevuje to, čeho jsem se lehce obávala - že to bude možná až moc velký propletenec vztahů a odkazů na různé filmy, v nichž bude, pokud nejste specialista na historii filmových studií a všemožné další snímky z období  vzniku Kmotra, obtížné se orientovat. Věřím ale, že se to ještě řádně rozjede a k tomu kýženému pohlcení seriálem dojde. On ani ten první díl určitě nebyl špatný, ale od aktuálně 10. nejlepšího seriálu zde bych prostě čekala trochu větší bombu...

Jiří Černý byl evidentně člověkem inteligentním, zvídavým, (tím pádem) se spoustou různorodých zájmů, s obrovským přehledem (nejen v hudbě). Velká renesanční osobnost, u které zřejmě stačilo, aby prostě začala mluvit (či psát) a člověk si mohl být jistý, že to asi bude zážitek, že se dozví něco zajímavého, obohacujícího. Dokument o takové osobnosti, pokud je hodně postaven právě na "výpovědích" dotyčného, snad asi ani nemůže být špatný. Doplněno o výstupy Černého známých či ukázky hudby jsem měla pocit (o Černém jsem toho před zhlédnutím dokumentu až tolik nevěděla, takže se spíše mohu jen domnívat), že se asi docela podařilo podat o skvělém hudebním kritikovi nějaký ucelenější obrázek. Proč čtyři hvězdy a ne pět? Přišlo mi, že spousta věcí byla spíše jen tak naťuknutých, chtělo to za mě udělat film třeba o něco delší a jít více do hloubky (mě osobně by třeba hodně zajímaly názory pana Černého na aktuální populární - tuzemskou i zahraniční - hudbu). 80 %.

Dobře, ani mně to nedá a přidám pár svých postřehů k hitu letošního léta (k Barbie se odhadem dostanu možná tak někdy na podzim:D)... Oppenheimer mě lákal svým tématem, o kterém jsem se chtěla dozvědět trochu víc, ale třeba i přítomností Cilliana Murphyho, na kterého se podívám vždycky ráda. Můj oblíbenec tu předvádí skvělý výkon, má charisma, jeho průzračně modré oči vás chvílemi propalují možná víc než ty nebohé Japonce jaderné záření. Zároveň je vám ho místy až líto, když sledujete tu jeho extrémní vyhublost, do které se (asi dobrovolně) kvůli roli dostal. Výborné výkony předvádí i jeho kolegové, až jsem chvílemi žasla, kolik velkých herců každou chvíli skoro jen tak mimochodem vykouklo třeba i v úplně malých roličkách. Film přináší velkolepé filmové obrazy, některé scény vás dokážou skoro až apokalypticky pohltit, jak jsou nasnímané, jakou mají atmosféru. Ale není jich za mě až tolik, jak bych si představovala. Musím přiznat, že víc bylo takových, v nichž se mi hůře orientovalo, typicky třeba různé rozmluvy vědců v kancelářích (člověk mohl asi čekat, že ne všemu porozumí, když není kvantová fyzička, přesto si myslím, že se to dalo udělat i lépe, přístupněji pro diváka) nebo různé skoky mezi jednotlivými časovými rovinami (které mnozí vychvalují). Místy jsem vzhledem k často zběsilému tempu a jakési klipovitosti měla pocit, že sleduji spíše mega dlouhý trailer, kde je od každého trochu a od každého nic. Snad ještě nikdy se mi nestalo, aby mě tak moc v průběhu sledování filmu vyrušovala hudba. Asi jsem taky čekala více nějakých hlubokých rozmluv s přesahy od vědecké práce k morálním otázkám s ní spojeným. Když už se v nějakém dialogu zdálo, že se k něčemu takovému schyluje, postava pronesla nějakou větu a já jsem si říkala - to už má být jako ono, vážně? Takže já jsem z Oppenheimera taková rozpolcená. Nepopiratelné klady film má (jsem docela zvědavá, kolik Oscarů shrábne a ač bych je osobně rozdávala, když, tak za herecké výkony, možná za kameru, tipuji, že oceněny budou jiné věci, třeba i ta hudba, která mě osobně tak rušila). Pro mě to ale bylo takové nekompaktní s asi až příliš aspekty, které mi vadily poměrně výrazně. Uvidíme, jestli při opakovaném zhlédnutí třeba nezměním názor (je to ale podle mě typický film pro velké plátno a do kina mě to asi znovu nenatáhne, takže kdo ví, kdy se k věci zase dostanu). Zatím nemohu jít na více než 60 %.