Adam Bernau

Tak tohle se povedlo. Ztřeštěná společenská komedie založená na banální otřepané zápletce nemusí být pokleslá hovadina, ale skutečně tzv. kvalitní zábava. Decentní "viník" Horníček, solidní dialogy, nepřehrávající přesvědčivé herectví všech zúčastněných střídané pustou groteskou, všechno klape, mohlo by se to stát i vám a kolotoč se rozjíždí. Vizuálně - jen bílé chodby, dveře a nájemníci - výtečné. To vše ale bylo tvůrcům málo: Experiment "kinoautomatu" nedělá z tohoto dílka jen zábavnou kuriozitu: jednak mu dodává velmi zdařilý formát, jednak nám umožňuje procházet fázemi celé "prekérní situace" tam a zpátky, aby se v závěru ukázalo, že k požáru prostě nemohlo nedojít a čest paní Svobodové nebylo možné zachránit. Divák si myslí (totiž tehdy, když to bylo naživo, si mohl myslet), že filmem manipuluje, aby v závěru pochopil, že byl sám celou dobu manipulován. A propos: taky jste se nechali přesvědčit, že na dveře u Svobodů zazvonil pan Novák? Ve skutečnosti to udělal pan štábní kapitán. Viděl jsem to teď poprvé (červenou i zelenou verzi) a dost mi kazil dojem ten novodobý komentátor, který se tam objevoval. V průběhu byl zcela zbytečný a jen rušil. V závěru byl sice nezbytný, ale realizátoři žel neprokázali ani špetku vkusu při jeho volbě. Ten uvaděč z "Neváhej a toč" (jméno si nevybavuji), se sice poctivě snažil, ale horníčkovská poloha je prostě vysoko nad jeho úroveň. Nemusel tam být samozřejmě "druhý Horníček", ale prostě někdo, kdo by svým vkusem kvalitu díla umocňoval a ne kazil.Ještě důležitou korekci: Není pravda, že výběr "červené" nebo "zelené" byl k výsledku lhostejný. Divák červené verze je totiž ochuzen o kmitnuvší se ňadro paní Svobodové.

Jak si tak čtu některé komentáře (Malarkey, EdaS), cítil jsem to podobně: skvělý nápad, sympatický (a unikátní) počin, ale trapně přihlouplý humor. Vedle vynikajících vyjímek patřily k nejlepším momentům fóry alespoň slušně průměrné, bohužel. S myšlenkovou přesvědčivostí si tvůrci hlavu taky příliš nelámali. Nicméně ten komixový nápad je proveden prďácky - Superman hadr. Všechny tři komiksové postavy jsou dokonalé, zvláště nekompromisně sexbobmbovské pojetí Jessie potěšilo a kupodivu můj vkus neurazilo. Vynikajícím prvkem, který možná zachraňuje celý film, jsou ty bubliny. Ale hlavně: na rozdíl od pozdějších českých sci-fi komedií tady nejde jen o taškařici. V druhém plánu, ovšem dosti zřetelně, se tam rozvíjí až překvapivě chytrá, tématicky neobvyklá politizující satira o tendencích vědecky řídit a "zdokonalovat" člověka (rozuměj vylepšovat jeho pracovní užitkovost), s ostrým protiideologickým bodcem. Kontrolovat jeho sny - Orwell hadr. Je to patrné už při diskusi po úspěšném experimentu se snící krávou. Vrcholem je pak scéna v soudní síni, kde je Sovák souzen za své sny (představy), potom snaha nepohodlné sny zničit. V průběhu celého filmu pak řada dvojsmyslných narážek. Přitom je pozoruhodné, jak aktuální - možná i více než tehdy - je tato myšlenková linie dnes. Rovněř pozoruhodný je posun postavy, kterou hraje Medřická. Posun možná překvapivý, ale nikterak nelogický, ústící až v závěr, kdy se tato fanatička ideologie vědeckého řízení a spořádanosti nechá sublimovat do (psího!) sna, aby honila hormony. "Snílek" Sovák právě naopak svému snu dává život. Ale ouha: jakmile se sen změnil v realitu (Jessie promluví), vše se zvrhává do vyjetých kolejí. Jessie, do té doby zcela svá a jako snivcův sen vůči němu autonomní, se mu náhle stává beznadějně tím, co měl doposud. Že bychom ani svými sny nedokázali překročit svůj stín? Nebo že by byl sen spolehlivě zničen právě svým "porealitštěním"? Tvůrcům se ve výsledku podařilo (mám ovšem podezření, že bezděky) vynikajícím způsobem skloubit velmi specifické motivy.

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit.

Tak aby bylo jasno, soudruzi. Divoká šedesátá skončila, od teď bude film vychovávat. "Maturita za školou" je jednak takovým výchovným počinem pro naši mládež, jednak názorným příkladem, jak to dopadá, když se socialisticky spořádaní, umělecky impotentní, myšlenkově plytcí tvůrci pokoušejí o "hlubší ponor", "životní dilema" nebo dokonce "smysl života". I když až na zlou společnost špatných kamarádů - trampů ve třetí povídce tam vyložená zákeřnost nebyla, ta falešná, plytká, nažehlená normalizační optika z toho čpí na každém kroku. Zvláště "mladý básník" byl opravdu k sežrání a jeho představitel - mladičký vlasatý Kaiser - byl opravdovou kuriuzitou, podobně jako Lábus v roli zlého trampa (zřejmě jejich generálka na legendární Mimikry). Tento film jsem si pustil jen proto, abych si doplnil filmografii pana Šebánka - a s úlevou konstatuji, že se objevil jen na pár vteřin a beze slov, protože etuda tohoto génia rodu Homolkova, jak s tupým úsměvem naslouchá básníkově prvotině, je opravdu smutným završením jeho "neherecké kariéry". Náladu mi ovšem spravila Schallerová, jejíž nebeský půvab prozářil i tuto trapárnu. Do odpadu neházím, to bych přece jen křivdil. Celek má jakousi koncepci a vypointované ústřední myšlenky každé jednotlivé povídky jsou přes všechnu tu bídu sympatické. (Zvláště otevřený závěr Reprezentanta mě příjemně překvapil.) Celkově tedy hodnotím poněkud vstřícněji než slunicko2, jehož trefný komentář ovšem vřele doporučuji.

No, docela nářez. Už ve Farářově konci pracoval Schorm po způsobu frašky jako společenského podobenství - fresky. Touto bizarní podívanou to ovšem dovedl k dokonalosti. Přiznám se, že jsem si s tím velmi nevěděl rady. Snad jsem to měl vidět dřív, když jsem ještě snadno přijímal jakékoli filmy politického vzdoru (a čím náročnější, tím lepší). "Spěch a nervozita" jsou vskutku "vidět na každém druhém záběru", jak píše Pohrobek, ale neřekl bych, že jsou nezáměrné. Každopádně mimořádné dílo. Všichni proti všem ve strachu před neviditelným (nebo neexistujícím?) nepřítelem. Je nepřítel venku nebo uvnitř? Je to diktující mocnost nebo rozvraceči? Možná to tam mělo být zřejmé, mně to zřejmé není. Tím líp. Obecní blázen jako jediný spravedlivý nebo aspoň rozumný - to je otřepaný motiv, ale nikde jsem ho neviděl provedena tak poctivě a surově jako tady. Snad proto, že blázen je opravdu blázen a žádný "nositel laskavé moudrosti", snad i proto, že po většinu děje se neprojevuje a už vůbec se tento motiv nestaví okázale do popředí, jde až v druhém plánu. Snad i proto, že nepřináší katarzi a není nikoho, kdo by se na konci mohl aspoň zastydět. Pašije jako fraška, pašije na druhou, fraška na druhou. Herci (sami pouzí šmíráci) obětním beránkem tupé zvůle. Dvě "centra" v obci - "ty zlé" ještě jakž takž identifikujeme, "ty dobré" však hledáme marně. Ty ještě tak nejsympatičtější postavy jsou ke všemu dění lhostejné. Co to vlastně za hrozbu visí (doslova) nad obcí? Ji pozoruje? Co to v závěru blázen vítá? A je to hrozba? Odříznutí. Vagóny - kam mají jet? K záchraně nebo záhubě? V době, kdy vzpomínka na "transporty" byla ještě živá, otřesný symbol. Zajímavé je, jak po každé noci (tuším proběhly dvě), v nichž propuká chaos, strach, běsnění, se ráno vše vrací jakoby k normálu (prvé ráno) nebo aspoň ke zdání jasnosti (druhé ráno), ačkoli vyšinutost pokračuje. Jak to vlastně začínalo? Vysmátá tupá obec si rozebírá věci blázna, který tuší. Přijíždějí herci. A v tom se "něco stane" se spojením obce s okolním světem. Učitel - nejtragičtější postava. To vše jsou jen střípky, které z toho dokážu vypreparovat, aniž bych plně porozuměl. Pravděpodobně šlo o tak silně dobově aktuální sdělení (sovětská okupace a celá tehdejší společensko-politická atmosféra), že to dnes už nepobírám. Záběry "mládeži nepřístupné" - nejprve tak rafinovaně dráždivé, v závěru tak nezastřeně surové - co do působivosti v českém filmu nevídané (a že se nahotinami u nás nešetří).

Rok 1969. Při výročí invaze střílejí do lidí čeští milicionáři. Dubček spolupodepisuje pendrekový zákon. A přitom se točí takové filmy jako Ucho. Propast mezi vládci a ovládanými nikdy za celou éru socialismu nebyla hlubší. Bohužel ji soudruzi dokázali velmi záhy zacelit, o čemž svědčí i další herecké osudy např. Brzobohatého.

Škvár, pro nějž škoda slov. Ale Demi Moore je nejlepší striptérka, vlastně jediná kvalitní striptérka, jakou jsem kdy viděl, což oceňuji hvězdičkou.

Toto je jediná verze, kterou znám. Film jako takový se mi líbil, ale hlavně mě naprosto dostala myšlenka, která z toho vyplynula (nebo jsem si ji tam sám dosadil?). Proto pět hvězdiček.

Tenkrát jsem to viděl. Strašný trapas. Film pro blbce.

Nejtrapnějších 15 minut, které jsem kdy u filmu strávil.