Adam Bernau

1) Opět ortodoxní švankmajerovština. Poprvé hlína. 2) Není náhoda: Jediné dosavadní tři filmy s živými lidmi (nepočítáme-li titulkový nástup Posledního triku a Piknik, v němž se živý člověk mihne jen jako svoje mrtvola) jsou zároveň jediné černobílé a krom Zahrady se (opět jako jediné) týkají nemovitostí (ostatně i ta Zahrada – svým způsobem). Zde opět nemovitost, přičemž pasáže s člověkem jsou černobílé, ostatní barevné. 3) Švankmajer jako by každým novým filmem systematicky budoval kontext celku svého díla. Postava Tichého týdnu jako by viděla film Byt a důkladně se na vstup do domu připravila. Špionážní kamera (myslím tu černobílou, co snímá špióna). Co tam vidí, přesahuje mou schopnost elegantní interpretace. V tichu, vždyť není-li slyšícího, zvuk samotný neexistuje. Tedy co se děje týden v domě, když v něm nikdo není, nebo spíše jako by v něm nikdo nebyl. Zato v barvě – oproti vnějšímu světu vidoucího. Neděle je pak opravdu nedělí. A přináší rozhodnutí, jediné možné. V pondělí zase na shledanou, domove.

Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi

Geniální komplexní reflexe českých dějin prováděná na pozadí jejich ústřední katastrofy (Bílá hora – Vestfálský mír). Celkové vyznění je poněkud oslabeno přílišnou snahou nechat postavy co nejexplicitněji vyslovit co nejvíce dějinných a životních mouder a nadčasových ideí (obvyklá nemoc českých historických her). Přesto je Rynda na jedné straně typickým synem své doby, na druhé straně možná dokonalým dějinným typovým zprůměrováním Čechů ze všech dob a stavů. Ve finále se celý film jeví jako tragikomická předehra k pohledu na vidláckého rytíře Hrušínského, probuzeného dědice a posledního zastánce české cti a slávy, táhnoucího v čele nevojska do neboje ve jménu nenaděje. Hořká pachuť, kteoru tento obraz (oč tragikomičtější, o to velkolepější) zanechává, působí neblaze na pokojný český spánek. Doporučuji pozornosti hippymanovu poznámku v sekci "zajímavosti".

Vaření mě nezajímá a pořady o něm mi působí těžké nechutenství, jakákoli jen letmo zahlédnutá reality šou zase pohrdání lidstvem. Ale Šéfa jsem sjížděl všechny dostupné díly a pořád jsem neměl dost. Pohlreich je alfaborec. Vychytaná znělka. Komentáře: Shadwell (!!!)

Otázka: Opera, v jejímž názvu se skrývá evropská řeka. Odpověď: Don Giovanni. Moderátor (už nevím, jestli Svoboda nebo Vyskočil): Ne... správná odpověď je Don Carlos. A jelo se dál.

Aby bylo jasno: pro klasický balet mám jen pohrdání. cupity cupity, masochistická parodie na tanec, v níž ovšem tvrdou dřinou a celoživotním utrpením můžete dosáhnout cupitací dokonalosti, jejíž zrůdnost překonávají pouze mrtvolné figuríny na profi soutěžích společenských tanců. A teď film o baletce. A ono je to pořád tak nějak baletčí. Jak holka překoná samu sebe a nakonec bude za největší hvězdu, to už tu bylo mnohokrát. Tak co na tom filmu všichni vidí?. Aha, variace, jak se holka konečně udělá a stane se z ní geniální černobílá labuť ("přirozenost"). Ale pořád je to takové baletčí a i ty udělávky byly nějak omalovánkové. No a jasně, pořád se škrábe, klasická neuróza, při takovém životě pochopitelná, taky maminka je nějak až podezřele pečovatelská. No a pak se to začíná rozjíždět. SPOILER Zrcadla. Škrábance. Co se děje? Co se neděje? Postupně to nabývá zběsilého tempa, vymyká se jakékoli kontrole a při premiéře už máme mrtvolu v primabalerínčině šatně. Nestačím zírat. Dokonalé finále. Jestliže jsem si po většinu filmu zoufal, že je to takové baletčí, nakonec obdivně žasnu, jak je to baletčí. Od začátku průhledný motiv, až do konce tentýž, ale z dokonalé povrchnosti to jde hloubš, hloubš až úplně do srdce, do střev, do nervů, do temných hlubin mozku. A ten kýč k tomu patří. Nakonec vidím celý film jako hologram. Čtyři hvězdičky, ale přečtěte si i Verbala.

Když si někdo pronajme byt, skrze jehož stěny se vzájmně slyší se sousedy, nezaslouží si nic jiného než horor. A horor se dostavuje: dotěrní, hrozně milí sousedi, kteří vám vlezou div ne do postele, kradou vám soukromí, přivlastňují si váš život. Obrana? Pod zákonem extrémní slušnosti, kde není dovoleno nezeptat se "Nepůjdete dál?", kde není dovoleno odmítnout nabízenou laskavost, je obrana nemožná. Ale to ještě nic není. Zkouším se vžít do pocitů nastávající rodičky a kupodivu si s ní dobře rozumím: moje dítě chtějí ti druzí, ti okolo; já je mám jen "donosit", co když mi ho vezmou?; dávají mi lektvary a tabletky, jejichž moc neznám, trpím, nemám možnost bránit vlastní dítě, jsem bezmocná, nemohu se vymanit z manipulace - prázdné ruce. Prázdné ruce, klec. Znáte to? Na to nepotřebujete mít za sousedy satanisty. Takže: osnuje se proti Rosemary spiknutí nebo naopak ona propadá paranoie? Špatná otázka. Děje se obojí. A Rosemary prohrává nerovný boj. Její dítě si přivlastňuje okolí: sousedi, známí (nebo spíš společnost a její mocnosti?) - jimž otec přisluhuje. To je horor. Matce je pak dovoleno být náhradní matkou vlastnímu dítěti, které jí už nepatří. Neuspokojivý závěr? A co takhle neuspokojený divák? Satan vítězí. A jestli tam přece jen oblézá satanáš - matka se jmenuje Růže Marie. Všechny tři aspekty (totiž "mocnosti pekelné", "spolčení" a "paranoia") nabízí film, ba vnucuje je, s až naiviní přímočarostí. Co jej dělá tak subtilním, je teprve jejich smíšení a nerozsouditelnost. Divák nemá možnost ani hypoteticky zvolit nějaké "vysvětlení" - musí to přijmout všechno. Ještě ten sen při oplodnění. Co se to děje té katolicky vychované ženušce? Černé vzpomínky na dohližitelské jeptišky. Přichází černý galán. Spoutána, znásilněna. Ve snu. Celý film se pomalu brodíme neobyčejně silnou náladou. V bytě. V domě. Polanski to umí prodat. Rosemarys baby není sice tak uhrančivě esenciální jako Repulsion, ale pod pět hvězdiček jít nelze. Mia Farrow úchvatná.

To je dost, že se jednou v hodnocení shodnu s NinadeL. Až překvapivě vysoký počet omluvných dopisů musí Švankmajer rozesílat pohoršeným uživatelům čsfd za to, že to to přece vůbec nebyl žádný pořádný horor. Muhehe. Zjištění: Všechno podstatné lze vyjádřit Švankmajerem (nejdřív Faust, teď tohle). Otázka: To šílení, ta šílení nebo ti šílení? Rozpaky: Proč tady všichni hrají tak dřevěně? Někdo tu nikoli nepatřičně píše, že Liška nehraje a Tříska (jehož smíchu nucenosti si všímají víceří) přehrává. Řešení: Ti báječní herci nehrají své postavy přímo; hrají Švankmajerovy loutky, které teprve hrají své postavy. Nevím, zda to byl záměr nebo projev mistrovy profesionální deformace, každopádně to sedí dokonale. Důkazem, že to tak má být, je dřevěný Dušek, který má přece dokonale výstižnou komiku podobně úchylných postav v krvi. Liška díky své profláklosti nádherně zapadá. Nehraje totiž nějakého Žána; Liška hraje loutku, která hraje Lišku v situaci onoho literárního Žána. Jiné rozpaky jsem cítil ze samozřejmosti Liškovy náboženské argumentace při dialogu s Markýzem; kulturně-historicky maglajsové kulisy, v nichž se příběh odehrává, jsou sice skvělým prvkem celého filmu, ale právě nezasaditelnost do konkrétního jedinečného časoprostoru, jíž se tím dociluje, způsobuje dojem nepatřičnosti, nepravděpodobnosti oné samozřejmosti. Než i to racionalizuji coby náležitou „dřevěnost“ tohoto spektáklu. (Pozoruhodné je, že žádné jiné ideje zde traktované mi nijak násilně implantovány nepřipadaly). Ještě k době: Nejen různé detaily z 80. (mnou povšimnuté dveře a lednička) a 90. let, ale i celkový dojem z filmu mě zmátl, pokud jde o dobu jeho vzniku; řekl bych, že je o 10 – 15 let starší. Sympatie. Nyní k věci: Kdežto Faust je motivován znepokojením hlubinou duše a bytí vůbec, jež chce proniknout poznáním a tak se zmocnit světa i sebe sama, zde jde o kód k fysis; duše není fascinována vlastní bezedností, ale masem a imperativem, jejichž snubnosvárem je konkrétně definována. Liška je trpitelem děsů strachu z šílenství, trpitelem neuvědomělým, ale už samotné ataky děsu ho pasují do řádu vědoucích; jinak je pocestným, který jen náhodou sleduje divadlo, do nějž je zatažen jako aktér. Markýz buduje sám sebe jako principála, aby zvládl, přemohl tytéž děsy – šílenství duše, která bere nanejvýš vážně maso i imperativ. Nejde to vydržet – proto kuchá maso a rouhá se imperativu, kochá se perverzí jejich snubnosváru. Jeho „svoboda“ je jen zdánlivá, nucená. (Stejně jako tzv. satanismus, který se může realizovat jen precizním převracováním všemožných náležitostí křesťanství.) Liška a Markýz však představují dvě strany téže mince, téhož pojetí světa; lze na ně pohlížet jako na dvojí polohu téže osoby, vedoucí vnitřní dialog. Povšimněte si otevřenosti, s níž oba s tím druhým jednají, ačkoli to pro každého z nich (zvláště pro Lišku) může být krajně nebezpečné. Problém se zaživa pohřbenou matkou, jež je oba spojuje, ponechám k výkladu psychoanalytikům (upozorňuji nicméně, že se při velkém dialogu mluví o přírodě jako o matce). Potom příjezd do blázince. Zpočátku nic nenarušuje nastíněnou koncepci, pouze vzrůstá napětí, co chudáka Lišku čeká a vše je zasazeno do kontextu blázince světa, v němž idioti užívají naordinované svobody k umělecké tvorbě, jež nemá jiného smyslu než autoterapeutické ulevování - jak jinak než na věstonické venuši. A zde – Charlota. Nevinná oběť, princezna nebo zvrhlá poživačná mrcha? To je dilema, co? Zbytečné. Jestliže jedna osoba je zde rozštěpena ve dva protikladné muže, pak naopak dvě odpovídající podoby Ženy (pokud je ženou pro muže) jsou spojeny v jedinou sličnou bytost. Krása. To v těsné spojitosti s dilematem, zda je Dušek pravým nebo falešným ředitelem ústavu (tedy legitimním nebo uzurpátorským dohližitelem, reprezentantem řádu nebo šílenství). Připomeňme si tři ústřední velkolepé momenty dosavadního děje: černá mše (problém s otcem), pohřbení (problém s matkou), karikatura obrazu Svobody (který je tak Švankmajerem sám odhalen coby karikatura – svoboda lůzy). Zdá se vám moje dosavadní interpretace příhodná? Chachá. Osvobozením pravého dohlížecího personálu – pravých bláznů a pravého ředitele – pravého ultramagora a „masového“ tyrana se všechno staví na hlavu. Despota Bůh superega vypuštěn jako strašák ze sklepení – jak příznačné. Sám řád odhalen jako ten pravý blázinec. (Zde upozorňuji, že ve svém výkladu neprávem potlačuji společensko-politickou metaforiku díla.) Nyní už neplatí binární totožnost Lišky s Markýzem. Nyní se ukazuje, že ubohý Liška celou dobu řešil dilema mezi dvojím šílenstvím. Šílenstvím pořádku a šílenstvím extrémní revolty. Snad by dopadl stejně v každém případě – děsivé vize došly svého naplnění. Vedle masa a slepic doporučuji zvláštní pozornosti opakovaně vysouvaný šuplík s klíčem od zlověstného sklepení (na tom vnitřním klíči ředitel sedí). Markýz skončil na tajemně hrůzné „terapii č. 13“. A Charlota? Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že ta mrcha není čistou andělskou bytostí.

Přesně zacíleno. Srandovní týpci. Jedlý roštěnky. Bezvýrazná muzika. "Je vegetarián a pije jenom pepsi." A když parta starostova synka a jeho kámošů, neschopných vydělat si ani na posraný kombo, plánuje únos mafiánova čokla a podbízivost té hloupější části českých adolescentů začíná přetékat, vytrácí se pomalu ale jistě i ta jedna hvězdička, na kterou jsem to po úvodní čtvrthodině šacoval. Po výbuchu auta vypínám, dlaší šoustačky oželím. A s evropou 2 jděte taky do prdele.

(Musím přiznat, že při druhém zhlédnutí (2018) mi ta pohádka připadá podstatně lepší, naopak některé části mého starého komentáře podstatně trapnější. Asi si ty druhé pokusy budu muset zakázat, vždycky vyměknu. Každopádně pěkné dvě hvězdičky i starý komentář ponechávám): Tak po desítiletích vlády pekla jako jediné právní zásvětní instance české filmové pohádky se konečně dostává ke slovu i nebe. Těch padesát let ale udělalo své a výsledkem je, že obě tyto instance jsou v duši českého diváka už prakticky nerozlišitelné. Ale k filmu: Náprava padlého anděla skrze nápravu lidí (a nakonec je to trochu jinak) – dobrý motiv. Nebe vtipné (chytrými narážkami i obsazením) a dokonce i moudré, jen přespříliš vánočkově české, bez kouska smyslu pro dogmatiku. Země zoufale nudná. Příchodem dvojice black and white agentů s ručením neomezeným se to sice rapidně zlepší, ale i když je Petronel matla, přece jen ta zápletka se splněnými přáními je až příliš přiblblá (jakkoli samotná idea „splněného přání“ je v této souvislosti velmi případná) a všechno ke šťastnému konci kvačí nějak rychle a přímočaře. (Pohádkově legitimní pranostiková pomoc svatých kámošů je ovšem sympatická.) Scénář od samého začátku třídí hříšníky se stejnou snadností jako Petronel u nebeské brány – nejen že je okamžitě jasné, kdo bude tím (jediným) napraveným; kdežto nebe a peklo koexistují v dokonalé harmonii, na zemi je k vidění jen nezměnitelně bílá a černá - což by se dalo akceptovat při troše hloubky, velkoleposti nebo humoru, nic z toho však pozemští červové v této pohádce nenabízejí. Všechno musejí pro diváka oddřít anděl s čertem (jde jim to naštěstí skvěle). A aby byla bílá ještě bělejší, vše je vyřešeno tím, že poctivá holka odmítne žebráka, protože miluje hraběte. Pravda, Pámbů to hned uvede na pravou míru, ale dojem z toho, co předcházelo, se už nezmění, pointa je chytrá, leč bez účinku; navíc se dovídáme, že ten, kdo nám byl předložen jako napravený hříšník (totiž hrabě) napraveným hříšníkem není. Tak buď se nenapravil nebo vůbec nebyl hříšníkem. Himlherbartoška. Buď měl být ten pozemský příběh inteligentnější a krevnatější nebo naopak na něj mělo být jen sem tam shlíženo a vše rozhodující se mělo odehrávat v nebi (s těmi hláškami a bombarďáckým obsazením by to byla dobrá šou). Při jedné z těchto možností bych tomu všemu rád uvěřil. No, dal bych i tři hvězdičky, ale „Ježíšku umejt!“ nebo „Ježíšku, ty lumpíku“, to opravdu ne. Vocaď pocaď, soudruzi. Ježíšek je právě narozený Spasitel světa a ne nějaký bumbrlíček vod pepiků.