Adam Bernau

PROLOG: Anonymita a forma v toku na rozhraní věků; na onom bájném rozhraní, v němž jistý Kraus rozdává jisté letáky. Pochopitelně jsme v Praze. Do této kvazimythické (jakkoli neopakovatelné) situace umisťuje demiurg Švankmajer svou animátorskou manýru, přebytečné detaily, němé příznaky, neviditelné přízraky. Do takto nastražené reality pak nechá přijít Petra Čepka, jenž je k tomu, nevěda, předurčen. Náhoda je jen zdánlivá. Všechny cesty vedou do onoho domu. Lekce Faust. TÉMA: Obsah (podstatu, chcete-li) lze nejlépe vyjádřit buď dokonale adekvátní formou nebo naopak znetvořením formy. Zde prolnutí forem a deformací; totiž těchto: lidová pověst, Goethe, Kašpar. Dobově-nadčasová satira-groteska; theologie; divadlo; útroby; maximum Čepek; maximum Švankmajer. Obsah: Znáš Fausta? Znáš ho? Znáš se? Tabu. Po čem to saháš? Čím platíš? Zádrhel: Co je lepší volba? Po čem žízní duše? Faust vystoupil z toku - tok běží dál bez něj. Měl by snad Faust skončit v nebi těch nakojených? EPILOG: Není cesty zpět. Nejsi ani první ani poslední, ty nemnohý. SUMA: maximum Faust. Pimprlová hra.

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal.

Četnost slov „pravda“ a „lid“ v tomto filmu je až maniakální. Jakožto falešný propagandistický kýč to ovšem není až taková hrůza jako panslavistický Jan Roháč z Dubé z r. 1947 (!). A Štěpánek narozdíl od ochotníka Korbeláře hraje, hraje přesvědčivě a místy je strhující. Jeho Hus dokáže být i vtipný. Lze nalézt několik pozoruhodností (třeba kardinálovo zděšení: „Jsi tak prostý nebo tak ďábelský?“) a proč nepřiznat, že při finální Žižkově přísaze mi šel mráz po zádech. Nesetkávám se často s tak působivou poslední pětivteřinovkou, která sama zvedne vyznění celého filmu o patro nahoru. (Geniálně řešeno: kdo je tato dosud komparsní postava posluchače Husových kázání, víme jen z učebnic dějepisu; jakož i to, co bude následovat.) Na hru o socialistickém revolucionáři se nakonec dá přistoupit, jen ať mi nikdo neříká, že je to historický film. K tomu viz komentář Subjektivův, sice torzovitě, ale pro hrubou představu zcela dostatečně. Já se zde jen pozastavím nad detailem, že za celou dobu ve filmu ani jednou nezazní jméno Wiklif. Jak by také mohlo, když je to o socialistické revoluci. Pokud jde o konkrétní fakta, tak v době zlovolné popravy tří tovaryšů Hus nebyl vůbec v Praze. Po návratu se první neděli, vzdor obecnému očekávání, o celé události ani slovem nezmínil. Teprve když šly hlasy, že mlčí ze strachu, zvedl o tom veřejnou řeč. Shrnuto: Vávrův Hus je zfalšovaný Hus, Štěpánkův Hus ovšem dokonale odpovídá národní legendě o svatém mučedníku mistru Janovi.

Šachovnice bez figurek. Black and white. Kafe a cigára jsou to jediné, na čem se sejdeme. Povídáme si spolu u jednoho stolu, každý jsme někde jinde. Ale kde? Všichni v jakési nepohodě. V jakémsi nepohodlí. Propasti a bariéry. Tak blízko, vzájemně na dosah. Tak nekonečně daleko. Gravitace a odpor. Shodný náboj odpuzuje. Neslyšíme se. Prozrazením pointy s Nikolou Teslou mě Jarmush naštval. Čím se teď mám chlubit? Tak třeba ty šachy. Po prvé: Výměna identity dvou polomagorů. (Jezdci – skok vždy na jinou barvu.) Po druhé: svářející se černá dvojčata, obtěžující bílý číšník a teorie o Elvisovi. (Černé věže; bílý pěšák uprostřed za nimi není v ohrožení a je tak chráněn i před střelcem; spor o bílého krále.) Po třetí: setkání dvou gigantů; nevědí, o čem mluvit; nevědí, „co tím mylslel“; „silná vůle“. (Králové smějí všemi směry, ale jen o jedno pole a nikdy k sobě.) Po čtvrté: dva staří „fucken“ makaróni ve sporu o kouření a němý junior s japonským hráchem. (Pěšáci: bok po boku, ale každý jen ve své dráze; silní ve vzájemné vazbě, slabí o samotě.) Po páté: „vyrobte si svůj vlastní stojan na motorku“; exkluzivní slečna a přiťáplý pikolík: jak rád by ulíval do jejího šálku; holá nemožnost; „this is not my lunch, ok?“ (Černý pěšák a bílá dáma; nebo je to věž? impozantnost, síla a daleký dosah, ale omezený výhled a záliba ve vyváženosti.) Po šesté: dva frankofonní černí kamarádi: „moc rád tě vidím“; dál není co říci; jestli máš problém, svěř se. (Dva černí střelci: vždy se míjejí, každý může jen po políčkách jedné barvy.) Po sedmé: sestřenice; pravděpodobně má každá tu druhou ráda, ale vzájemně ne; extrémní rozdíl v úrovni a v možnostech je nepřeklenutelný. (Bílá dáma tentokrát s bílým pěšákem; dáma může všemi směry a jakkoli daleko; pěšák jen o políčko dopředu; jeho vysněným cílem je dostat se na políčko poslední; a potom... obě postavy hraje táž žena). Po osmé: tak jo, Jack ukazuje Meg svůj aparát; její očekávání - nepochopena; jeho touha se předvést – nepochopen; nakonec přece jen spojení, výboj, ale po chvíli Jackův aparát zhasíná a on odchází (kuchtík: asi pojistka; Meg: snad byla jiskřiště moc daleko od sebe); uvídíme se zítra na bowlingu. (Bílá věž: pravoúhle; bílý střelec: úhlopříčně; do toho přiskočí a odskočí černý jezdec.) V této scéně s Teslovým transformátorem (který je, zpozorněte, založen na přemněně energie mezi dvěma cívkami) zaznělo (a bylo zdůrazněno) něco velmi důležitého: neuskutečněná idea „Země jako vodič akustické resonance“: to je to médium, které chybí; kafe a cigára jsou jen pokusem o nouzové polovodiče. Po deváté: cože? čaj? tak tedy fanynka bez tváře místo obsluhy; k věci: jasně, mohu tě milovat, neznámý příbuzný, jen ať se s tebou nemusím stýkat; jak v určitých situacích nemáme odvahu k prostému „ano-ano“, „ne-ne“; a jak je těžké říci „ne“, aby to znělo jako „ano“; a jak se může karta obrátit; takže: kdo to nakonec „už musí jít“? (Pěšák, který sotva opustil základní pozici s pěšákem, který dosáhl posledního pole; v průběhu hry se ale ukáže, že teprve stojí před ním, zatímco ten první na něj mezitím dokráčel a odbíhá.) Po desáté: pomalu mi to začíná docházet; čaj versus kafe, bylinky a canabis versus tabák; ono to jde postupně někam; ale kam? delirium; ale čí? přijde ghost? sotva, když tady jako strašidlo obchází krotitel duchů; dáme šachy? jsem velmi zvědav, co přinese poslední scénka. (Dva černí jezdci jako jasný protipól úvodních jezdců bílých, s explicitními odkazy; stojí na svých pozicích, vzájemně kryti před novým bílým jezdcem.) Po jedenácté: Návrat ke kafi (které ovšem za nic nestojí). A je to tady: Země jako vodič akustické resonance; zároveň však zbrojnice, o pauze dvě minuty před smrtí. Číšník byl nedávno nahrazen fanynkou, po níž přišel krotitel duchů; teď už jen uklízečka v pozadí vytírá podlahu. Ani jsme si nestihli nic říct. (Pat – král není v ohrožení, ale nelze nijak táhnout. Partie končí bez vítěze; na obou stranách remízy pachuť porážky. Jdu si dát šluka.) Rozličné poznámky: I. jeden z mála filmů, jehož součástí jsou závěrečné titulky. A ty z něj dělají velmi příjemnou záležitost „pro kámoše“. II. Snad je to tím, že jsem Evropan a ne Američan: ty kavárny mi většinou nijak útulné nepřipadaly a hlavně jsem cítil silný diskomfort z těch bezcharakterních šálků, z nichž se popíjelo. A ťukání kafem? Tak to jsem vůbec nežral... /// Komentáře: Radko, Ony.

Spíš krev a limonáda. Že nechápu název, by tolik nevadilo (ano, krev i čokoládu jsem tam viděl). S příběhem zde podaným lze naložit různým způsobem. Jedním z nich je přiblblá mafiánská limonáda, což je tento případ. Tisíckrát obšlehávaná šablona, tentokrát ve vlkodlačím podání. Nepochopitelně deviantní příslušnice druhu jako propagace mezidruhové tolerance, vůdce tisícileté smečky – mafióso v kožené bundě s hubou plnou zákona a tradice, jeho dědic jako idiotský floutek, který si troufne na holku, ale neporadí si s mladým pomilováníhodným spisovatelem. Chcete vědět, jak to bude dál? Prostě jako vždycky. Aby bylo jasno, nemám vůbec nic proti tomu, aby se sympatická vlkodlačice zamilovala do člověka a vymanila se smečce i její tradici. Ale jestliže mi o tom chce někdo vyprávět, tak ať to má nějakou váhu, prosím. Kdyby si aspoň nízké pudy příšly na své, ale i v tomto ohledu jsem byl zklamán. Film pro mne zachraňují ženské postavy: všechny čtyři jsou nějak zajímavé, za což ovšem vděčí kráse a uhrančivosti svých představitelek. (Nejvýraznější postavou celého filmu je zakousnutá červená karkulka. Blbé, že?) Hvězdička za několik působivých obrazů. Autor titulků má asi zvrhlou zábavu v co nejméně adekvátním překladu.

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím.

Fascinující obrázek, co znamená být opravdu in a co opravdu znamená být in. Žel, jen klipovitě a v zájmu béčkového mravoučného příběhu střiženého podle těch nejhloupějších hollywoodských šablon. Přesto se vypravěči daří přesvědčivě vymezit fenomén "Studio 54" z obou stran. Na jedné straně se veškerá ta superprestižní báječnost drolí v pozlátko (a vynořuje se otázka "proč vůbec to všechno"), na druhé straně Studio 54 jako ostrov svobody pro vyvolené, vybudovaný jedním ušmudlaným skrčkem. Přesvědč ostatní o svém charismatu, nech je vytvořit genius loci - a báječné království je na světě. A uvnitř těchto vymezení? Prestiž. Luxus. Mejdan.

"Taky člen strany, že jo" "No jo, to je poctivec." Psychologická síla prvního Alibi po dvou letech nahrazena zesíleným důrazem na prohnilost buržoazních přežitků a obdivivačů Západu na jedné straně, poctivost "našich lidí" na druhé, což „odhalované pokrytectví“ jen pokrytecky podtrhuje. Pochybné prostředí zápaďácké kavárny originálně vystřídal nóbl hotel, obrázky nahých slečen v bytě nepoctivcově zůstávají. Naštěstí zůstává i celková elegance a sympatické drobnosti, jakkoli Tůmovo charisma namnoze těží z vydařenosti 105%. Nelze neocenit Nového krásně dvojsmyslné „Já vím, soudruzi... mně jde jen o tržbu a plnění plánu, kdežto vám o člověka. Ovšem až už je po něm.“ – to z úst prohnaného ředitele interhotelu. A vůbec, v úvodu popsaný schématismus se v průběhu filmu zajímavě komplikuje (především právě dialogy s Nového postavou). A opět brilantní výslech, resp. brilantní vyslýchaný, tentokrát skvělý Bohumil Šmída. Na tohoto herce, jehož jsem donedávna téměř neznal, mám v poslední době mimořádné štěstí. Příjemnou historickou kuriozitkou je rolička pro mladého Abrháma.

Jednání prvé: Státní zámek prolezlý šejdíři. Podívejme na ně, na kunsterei. Milostivá paní sem, milostivá paní tam. Neudělají krok, aniž by neprovedli nějaký ten vykutálený kšeftík, západní valuty jim čouhají i z uší, to vše přímo pod nosem esenbáka Menšíka, který má na zámku asi služebnu. (Omdlení jediného poctivce nikoli při pohledu na mrtvolu, nýbrž na zjevení Nahé pastýřky, je v této situaci zcela logické.) Jednání druhé: Protřelá šejdířka chce zítra ráno emigrovat a tak si dá s otravným somrákem schůzku už na dnes večer? Nota bene na dobu, kdy potřebuje tajně odebrat obraz? Pak ji nenapadne nic lepšího pro klidný odjezd než se pokusit ho zapíchnout? Nota bene vlastního bratra? Nu, dobře jí tak, krávě. Jednání třetí: Nejprve to vypadá na nejdementnější vraždu v dějinách české kriminálky. Pak se to sice překvapivě zkomplikuje a celý průběh vyšetřování skýtá velmi sympatickou společenskou zábavu. Ovšem závěr je ještě promyšlenější než úvod - jednání čtvrté: Jakže? Vrah si má po veřejné inscenaci falešného doznání myslet, že případ je uzavřen? Jakže? Oba obrazy jsou k disposici, ví se, která bije a on si má myslet, že proklouzne s tím správným? Jakže? On si to dokonce opravdu myslí? A nakonec kapituluje pod tíhou takových důkazů, jako je nesprávná expertíza a umaštěná kapsa? Nehledě na to, že je divákovi už dopředu prozrazen tím, jak pronáší své „to vám blahopřeji, pánové“ (zhruba 1:01:07). Tak tedy hvězdička za v tak lehkém filmu nečekaně kvalitní ochutnávku tehdejších herců. Vyšetřovatelům to docela pálí, ačkoli vypadají jako z půjčovny. Podezřelí jsou zajímavější. (Ovšem Shakespeare před dvěma sty lety, to snad ne, pane Munzar.) Druhá hvězdička specielně pro pana Pacínka („...pan Pacínek napsal hipotéza s měkkým i, ano?“ „To je těžký, já nemám ucelené klasické vzdělání.“) v podání skvělého Bhm. Šmídy. Jinak další dobový film, v němž zní z rádia Karel Gott.

O režiséru Vl. Čechovi jsem dosud neměl valného mínění, tímto filmem si mě však zcela získal. Asi budu za kacíře, ale kam se hrabou Hříšní lidé i s radou Vacátkem. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl českou kriminálku, která by této mohla konkurovat. Především nebývá samozřejmostí, že logika zločinu ani logika vyšetřování v žádném bodě nekulhá. 105% alibi má však ještě daleko silnější zbraně. Naprosto odzbrojující Högerův kpt. Tůma, jemuž Bek coby npr. Líbal skvěle sekunduje. Lackovič s Vinklářem brilantní. Vrah je jenom jeden, ale čisté svědomí nemá nikdo. Psychologická přesvědčivost všech možných podezřelých a hlavně výslechy patří k tomu zdaleka nejlepšímu, co znám. Odhlížím ovšem od toho, že jde samozřejmě o neautentickou fikci, pokud budeme srovnávat s dobovou realitou. Nicméně ani stopa po soudružské propagandě. Rok 1959. Mezidobí. Gottwaldovský teror se už přehnal, do pražského jara daleko. Zřejmě ta správná doba, kdy mohly dostávat prostor neangažovaná psychologie, ryze soukromé problémy, ryze soukromé zločiny. Arciže na pozadí fabrik a v rámci socialisticky zestátněné společnosti. Také v této době ulice a restaurace nějak vypadají, lidé se nějak strojí. Je příjemné to vidět. Nebyla to ostatně tak zlá doba, když mohlo u výslechu v policejní kanceláři zaznít: - Smím si zakouřit? - Ano, samozřejmě. To už by dnes asi nešlo. SPOILER Ani skutečnost, že vrah je z prostředí „buržoazních přežitků“, tady nevadí. Příležitost pro kavárenský band. A jediná diverze, totiž roztomile pokleslé zápaďácké časopisy ve stole pana vedoucího – prostě nádhera.