Adam Bernau

Onen nemotorný chasník je předkládán jako více-méně normální typ („jeden z nás“), zároveň ho však od začátku nemohu vnímat jinak než jako devianta (nedůtklivá rádobyvzdorná oběť mateřské péče s extrémním nezájmem o ženy). Tato rozpornost zpočátku hatí věrohodnost jeho komediálního potrefování (zvláště chybí-li jakákoli kvalita, která by mu mohla propůjčit právo na deviantnost). U Landovského je však možné cokoli, tudíž to žeru. Všechno se schová za mámu, hlavně se taky musí všechno schovat před mámou. Ostatně tento deviant je charakter a svým způsobem gentleman, jinak by totiž po přiznání ženě, že nesnáší ženský, neodpověděl na její otázku proč „co je vám do toho“. Později se ukáže, že je to právě ono bytí společensky deviantním outsiderem, které tohoto mladého traktoristu disponuje k proniknutí k čemusi pravému v náhodném skorovztahu se světa znalou, inteligentní, zklamávanou leč vždy nad věcí jsoucí slečnou ze svobodomyslných kruhů. A naopak, totéž s ním nalézá ona. Cosi, co u svých, u „normálních“ nemají šanci nalézt. Ne proto, že by to nemohlo být, ale proto, že neexistuje cesta. Na jedné straně hypertrofované etiketální ohledy v kravíně (ecce, homo socialisticus rusticus), na druhé povrchně přízemní zájmy u rafinovaněji fundovaných frikulínů (ecce, homo liber). Tedy ne, že by toho „čehosi pravého“ ti dva spolu dosáhli – propast mezi nimi je přece jen nepřeklenutelná -, ale bylo jim dáno to alespoň zahlédnout. Paradoxně díky grotesknosti jejich seznámení, přičemž „běžně“ by se tito dva spolu seznámit vůbec nemohli. Nevěsta z kravína však rovněž „začne chtít“. Obě slečny jsou krásné a sympatické, což činí celou zápletku stravitelnou, o to však zapeklitější. Vytváří se neřešitelná rovnice: máma chce nevěstu, nevěsta ženicha, ženich svoji falešnou sestřenici. Řešení je na ní a tak slečna disponující moudrostí světa vrací vše do náležitých kolejí. Náležité koleje však nevedou k happyendu, pouze se sbíhají a rozbíhají v nekonečnu. Zbývá trapnost a smutek, náležité je rozpoznáno coby nenáležité. Končí sranda, začíná utrpení mladého Boháčka. Držme jim všem palce. /// Dnes už by takový příběh nebyl možný, tehdy to ještě šlo. Co se to stalo, že během čtyřiceti let přestaly platit osobnostně-konstitutivní společenské podmínky platné po staletí? Ne, že by byly „správné“. Ale byly nějaké. Budiž mi z této posice dovolena trocha nostalgie: V některých nejzdařilejších scénách pojednávaná komedie odhaluje (zřejmě nezáměrně) dojemný fakt, že společenským ideálem onoho pokročilého hominis socialistici je buržoazní standard (o nějž se klopotně snaží), zatímco mladí pohrobci buržoazie (včetně těch, kteří jsou tak pouze označováni socialistickou propagandou) tímto standardem ostentativně pohrdají.

Zatím jediný viděný von Trier. Nevím, jak to dělá, ale vnímám jeho postavy ze současosti jako postavy klasické tragédie - tedy jako pravdivé obrazy sebe samých, nikoli pouhé uzly vnějších a vnitřních vlivů. Něco málo severských filmů jsem už viděl, ale toto je pro mne cosi úplně nového, nezařaditelného. Příběh má sice jakýsi jasný vývoj a vyvrcholení, ale kdyby se film zastavil v kterékoli fázi, nebyl by o nic slabší. V detailech: často nedojde k tomu, co divák právě automaticky očekává - jen pro to, aby k tomu došlo vzápětí jinak. Obraz: nesympatický, škaredá reportáž. Watson: u cizokrajných herců obvykle nejsem schopen vnímat kvalitu jejich hraní, ale tady se to přehlédnout nedalo. Severská výslovnost angličtiny: nemá chybu. Extrémně umrtvovací kalvínská obec: Byl to dobrý obrázek toho, jak směšujeme Boha s freudovským superegem (tím nemířím jen na Bessiny modlitby, ale na celý ten podivný skanzen). A to je ta situace, v níž "naivní" Bess křečovitě sevře svou lásku na život a na smrt - a nepustí. A vzkřísí tím Jana - rozuměj, jak chceš.

Krásné časy. Tehdy se vědělo, o co jde.

Mazec. "Ponaučení? Jo. Nevěř filmařům."

Už to není ono, ale pořád ještě dobrý. Pecha a Goldflam. Ale tu blbost v zájmu rýmu, že jdeme "tam kde jsou tropické deště", Svěrákovi neodpustím.

Až na ten závod v jezení to není úplně marné.

Měl by to být můj kultovní film. Ale není.

Odpad ne, to bych si připadal jako zlý trapič hodných pejsků.

Dost jsem se divil, že se mi něco jako Babe: Galantní prasátko může líbit. Teď se naopak divím, že ujetý druhý díl má tak nízké hodnocení.

Vlk, vlk! (no tak Morien, nekaž mi radost...)