Adam Bernau

Na začátku 10. minuty ukazuje Marcela Tomášovi (Tomáš Matonoha) obal cédéčka, na němž je dle jejích slov vidlička zkřížená s palcátem. Je to ale kropáč, nikoli palcát.

Zpěvák Karel Hála hraje ve filmu sám sebe, a to nejen coby živá rekvizita. Ve vlaku vede dialog s hlavní mužskou postavou (Radovan Lukavský).

V čase 01:43:00 použije Antonín (Ondřej Malý) igelitovou tašku s propagačním potiskem ke 40. výročí podniku Botas (nepochybně autentická rekvizita), které vychází na rok 1989, což je v rozporu s proklamovaným situováním děje do roku 1982. Při běžném sledování si divák ale všimne jen číslic, přičemž takové výtvarně provedené číslice odkazující k nejrůznějším výročím byly v těch dobách běžným jevem.

První tři díly, natočené ještě v roce 1969, uváděla nerozlučná dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Ostatní díly jsou z roku 1970, kdy už byl Šlitr po smrti. Suchý pořadem nadále provázel sám.

V rozhovoru Edy (Luděk Sobota) s Krysou (Radek Holub) zazní, že Krysa je původem jezuita. Podle různých tvrzení na jiných místech seriálu je ale Krysa trvale v podzemí už nejméně od 15. století (nebo i déle) a jezuitský řád vznikl až v století 16.

Nejméně ve dvou ze scén na Karlově náměstí v Praze od 7. do 11. minuty je coby komparzista (mladík s knihou) k vidění budoucí prezident Václav Havel.

Zlaté dno vyznačuje přeryv několika skvělých hereckých kariér. Vlasta Burian dostal další filmovou roli až v roce 1950, Věra Ferbasová v roce 1957. Zita Kabátová si po krátké pauze zahrála ještě v jednom českém a dvou německých filmech (vše 1944), další role však přišla až 1969. Ač ve své „druhé kariéře“ ztvárnily obě dámy ještě řadu postav a Burian dokonce jednu ze svých nejlepších (Byl jednou jeden král, 1954), na výsluní se žádná z těchto prvořadých filmových hvězd už nevrátila. Antonín Streit, jenž ztvárnil jednoho z Burianových synů, po Zlatém dnu už nikdy ve filmu nehrál.

Ve filmu jsou použity některé záběry a sekvence z o rok staršího Šefrankova snímku Pražská neděle, s nímž se částečně tematicky prolíná. Převzatý materiál, jehož celková délka je nevelká, tvoří podstatnou část pasáží masového víkendového odjezdu a u vody, něco drobných přejímek se nachází i na jiných místech. Zároveň je v obou filmech též řada totožných, ale odlišně realizovaných (a tedy z jednoho do druhého nepřevzatých) dílčích motivů, z nichž některé mají v obou filmech i tutéž funkci (kropicí vůz odstartující víkendový odjezd, záběr na Kremlovský dům s cedulí Jánské ulice uvozující domácký poklid staropražského zákoutí).

Všichni v úvodních titulcích uvedení spolutvůrci filmu nesou křestní jméno Václav (včetně autora celkem 6 Václavů a střihačka Václavka Styblíková). Z nich však pouze autor filmu (námět, scénář, režie) Táborský se skutečně jmenuje Václav, u ostatních jsou pravá jen příjmení.

Podle informace ředitele kina Aero Jiřího Flígla vznikl český název z předrevoluční kinodistribuce Odvážní mužové údajně na základě špatného překladu zahraničního názvu, který znamenal „Odvážný muž“. Přestože je film skutečně především o jednom excelentně odvážném hrdinovi, tak Odvážní mužové zajímavě vystihuje komplex vztahů, charakteristik postav a ideového vyznění celého filmu.

Psaný komentář v úvodu situuje děj do roku 1610, v souladu s tím, že rabi Löw je již po smrti (zemř. 1609). Několik věcí je s tím však v rozporu. Komoří Lang je zde na vrcholu moci, ve skutečnosti byl od roku 1608 ve vězení, kde 1609 nebo zač. 1610 zemřel. Španělská princezna Isabela, s níž měl být Rudolf II. oženěn, byla již od r. 1599 manželkou jeho bratra Albrechta. V jedné ze scén, v níž se Rudolfův zamýšlený sňatek s Isabelou projednává, je navíc ohlášen vyslanec španělského krále Filipa II., ač tento zemřel r. 1598. Po něm vládl Filip III. (1598–1621), jemuž odpovídá jak vročení děje (1610), tak Rudolfovo hovoření o něm jako o svém bratanci.

Na firemní stránce autora Skřítka Vorelfilm se píše, že rodina ve Skřítkovi je venkovskou rodinou z předchozího Vorlova filmu Cesta z města (2000), která se přestěhovala do města. Oba filmy jsou zcela odlišné, nijak na sebe nenavazují a totožnost obou rodin nelze přímo z těchto filmů ani vykázat, ani vyvrátit. Žádné stěhování není nikde zmíněno, ale ve Skřítkovi je naznačeno rodinnými fotografiemi, pro něž jsou použity venkovské záběry a sekvence právě z Cesty z města. Skladba obou rodin je stejná, rodiče dokonce hrají tíž herci (Holubová, Polívka). Toto ztotožnění je však popřeno pozdějším Vorlovým filmem Cesta do lesa (2012), který je volným pokračováním Cesty z města a v němž se ona rodina vyskytuje stále ve svém původním venkovském bydlišti. Každopádně autor rodinu ve Skřítkovi vtipně motivicky napojuje: V Cestě z města je otec soukromým zemědělcem a v jedné scéně provádí zabíjačku, ve Skřítkovi je zaměstnán v masokombinátě. Matka má ve vsi obchůdek s potravinami, ve Skřítkovi pracuje jako pokladní v hypermarketu.

Částečnou předlohou nebo předchůdcem Vorlova Skřítka je krátká, rovněž Vorlem režírovaná groteska skupiny Mimóza, „Směr Karlštejn“, která je jednou z částí filmu Pražská 5 (1988). Začátek Skřítka na svého předchůdce jednoznačně odkazuje a především je oběma filmům společná celková forma napodobující klasické grotesky. Hlavní postavy tvoří podobnou, maléry stíhanou rodinu (s tím rozdílem, že ve Skřítkovi je jediný starší syn místo dvou malých), klíčovou postavou je v obou filmech záhadný poťouchlý skřítek, o němž ví pouze malá dcerka. V ostatním se tyto filmy liší, děj je pokaždé jiný. V obou filmech ztvárnila postavu matky Eva Holubová.

Otec (Bolek Polívka), který právě jede tramvají se svou milenkou (Marika Procházková), si po kontrole revizorem prohlíží v peněžence starou fotografii své manželky (Eva Holubová) s miminkem. Ti se na fotografii hýbají jakoby ve filmu. Je to skutečná sekvence s touž herečkou z jednoho ze začátečnických Vorlových krátkých filmů To můj Láďa (1981). Snad kouzlem nechtěného jde o sekvenci, v níž hrdinka právě řekla o svém manželovi: „Určitě si našel jinou. Hezčí. Mladší“, což je přesně její aktuální situace ve Skřítkovi.

V tomto německém, v Čechách natáčeném filmu, v němž si vedlejší role zahrálo několik českých herců, má Jiří Krytinář malou, ale poměrně výraznou roli. V titulcích je uveden pod pseudonymem Suačina Krytenés. Je pravděpodobné, že Suačina je chybně za Svačina, a že toto jméno Krytinář použil jako odkaz na svého předchůdce v rolích trpaslíků v českých filmech Františka Svačinu, o němž se v pozdějších letech zmínil nejméně v jednom interview.

Československé bankovky, které jsou Londonovi po jeho zadržení odebírány s osobními věcmi, tehdy ještě neexistovaly. Děj se odehrává v souladu se skutečností (zatčen 1951), na stokoruně lze ale zahlédnout letopočet 1961. Nejstarší vzory použitých bankovek jsou z let 1953 (pětikoruna),1958 (dvacetipětikoruna), 1960 (desetikoruny, v oběhu od 1961) a 1961 (stokoruny, v oběhu od 1962). V době uvedení filmu (1970) byly všechny stále ještě v oběhu, stokoruny ještě v době jeho uvedení v československé televizi na začátku 90. let.

Milovníci legendy českého jazzu Evy Olmerové ji mohou vidět a slyšet jako barovou zpěvačku v úvodu filmu.

Film se z velké části natáčel v jihomoravské obci Velké Bílovice. V úvodní scéně veselice s koncertem Moravanky (prvních cca 9 minut) je přítomný dav tvořen skutečnými obyvateli obce v autentických krojích, ať už jde o krojovanou mládež, která se takto obléká jen při tradičních slavnostech, či o staré ženy, které se takto oblékaly tehdy ještě běžně. Filmovaná veselice opravdu autenticky proběhla, byla ovšem zinscenována jen z důvodu natáčení. Nešlo ani o simulaci tradičních hodů, které by neznalému divákovi snad mohla připomínat. Scéna je natáčena na dvou zcela různých místech a to před kulturním domem a u kostela. Ve výsledku je dosaženo dojmu, že se vše odehrává na jediném místě, ačkoli na prostranství u kostela žádná hudba ve skutečnosti nehrála. Věž, kterou lze několikrát vidět u kulturního domu, nepatří kostelu, nýbrž hasičské zbrojnici. Z budovy kostela se objeví pouze marginální část, takže neznalý divák ve filmu žádnou sakrální stavbu nespatří.

Film vznikl roku 1983, ale v úvodních titulcích je uvedeno vročení MCMLXXXVII, tedy 1987. Není jasné, zda se jednalo o záměr, či chybu.