ainny

Už je to chvilku, co jsem speciál viděla, ale pokud mě paměť neklame, tak na seriál plynule navázal. Neměla jsem pocit nastavené kaše a líbil se mi. Takže na něj v podstatě sedí to samé, co jsem psala u seriálu.

Vážení přátelé, ano. Přesně tohle je Jižní Korea. Takovouhle romantiku umí jenom tam. První zápletka vám dojde poměrně záhy, s tou druhou už je to trošku horší, ale v půlce ji víte. A stejně koukáte dál. Před koncem vám odtajní tu poslední třetí a pak už jenom finále, za které dávám jedničku s hvězdičkou. I výtku bych měla, ale nechám si ji pro sebe, protože se mi to prostě hodně líbilo.

Hodně povedená záležitost, z které může být člověk v první půlhodině srna, ale jakmile se dostane k jádru pudla, tak zapomene vnímat čas. A jak se začne blížit konec, tak zapomene i čí je. Dokonalý obrat v ději, který jsem opravdu nečekala a realistické finále. Jediné, co mě nebavilo byly honičky. Ne že by mi vadily ony jako takové, ale na můj vkus byly až příliš dlouhé a hlavně ta první přitažená za vlasy a až moc odporující fyzikálním zákonům.

Neuvěřitelné! Musela jsem se na hodnocení vyspat, protože kdybych ho psala hned po dokoukání/přeložení, tak bych tu jenom řičela nadšením. No, ne že by mi těch pár hodin spánku pomohlo, protože nadšená jsem pořád a jelikož mě ještě čeká zkouknutí v rámci korektury titulků, tak mi to ještě i dlouho vydrží. Ale k věci. Ten film má atmosféru! Úžasně ponurou a podrženou jednak skvělým Ikutou s kamennou tváří a druhak fantastickou kamerou. A ten příběh... tak hrozně moc mi připomínal Fantoma Opery (teď mám na mysli nejenom film, ale i knihu Susan Kay, v které je popisováno Erikovo dětství), i když byl úplně jiný. Suzuki Ichiro se od emocionálního Erika diametrálně liší. Jeden má duševní a druhý fyzické postižení, ale přesto jsou oba dva stejní. A teď mě napadá, že by se k nim hodil ještě třetí do mariáše. Sloní muž... Tihle tři jsou pro svojí odlišnost vyvržení ze společnosti a všichni tři jsou stejně osamělí. Každý z příběhů je jiný, ale všechny se člověku vryjí do paměti tak, že v ní zanechají nesmazatelnou stopu.

Tohle byla jedna z letošních věcí, na které jsem se hodně těšila, ale ani sestrám Hong se vždycky nezadaří. Do pátého dílu to ještě celkem šlo a šestým jsem skončila. Nelíbil se mi příběh o psovi (z čistě osobních důvodů) a prostě nějak jsem se po skončení každého dílu, přestávala těšit na ten další. I když mám Gong Hyo-jin ráda, tak tady mi neskutečně lezla na nervy. Stejně jako So Ji-sub, jehož vlasovému stylistovi bych zakázala jeho profesi vykonávat. Dalo by se říct, že to nemá s příběhem, co do činění, ale když vám lezou na nervy hlavní hrdinové, tak to ani sebelepší story nezachrání. Nevím, jestli to někdy dokoukám, ale asi spíš ne. Podtrženo, sečteno. Master`s Sun je první východoasijský seriál, který jsem nedokoukala. EDIT po více než dvou letech. Teprve teď jsem se k seriálu vrátila a začala tam, kde jsem skončila. Nebyl dokonalý, ale koukatelný rozhodně. A navíc se mi už dlouho nestalo, abych se celý poslední díl culila jako pako.

Pouštěla jsem si to cestou v autě a musím říct, že mi to parádně uteklo. Jak cesta, tak film. Nejde o žádné extra veledílo, ale líbilo se mi, že na začátku se to tvářilo jinak, než to později vypadalo, aby se to pak zase k tomu začátku vlastně vrátilo. Nebudu mít problém si to časem dát znovu a vychutnat si to v telce.

Ode mě se v tomhle případě moc objektivity asi nečeká. A i když jsem celou dobu byla seriálem nadšená, tak úplně čistých 5* to není. Mě prostě nebavili Moon a senátorka Jo. Jejich dialogy byly suché a bez života. Nuda, nuda a ještě jednou nuda. Naštěstí všechno okolo mi sedlo. Děj, reálie, hlavní hrdinové a muzika. Lee Joon-gi jistě odpustí, ale i když odvedl opět skvělý výkon a vývoj své postavy ztvárnil skvěle, tak nebyl středem mojí pozornosti. Jeho Jang Tae-san na konci byl úplně jiný, než ten na začátku. Ale i tak byla mojí jedničkou jeho malá "dcerka" Soo Jin. Ta byla prostě úžasná (a to děti ve filmech obecně moc nemusím) a já jsem se na její scény vždycky těšila jak krtek na lízátko. Prostě už teď se úplně klepu na projekci v telce a finální korektury. Moc ráda si to užiju znovu od začátku. 4,5*

Původní myšlenka dobrá, ale zpracování mi nesedlo. Navíc nejstarší, druhý, třetí, sedmý bratr... pro mě to byl celou dobu prostě jenom jeden. S hromadnými bitvami mám problém obecně a pokud nejsou útočící strany výrazně barevně rozlišené, tak se prostě nechytám. :^) Víckrát už si to asi nepustím.

Obrazová báseň vytvořená skvělou kamerou. Přesto ale chvilkami zanudí a ten, kdo nezná kung-fu se v ději asi bude ztrácet. Nevím nakolik to bylo dáno českým překladem a nakolik tvůrci filmu předpokládali u diváků znalost jednotlivých kung-fu škol. Dějově to u mě je průměrný film, protože chvílemi se mi zdálo, že jsou jednotlivé části k sobě poslepované bez ladu a skladu a nedokázala jsem pobrat souvislosti. Ale už zmíněná kamera z něho dělá nadprůměr. Stejně jako souboj Ziyi Zhang na nádraží, který patří k vrcholům celého filmu.

Tak tahle kombinace Modroočka, kocourka Whiskase a Deweyho se Japoncům povedla. Zjistila jsem, že se půl hodiny culím na monitor jako pako, abych si ve zbytku času říkala, že přece nebudu brečet. Jasně, že jsem se neudržela. Jenže víte, co je zajímavý? Že já jsem se i přes ty slzy culila dál. Tohle je prostě pohlazení jakého je člověku třeba, aby se ve svém spěchu zastavil a nechal čas kolem sebe plynout. Ne nadarmo se říká, že kočka je nejlepší antidepresivum, a proto je tenhle "minifilm" lékem na odpoutání se od všedního dne.