ainny

Po čtvrtém díle to vzdávám. Nebaví mě to ani trochu a škoda času. Shôta je pořád stejný. To, co fungovalo u Liar Game, mi už začíná vadit. Nechápu, že jenom málo Japonců dokáže vylézt z té škatulky, kam je zařadí. Navíc jsou jednotlivé případy a jejich řešení tak naivní, že mi to přijde na úrovni žáků základní školy. U mě jednoznačně zklamání.

Svým způsobem je tenhle seriál výjimečný, ale i tak mi přijde hodnocení dost nadnesené, protože až taková hitparáda to zase nebyla. Začátek mě nějak extra nebavil, hlavní hrdina mě svým řvaním neskutečně iritoval, protože tyhle typy bez kousku empatie nesnáším a jediné, co mě v první čtvrtině bavilo, byla umanutost hlavní hrdinky, která se prostě nehodlala vzdát. A když jsem se později do děje dostala a nakonec se mi seriál líbil, pořád mám výhrady. Až do posledního dílu jsem myslela, že budu hodnotit výš, ale finále mě už zase nebavilo. Bylo o ničem. Jenom prostě korejské seriály musí mít sudý počet dílů, tak bylo potřeba to dotáhnout a co na tom, že už je to v podstatě plkání o zbytečnostech, SPOILER sledování, jak se všichni mají rádi a ještě vám hrozí, že nakonec bude "o tři roky později". K tomu naštěstí nedojde, ale být to tam, tak jdu ještě níž.

No, asi jsem viděla jiný film než ostatní. Nebo jsem tak prostoduchá, že mi stačí ke štěstí málo. Ale mně se to prostě líbilo. Možná proto, že emeriční Andílci jdou mimo mě. Neviděla jsem je a ani po tom netoužím. Možná proto, že mám ráda korejské historické věci. A možná proto, že mám ráda Ha Ji-won. Od začátku jsem film brala jako pohádku a nic víc jsem si od něho neslibovala. Pro mě to prostě bylo 107 minut odpočinku, kdy jsem nemusela nic řešit a stačilo se jenom dívat jak plyne děj. Líbil se mi příběh a postupné odkrývání minulosti hlavní hrdinky a líbilo se mi vizuální provedení. Sice to, pravda, sem tam zakřípalo, ale už jsem viděla mnohem horší filmy a rozhodně nejsou Lovkyně podprůměrný film, jak by se podle zdejšího hodnocení (v téhle chvíli 46 %) mohlo zdát.

Zvláštní film. Čekala jsem něco trochu jiného a teď si nejsem jistá, jestli se mám smát nebo brečet. Asi obojí. Protože je to japonsky bláznivé, ztřeštěné, ale má to i svůj vážný tón. Určitě je to ale film, který mi zůstane v hlavě, a který uvidím nejednou.

Nějak přemýšlím, co o tomhle napsat. FTLY je prostě pohádka. Pohádka, která pohladí, a která vám možná i vžene slzy do očí, ale na jejím konci vás bude čekat přání, že přesně takovouhle lásku byste chtěli prožít. A nejraději s princem, který má mimořádně šílený smích. :^)

První díly, které se odehrávaly v Shin Eui Joo byly luxusní a doslova mě atmosféra třicátých let vtáhla. Když se děj přesunul do Šanghaje, tak to začalo vrzat. Vizuálně. Na do očí bijící kulisy, jsem si prostě celou dobu nezvykla. Naštěstí tu byla celá plejáda herců a většina z nich hrála skvěle. Jejich charaktery byly dokonale vykreslené a oni mě bavili. Vyzdvihnout musím především Choi Il-hwu, který se v roli hlavního záporáka Seol Doo-sunga vyřádil. Byl tak odporný, že jsem měla tendenci uhýbat pohledem. Hyun-joong toho kromě bojů moc hrát nemusel, protože měl téměř celou dobu jeden nasupený výraz. Přesto to byl právě on, který mě v jedné scéně rozbrečel. Chlad Song Jae-rima studil víc než led a roztál až s jeho závěrečným mrknutím. Mohla bych pokračovat dál, ale nebudu. To se nedá popsat, to se musí vidět. :^)

Dost dlouho jsem si říkala, že to není úplně ono. Ale nakonec jo, ani nevím, kdy se to překlopilo. Prostě mi ten seriál sedl. Byl úplně jiný, než jsem čekala. Když začínal, tak jsem se bála, že přichází nový Iljimae a ono to tak ze začátku i vypadalo. Děj měl v podstatě tři fáze a každá se lišila od té předchodzí. To, že se smyšlený příběh odehrával na pozadí skutečných událostí, mi naprosto vyhovovalo. Soundtrack nebyl tentokrát nijak výrazný, přesto se tam našla místa, která naprosto dokonale zapadala do kontextu a nedala se přeslechnout. Ve své domovině patřil Střelec většinou v daném čase na první příčku sledovanosti a na čínských streamových webech měl stovky miliónů shlédnutí. Takže pokud máte chuť na kousek joseonské historie, s chutí do toho. 4,5*

Jo, tak přesně tohle jsem dneska večer potřebovala. Ze začátku jsem si říkala, jestli to není korejskej Revival a nebyl. Celej příběh jsem si užila od začátku do konce. I když to bylo předvídatelný a konec v celku jasnej, tak stejně člověk čekal na finále a Šťastnej život. Soundtrack byl parádní, Sukkie a pánové od vedle to rozbalili ve velkým stylu. Bylo vidět, že se v rolích našli a oni sami se vraceli v čase. No a Jung Jin-young... miluju ten jeho bezelstnej a dětskej úsměv v jaggerovský tváři. Nikoho jinýho si v týhle roli neumím představit. Pro mě další ze srdečních záležitostí. Rock will never die!

Zase další kousek do skládačky korejských dějin. Píše se rok 1592, Japonci se chystají vylodit v Busanu a Yi Sun-shin ještě nemá svoje želví lodě. Korejská šlechta, místo aby se semkla, se mezi sebou hádá jako později Češi během národního obrození. Zrovna tohle nelehké období si vybral tvůrce Krále a klauna pro další ze svých počinů. A povedl se mu, i když zdejší hodnocení tomu nenapovídá. Přitom jde o tradičně vizuálně i hudebně dokonalé dílo. Lehkost Krále a klauna film ale nemá a také mě trochu rušila podobnost (zajisté čistě náhodná a přišla mi spíš jako parodie) se Zatoichim, ale výborný konec to vyvážil. Takže já jsem spokojená. 3,5*

Co napsat? V poslední době druhý film s podobnou tématikou a přesto úplně jiný. Zatímco So-won opravdu znamenala naději, tady se dá dojít až do pekla. Po psychologické stránce je film téměř bezchybný a asi se nenajde nikdo, kdo by nebyl na straně zlomeného otce. Přesně takhle to musí cítit rodiče, kteří přijdou o dítě. To samé ústřední dvojice policistů a obzvlášť ten starší. Sice se řídí zákonem, ale tak nějak máte pocit, že být na druhé straně, konal by stejně a otce oběti v podstatě chápe. Oba pánové byli ve svých rolích skvělí. Snad jediné, co mi na filmu vadilo bylo nasvícení (nenasvícení) noční scény v lese. I když jsem koukala za tmy, jas vyšroubovala na maximum, tak jsem se v ní dost ztrácela. To mi ale bohatě vynahradilo finále. Jenom ta pachuť beznaděje mi nemusela na jazyku zůstat.