ainny

Co k tomu říct? Další ze seriálů, které si nejenom vypálím, ale budou mít napořád místo na mém "japonském" externím disku. Miluju seriály, které ukazují Zemi vycházejícího slunce takovou jaká je. A to je přesně tenhle případ. Když si k tomu přidám ještě oranžové moře a neskutečně nádherný podzim, tak musím jít na maximum.

Mám ráda filmy, které se víc než bojem zabývají jeho podstatou. A proto jsem tentokrát nebyla zklamaná. Japonsky pomalu ubýhající děj, rámovaný poetikou ukáže život a filozofii samurajů líp než duchaprostá řežba. Přesto nenudí, má náboj a vy čekáte, co přijde dál. Finále bylo strhující, i když na mě trochu moc dlouhé.

Kouzelná oddychovka, která mě na začátku hodně bavila a culila jsem se vždycky ještě dlouho po skončení. Jenže pak to nějak začalo ztrácet dech. Oba hlavní hrdinové byli pořád stejní a přišlo mi, že se přehrává pořád to samé dokola. Navíc se tam přehrával nejenom děj, ale i Kotoko. Byly chvilky, kdy mi už začínala slušně lézt na nervy (nejednou se mi na jejím místě vybavit Mr. Bean). Poslední dva díly, které jsem dala najednou, ale celkový dojem zase vylepšily. Líbily se mi stejně jako začátek, i když úplné finále, už bylo zase až moc natahované. Bohatě by stačilo skončit v dešti a následným příchodem domů.

Už je to chvilku, co jsem speciál viděla, ale pokud mě paměť neklame, tak na seriál plynule navázal. Neměla jsem pocit nastavené kaše a líbil se mi. Takže na něj v podstatě sedí to samé, co jsem psala u seriálu.

Vážení přátelé, ano. Přesně tohle je Jižní Korea. Takovouhle romantiku umí jenom tam. První zápletka vám dojde poměrně záhy, s tou druhou už je to trošku horší, ale v půlce ji víte. A stejně koukáte dál. Před koncem vám odtajní tu poslední třetí a pak už jenom finále, za které dávám jedničku s hvězdičkou. I výtku bych měla, ale nechám si ji pro sebe, protože se mi to prostě hodně líbilo.

Hodně povedená záležitost, z které může být člověk v první půlhodině srna, ale jakmile se dostane k jádru pudla, tak zapomene vnímat čas. A jak se začne blížit konec, tak zapomene i čí je. Dokonalý obrat v ději, který jsem opravdu nečekala a realistické finále. Jediné, co mě nebavilo byly honičky. Ne že by mi vadily ony jako takové, ale na můj vkus byly až příliš dlouhé a hlavně ta první přitažená za vlasy a až moc odporující fyzikálním zákonům.

Neuvěřitelné! Musela jsem se na hodnocení vyspat, protože kdybych ho psala hned po dokoukání/přeložení, tak bych tu jenom řičela nadšením. No, ne že by mi těch pár hodin spánku pomohlo, protože nadšená jsem pořád a jelikož mě ještě čeká zkouknutí v rámci korektury titulků, tak mi to ještě i dlouho vydrží. Ale k věci. Ten film má atmosféru! Úžasně ponurou a podrženou jednak skvělým Ikutou s kamennou tváří a druhak fantastickou kamerou. A ten příběh... tak hrozně moc mi připomínal Fantoma Opery (teď mám na mysli nejenom film, ale i knihu Susan Kay, v které je popisováno Erikovo dětství), i když byl úplně jiný. Suzuki Ichiro se od emocionálního Erika diametrálně liší. Jeden má duševní a druhý fyzické postižení, ale přesto jsou oba dva stejní. A teď mě napadá, že by se k nim hodil ještě třetí do mariáše. Sloní muž... Tihle tři jsou pro svojí odlišnost vyvržení ze společnosti a všichni tři jsou stejně osamělí. Každý z příběhů je jiný, ale všechny se člověku vryjí do paměti tak, že v ní zanechají nesmazatelnou stopu.

Tohle byla jedna z letošních věcí, na které jsem se hodně těšila, ale ani sestrám Hong se vždycky nezadaří. Do pátého dílu to ještě celkem šlo a šestým jsem skončila. Nelíbil se mi příběh o psovi (z čistě osobních důvodů) a prostě nějak jsem se po skončení každého dílu, přestávala těšit na ten další. I když mám Gong Hyo-jin ráda, tak tady mi neskutečně lezla na nervy. Stejně jako So Ji-sub, jehož vlasovému stylistovi bych zakázala jeho profesi vykonávat. Dalo by se říct, že to nemá s příběhem, co do činění, ale když vám lezou na nervy hlavní hrdinové, tak to ani sebelepší story nezachrání. Nevím, jestli to někdy dokoukám, ale asi spíš ne. Podtrženo, sečteno. Master`s Sun je první východoasijský seriál, který jsem nedokoukala. EDIT po více než dvou letech. Teprve teď jsem se k seriálu vrátila a začala tam, kde jsem skončila. Nebyl dokonalý, ale koukatelný rozhodně. A navíc se mi už dlouho nestalo, abych se celý poslední díl culila jako pako.

Pouštěla jsem si to cestou v autě a musím říct, že mi to parádně uteklo. Jak cesta, tak film. Nejde o žádné extra veledílo, ale líbilo se mi, že na začátku se to tvářilo jinak, než to později vypadalo, aby se to pak zase k tomu začátku vlastně vrátilo. Nebudu mít problém si to časem dát znovu a vychutnat si to v telce.

Ode mě se v tomhle případě moc objektivity asi nečeká. A i když jsem celou dobu byla seriálem nadšená, tak úplně čistých 5* to není. Mě prostě nebavili Moon a senátorka Jo. Jejich dialogy byly suché a bez života. Nuda, nuda a ještě jednou nuda. Naštěstí všechno okolo mi sedlo. Děj, reálie, hlavní hrdinové a muzika. Lee Joon-gi jistě odpustí, ale i když odvedl opět skvělý výkon a vývoj své postavy ztvárnil skvěle, tak nebyl středem mojí pozornosti. Jeho Jang Tae-san na konci byl úplně jiný, než ten na začátku. Ale i tak byla mojí jedničkou jeho malá "dcerka" Soo Jin. Ta byla prostě úžasná (a to děti ve filmech obecně moc nemusím) a já jsem se na její scény vždycky těšila jak krtek na lízátko. Prostě už teď se úplně klepu na projekci v telce a finální korektury. Moc ráda si to užiju znovu od začátku. 4,5*