JitkaCardova

Ááá! *** Nemá ani smysl soutěžit tu s ostatními o lepší popis a soupis všeho, co je v tomhle beze zbytku svérázném díle svěží, novátorské, krutě a chytře vtipné a jaké všechny žánry a učební a herní postupy to propracovaně reflektuje, parafrázuje a důvtipně protíná, ani jak kaskádovitě se tu nalíčené pasti triků, vtipů, akcí a reakcí rozevírají vždy o jeden další logický úskok dál, takže vás to udrží ve střehu, rozjařené a nadšené. *** Ale asi má smysl podotknout, že to zároveň není bezhlavě kratochvilná, vyprázdněná legrácka. Ta na pozadí soustavně zdůrazňovaná reflexe rozdílu mezi živou lidskou postavou a herním avatarem, nebo mezi jedincem a organizovanou masou, je nejen třeskutě vtipná, ale zároveň i sžíravě poučná a smrtelně vážná - přestože dílo ani na chviličku nevypadne z roviny zábavné grotesknosti (a taky mu ani na jediný moment nedojde dech). Smích, který zněl v ustavičných salvách kinem a nahlas tryskal i z mého hrdla, měl každopádně širokou škálu zabarvení, a to je asi největší poklona.*** (Bio Oko, 4. 5. 2024.) *~

Vroucí kotel budovatelství - ve své době mizerný paskvil, co do účelu, obsahu a ideje, ale přece jen s citem pro kompozici, kameru a autentično, s odstupem času však dílko nově nabylo přidané dokumentační hodnoty zcela jiného než zamýšleného charakteru. *** (V Libějovicích, 2. 5. 2024) *~

Po dechberoucím obřím díle a fresce dějinných rozměrů s geniální eko-sociální extrapolací, která byla nespravedlivě přehlédnuta a v našich kinech jí svého času bylo dáno jen minimum prostoru - mluvím o Zmenšování, více zde, v němž pro filmový svět mj. objevil skvělou thajskou herečku Hong Chau, která později sehrála skvostnou roli vedlejší postavy ve Velrybě (o níž více zde) - mě tenhle neinvenční snímek a variace na klasické téma od Alexandra Peyna překvapil - ovšem tady si nepsal scénář sám, tak se dá předpokládat, že to byla prostě slušně odvedená zakázka na něčí přání. A že až nastoupí příště sám za sebe, zase mi vyrazí dech. (Na B12, s O-Lí a R., 16. 4. 2024.) *~

Já viděla film prvoplánový, doslovný (ano, hrdinka si musí např. sama pro sebe na kameru doslova říct, aby to divák pochopil, že byla 48 let pannou, nestačí se jí podívat na prsty od krve a výraz ve tváři - a tak je to tu pořád - o její postavě se všechno z minulosti, co máme podle scénáře vědět, dozvíme, když to sousedky postupně přeříkají, předeklamují, svoje pocity zase musí ona přeříkat sousedce, abychom je znali, atd.), neobratný (např. neuměle do děje zasazené, formou i obsahem neústrojné "vize", které hrdinka má dvakrát o svojí smrti a jednou o bratrovi a otci, jak na ni řvou u stolu - ta poslední "halucinace" je už úplně zbytečná a nepochopitelná - to nám chtěla autorka zilustrovat, že bratr byl fašounskej hajzlík?, což nám stejně řekne i sousedka, a nic víc jsme se z toho nedozvěděli a dál se s tématem "vizí" nijak nepracuje, prostě se jen podle potřeby scénáře třikrát objeví, abychom pochopili, že hrdinka např. myslí na svoji smrt a že je teda možná traumatizovaná - ale jindy ne... ), film až bolavě hloupý, a tak plný mezer, rozporů, chyb a absentujících vodítek, aby se o něm dalo po libosti jalově a samolibě filosofovat - protože přece znázorňuje tolik tabuizovaných a nehezkých témat a postav, jupí a hurá -, ale nic víc. Typický případ, kdy i kulturních tabu či odvážných témat se může chytit omezený a průměrný tvůrce. *** K těm nesrovnalostem: Např. pokud matka umřela tři měsíce po porodu své dcery, tak by otec vychovával ji i jejího o něco málo staršího bratra sám. Nedává pak smysl, že oba v ní potřebovali ženskou v domácnosti a ona jim otročila, místo aby se vdala - pokud byl otec schopen vychovat sám dvě malé děti, ji samotnou přitom od nemohoucího nemluvněte, těžko by se to přetavilo v takový model, který se nám narativ snaží prodat - ten by naopak odpovídal situaci, kdy by matka umřela ve věku hrdinčiných třeba patnácti let a otec s bratrem jen přesedlali z jedné služky na druhou. Ostatně o tom, že by otec vychovával Eteru od kojence a jejího bratra nejspíš od batolete, se právě žádná sousedka ani nezmíní - divákům je vnucována zásadně odlišná představa. -- Nebo když si v jednu chvíli Eteru sousedky "dobírají", po kom z rodiny může být s prdelí jako valach, když otec, bratr i matka byli hubení jako proutky, a přitom v jiný moment se jí sousedka až lekne, když jí říká, že vypadá, jako by matce z oka vypadla. -- Nebo když hrdinka v jednu chvíli dramaticky odmítá návrhy milence s tím, že ona přece žije, jak se jí líbí, a přitom to evidentně nedělá (nemá ani foťák ani domeček s terasou a ve skutečnosti jenom při čekání na důchod pere a uklízí a kouká na televizi a je opravdu těžké takové postavě zároveň věřit, že si někdy všimla zasněžených plodů khaki nebo květin v zahradě - ostatně, v jaké? a že má nějaký vztah k přírodě - ten jediný úvodní záběr na kosa není ničím jiným podpořen, dokonce i když se vrací z práce, šmatlá a nekouká moc napravo nalevo a do přírody si zacházku neudělá...), přičemž ani to, že si možná s plány na důchod nebo s tím, že nikdy nechtěla muže a děti, něco nalhává, nás v domýšlení nekonzistentního příběhu nikam dál uceleně nedovede. Je to tam všecko jen tak plácnuté, jednoplánově pohozené, ať si s tím divák něco udělá sám. -- Problém s podobnými hloupými filmy je v tom, že všechno se v nich jen tvrdí - buď se to ilustruje obrazem, anebo říká slovy, případně nejhůř, to tady často, obojím způsobem zároveň - ale tvrzení nejsou dějem a vyvozováním ústrojně podložená a věrohodná. Je to takový ten typ díla, kdy nejspíš autor ani nechápe, že by jednotlivá tvrzení měla dávat smysl napříč celou tkaninou děje, vědomě i podvědomě, že nějaká hutná sféra konzistentní reality, jež se dá odkrývat, existuje a musí být zachována a ctěna. -- A chyby jsou tu pak vyloženě hloupé: o týden později po pádu do strže sedí hrdinka naaranžovaná s Murmanem na dece a na dlouhém záběru na její holeně a kolena není vidět ani jediná modřina, ani jediný šrám. -- Nebo když se zvedá po ultrazvuku z lehátka a na monitoru se pořád vlní obrázek plodu a ona si ho prohlíží, ačkoli snímač už je dávno z břicha pryč, uklizený. -- A proč tedy vezla do Tbilisi růžovou kytici? A proč ji pak tedy hodila do koše? -- Co jí to Murman vlastně nabízel? Chtěl se rozvést? (Ale proč by se po třech čtyřech vyspáních se s prodavačkou rozváděl, když má jako hrdý děda přinejmenším nějaké štěstí na rodinu?) Nebo jí nabízel pozici tajné milenky v Turecku, kde by vedl druhý život? Ale hlavně, proč se to vůbec pokoušet pracně domýšlet za film, když film k tomu nenabízí vůbec žádná vodítka, jako by ani nevěděl, že se divák může právem chtít takhle tázat? A proč se potom tedy pokoušet rozumět kterékoli z postav (jak jde dohromady Murmanův náhlý výtrysk básnění o slunci a moři jednak s postavou v tomto ohledu zcela neinspirativní hrdinky a jednak vůbec s tím, co víme o přízemnosti jeho postavy? potíž je, že i kdyby básnil o mystické tajze nebo o divoké džungli nebo o hrdých palmách nebo o vyprahlé poušti Sahary, vyšlo by to nastejno, je to prostě nahodilé, prvoplánově... -- co si zkoušet myslet o jednotlivých sousedkách a jejich vztazích, vzájemných i k Eteře, o postavě Eteřiny matky, Eteřina otce, bratra, který přece nejspíš ještě někde je...), nebo proč se vůbec snažit chápat, o čem příběh a film byl? Je to krajně demotivující, jak se to drolí pod zamyšlenějším pohledem. *** Každý si do útržkovitého a úporně tezovitého děje filmu může domyslet, co chce, nebo co potřebuje, protože film je prostě snůškou izolovaných střepů, které sice dohromady na druhý pohled nesedí a nepostaví konzistentní obraz, ale každému chytrákovi se jich pár může hodit, aby si nad nimi něco "hlubokého" pomyslel, zaspekuloval, okomentoval či to nebo ono izolovaně vyzdvihl a ocenil a cítil se důležitě. Ale je to stejně trapné, jako se snažit hledat význam v jakékoli náhodné kompozici - jistě, vždycky jde najít nějaký význam a něco ocenit, ale je dobré umět rozlišit, kde jsou k sobě indicie slepené upachtěným dříčem, který se na nic hlubšího nezmohl, a kde je jednoduchost nástrojem génia. Poznat zkrátka rozdíl mezi jednoduchostí a jednochudostí ducha. Tohle je evidentně ten druhý případ. *** A navrch film končí v nejhloupějším možném okamžiku, totiž ve chvíli, kdy jakoby konečně vyzradí pointu, která ovšem musí být většině publika zřejmá nejpozději od té chvíle v první třetině filmu, kdy nám autorka dala flekem na prostěradle a na spodničce (a pak pro jistotu ještě i doslovně v hovoru žen nad zákusky) jasně vědět, že hlavní hrdinka pořád ještě menstruuje. *** Ono to fakt vypadá, že si autorka myslela, že to takhle stačí, že takhle se dělá dobrý film. Nedá, i když soudě podle četných ohlasů a hodnocení, i festivalových, se pravdu asi jen tak nedozví, i když já spolehlivě vím, že jsem viděla poměrně hloupý, doslovný, prvoplánový a chybami a nedomyšlenostmi protkaný film, který se rozpadá, kdykoli se v něm nad čímkoli zamyslím. *** A herecký výkon v takovém uplácaném paskvilu na vyšší hodnocení prostě nestačí, i když tu osamělou postavu i sveřepou tvář si budu nejspíš dlouho pamatovat. Připadá mi, že se na ní život vyřádil nejen skrze otce, bratra, sousedky a milence, ale i skrze paní režisérku a scénáristku v jedné osobě. *** (Pilotů, s O.Lí, 29. 4. 2024.) *~

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~

Tolik důstojnosti, sebevědomé emancipace, z lásky k životu ve společnosti většinově sešněrované diktátem moci vyvěrajícího humoru, smutku, spiklenectví, zvědavosti, odvahy, tvořivé vynalézavosti z nezbytnosti... a objevované, vytvářené, prožívané a sdílené krásy.  *** Fascinující život, fascinující film. *** Nejlepší snímek, formou i obsahem, přinejmenším v tomhle tisíciletí, ne-li vůbec. *** Touché! *** Detaily tohohle brilantního osvobodivého počinu, tak zdravě nakažlivého, se mi jen nechce rozepisovat.  *** Každopádně budu dál zvědavě sledovat vývoj režiséra, který se tematicky posouvá od ulpívání u nezdravých choromyslností a mocenských schémat k inspirativnímu vymaňování se z nich.  *** Vidět na pláně nutné. *** (Na Probo, s R. 26. 4. 2024.) *~

Po prvním dílu jsem čekala víc, ale nakonec ji pořád znám málo. *** Seriálu se povedlo nechat diváka letmo nahlédnout, že Iveta Bartošová měla zárodek osobnosti s talenty, nápady, touhami, vhledy i částečnou sebereflexí (uvědomovala si např. svoji křehkost, zranitelnost, predispozici k romantizujícím postavám...) a také snad zárodek mnohem většího hereckého, hudebního i obecněji kulturotvorného potenciálu, než jaký v ní odhalili a zneužili přízemní slouhové socialistického i kapitalistického režimu, šoubyznysu a patriarchátu. *** Ale vlastně se mu už nepodařilo nic víc. Dramaturgická linka z prvního dílu ještě patrná a budící zájem a důvěru v ambice tvůrců se bohužel rychle vytrácí ve prospěch chaotické koláže ze všeho, co se dalo sehnat k jednotlivým obdobím života Ivety Bartošové, přičemž vše je bez hlubší struktury jen otrocky poskládané na časovou osu života sledované osobnosti. To není žádný kumšt a nedává to ani smysl - zkoumání fenoménu určitého typu zneužití by slušela mnohem promyšlenější a provázanější struktura, než "poskládáme všechno, co najdeme v archivech a co k tomu vytáhneme z komentátorů, na osu jejího života a skočíme smrtí". *** Navíc výběr i přínos mluvících hlav je sporný, celý tvar hlavně napovídá, že rozhovory s nimi byly špatně a málo dramaturgicky vedené, takže výsledek se rozjíždí a rozpadá, výpovědi jsou často jalové a plytké, vzpomínky souputníků kusé a roztříštěné, akademické teze zase příliš obecné a uměle roubované, protože - hlavně v druhém a třetím dílu - je tu vlastně nabídnuto málo konkrétního materiálu k hlubším a přesnějším analýzám ad hoc. *** Každopádně se to takhle bohužel trapně jeví, že "Iveta" zase lacino posloužila, aby se k jejímu případu kdekdo důležitě, ale banálně vyjádřil (přičemž na vině nejsou jednotliví mluvčí, ale to, jak hloupé dramaturgii ve výsledku posloužili) - jen tentokrát se to šroubuje na v soudobé popkultuře přitažlivější (víc prodávající) diskurz moci a jejího zneužití ve spojení s fenoménem křehkosti a obecněji údělem žen, přičemž ale fakticky mezer a otázek ohledně toho, kdo skutečně byla Iveta Bartošová, o co jsme v ní přišli a kvůli jaké tragédii a jaký přesně reprezentuje fenomén a proč, zůstává stejně jako dřív mnohem víc než skutečně osvětleného. *** Dramaturgie je nesoudržná, už v devadesátkách přestává sledovat nějakou sjednocující vyprávěcí linku, chybí tu víc spojovacího materiálu a ke konci se pak už dílo úplně rozpadá do nepřehledného a dramaturgicky nezvládnutého chaosu - dál netuším, co se vlastně Ivetě stalo, citace z bulvárních článků o jakémsi únosu a sexuálním zneužívání, narážky na předěl, po němž to už byla jiná Iveta, dobové záběry z nějaké komunitní oslavy ani kusé útržky vzpomínek mluvících hlav mi to neosvětlí a dramaturg se o to nepostaral - a pak už je náhlý konec, jak Ivetina života, tak bohužel i "dokumentu". Celkové vyznění je proto víc než rozpačité - připadá mi to prostě odfláknuté a hloupé, jako trestuhodně špatně napsaná diplomka, přičemž ale vypsané téma a nabídnutá perspektiva stejně jako archivní zdroje i kvality oslovených mluvčích poskytovaly výborná východiska pro výrazně lepší práci. Za mě tedy velké rozčarování. Ty tři hvězdy snad opravdu jen za ten nasbíraný materiál, z něhož jsem si ledacos dovodila sama. *** (B12, 23. 4. 2024)*~

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~

Je to sice klišé na klišé, jak z každé scény polopaticky čiší, co si v ní přesně o čem a o kom má divák myslet a co má ke komu kdy cítit, ale téma a děj celkově vůbec nejsou tak banální a odhadnutelné jako jednotlivé scény a film ze mě nakonec bezprostředně vytáhl čtyři hvězdy, i když z odstupu je to spíš na lepší tři. *** (V Libějovicích, 12. 4. 2024.) *~