JitkaCardova

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~

Je to sice klišé na klišé, jak z každé scény polopaticky čiší, co si v ní přesně o čem a o kom má divák myslet a co má ke komu kdy cítit, ale téma a děj celkově vůbec nejsou tak banální a odhadnutelné jako jednotlivé scény a film ze mě nakonec bezprostředně vytáhl čtyři hvězdy, i když z odstupu je to spíš na lepší tři. *** (V Libějovicích, 12. 4. 2024.) *~

"Když děláte film, nesmíte respektovat knihu, je to jako v manželství – když budete respektovat tu ženu v bílém, kterou si berete, tak nikdy nebudete mít dítě – musíte nevěstu znásilnit! Znásilnit! Znásilnit! A pak budete mít svůj film! -- Znásilňoval jsem Franka Herberta, haha, znásilňoval, hahaha, jojo, no ale s láskou." --- "Lidi se ptali, jak jsem mohl obětovat pro tu roli svého dvanáctiletého syna, no tak ano, ale já bych si klidně uřízl i vlastní ruku, kdyby to bylo třeba, byl jsem připravený dát i vlastní život." --- *Moje Duna měla být filmem, který bez použití drog transformuje vědomí všech mladých lidí na celé planetě, nejdůležitější film v celé historii lidstva, dílo mnohem větší než film, moje Duna měla být film-Prorok, film-Mesiáš." -- "Byl jsem Prorok, měl jsem jasnou vizi, čeho musím dosáhnout." --- "V mojí Duně je Leto kastrát, Jessika počne dítě z kapky jeho krve... v mojí Duně má šílený imperátor známého vesmíru robotího dvojníka, protože se paranoidně bojí, že ho někdo zabije... v mojí Duně tohle... v mojí Duně tamhleto...  no ano, jasně, že jsem změnil i celý závěr, v mojí Duně se celá planeta stane Mesiášem, získá vědomí Paula Atreida, vydává se do vesmíru a osvítí ostatní planety... To je moje Duna! ..." --- Seriously, WTF? *** Netřeba ani dodávat, že Jodorowsky předlohu ani pořádně nečetl. *** Dokument je to dobře udělaný, nechává Jodorowskému prostor, aby se obnažil a exhiboval, a rychle se vyjevuje, že je to především velikášský egomaniak, fanatik a narcis, který si plete lásku se sebeopájivou vášní a sobeckým, zaslepeným nadšením ze sebe samého. A díky tomu, že mu nebylo umožněno pokusit se znásilněnou Dunu jako fantasmagorický projekt sebestředných chlapíků s přebujelým egem doopravdy natočit, z toho nikdy nemusel vystřízlivět, on, ani ti ostatní naverbovaní přívrženci jeho kultu (samí chlapi! - jediné dvě ženy vyjadřující se v dokumentu mají od celého projektu i od těch egomaiaků příjemně zdravý odstup), a dál se všichni opájí klamným snem. Je ostatně příznačné, že nikdo z nich Herbertovu Dunu ani tehdy, ani později nečetl, a všem tady dává s nenápadnou grácií na prdel Amanda Lear, která měla v té době Dunu přečtenou a bylo jí jasné, že Dalí ani ti ostatní hoši moc nechápou, a hlavně je ani nezajímá, o co v té knize vůbec jde. Dalího zajímaly hořící žirafy, helikoptéry a největší plat v dějinách kinematografie, a stejně jako ostatní z té party ani netušil, že modelka, se kterou se tehdy rád ukazoval, čte s uznáním Franka Herberta. *** A to trapné lkaní a utěšování se na konci je taky příznačné - jednak většina těch nadčasových nápadů si prostě přirozeně našla své místo na slunci, aniž by se nutně někdo musel inspirovat Jodorowského storyboardem, jak tu dobře poznamenal Djkoma, jednak Lynch z dané situace vyšel dost se ctí, a jednak je jistě pravda, že systém orientovaný na finanční zisky z nás všech dělá do značné míry otroky, nerespektuje náš potenciál a není na něj ani zvědavý – jenže je hořkosmutné a o něčem vypovídající, když si na to stěžuje zrovna fanaticky blábolící chlap, který sám nehodlal nikoho a nic respektovat, jen aby zhmotnil svoji megalomanskou, z řetězu urvanou ideu, svůj sen, urputně odhodlaný znásilnit knihu, svého syna a vůbec všechny a všechno, aby dostal, co si myslí, že potřebuje, a hlavně, aby megalomansky dostal, co si myslí, že od něj potřebuje celý svět, protože se má za Mesiáše a Proroka a věří, že jeho násilné dílo by mělo tu moc zázračně proměnit celý svět (pravděpodobně v něco lepšího, ale jak? ale nač se zaobírat detaily, tam už fantazie ani reflexe zavilého staříka nesahá, jemu stačí ignorovat filosofii a umanutě věřit, že by toho dosáhl nadčasovým designem zvláštních efektů, obsazením Dalího a muzikou Pink Floydů). Uff. *** Dobré zdejší komentáře Matty, Djkoma a Tom_Lachtan. *** (Viděno na B12, 10. 4. 2024.) *~

Velice milá žánrovka s autentickou atmosférou ze světa, který mě fascinuje, byť do něj ani v reálu nedokážu zapadnout. Potěšilo tím spíš, že Mackenzieho si vážím jako režiséra filmů s nadčasovým přesahem (Hell or High Water, The Perfect Sense). *** (Na B12, na spravení chuti po 2. dílu Villeneuveovy Duny, s Lí a O., R. a El., 6. 4. 2024.) *~

Monstrózní výprava a necitlivé hnaní všech aspektů do extrémů, až se vytratila veškerá konzistence, filosofie, mystika, logika, krása i smysl předlohy. A navrch nepříjemné překvapení, že se z toho rozhodli vyždímat ještě víc peněz, takže retardovali proti knize už víc než dost zmordovaný děj tak, aby vyšlo ještě na trojku. Po celkem slibné jedničce pro mě čisté zklamání. *** (Chodov, s R. a P., Lí a O. a El., 6. 4. 2024) *~

- Víte, já politiku moc nesleduji, nemám na to hlavu. - Jsme buď občané, nebo majetek, na to nepotřebujete diplom z Harwardu. *** Esenciálně důležité téma a informace, které o něm film zprostředkovává. Natočený ale mohl být přece jen trochu lépe, romantická linka s novinářem se měla buď důrazněji dotáhnout, nebo úplně vynechat, ta vsuvka s učením tance a řízení auta tam opravdu nemusela být, apod.. Lepší tři, stejně jako Sufražetka (2015). *** (V Libějovicích, s Ebonkem, 4. 4. 2024.) *~

Druhá promarněná šance pro Herzoga – po tomhle už jich ode mě víc nedostane. *** Gertrude Bell byla pravděpodobně velmi pozoruhodná osoba a mohla z ní být dobrá látka pro kvalitní životopisný film, kterého jsme se ale od Herzoga nedočkali ani omylem. Člověk by - padesát let po Leanově Lawrencovi z Arábie - přece jen čekal, že laťka bude nastavená mnohem výš. V Herzogově arogantním, povrchním, hloupém a urážlivém díle nicméně jen přes dvě hodiny sledujeme vždy čistě vymydlenou Nicole Kidman, kterak se ladně pohupuje estetickou krajinou na stejně čistě vymydleném velbloudu a kterak osudově upírá své modré oči v mléčné tváři na každého muže, kterého jí přihraje banální scénář a který jí řekne nějakou lichotku, usmívá se nebo se tváří významně a vždy u toho vzdychá s pootevřenou pusou (téměř není záběru, kde by udržela rty semknuté) a nechává si dávat dary a skládat poklony. I po třech týdnech věznění má vlasy jako z reklamy na šampon a šaty i pleť zářivě čisťounké, a místo aby si na plátně skutečně zjednávala respekt a s respektem se snažila proniknout pod povrch a porozumět dění kolem sebe, jen se provokativně nakrucuje, usmívá a zírá – a stejně jako ona ani divák nemá šanci z filmu cokoli z blízkovýchodního dění té doby a role Gertrudy Bell v něm pochopit... Je např. dokonale výmluvné, že veškeré repliky pronesené v jiném než anglickém jazyce se tu ani nepovažují hodné překladu, Kidman se u jejich pronášení prostě jen tváří významně a divákovi, který přece také nepotřebuje ničemu rozumět, to má jen polopaticky ilustrovat, že Bellová hovořila místními jazyky. (Až to připomíná cimrmanovské dokazování, že světlo je rychlejší zvuku.) *** Stačí trochu zagooglit, aby bylo jasné, že skutečná Gertrude Bell nebyla tak okatě půvabná, vymydlená a naivní a cestu k porozumění beduínům a blízkovýchodní politice si vyjednávala složitěji a mnohem originálněji, např. mnohem častěji přes ženy politicky vlivných mužů v pozadí než přes muže-panáky, kteří by jí jen trapně padali k nohám, žádali si ji do svého harému či se jí podbízeli i před zraky vlastních manželek... *** Ostatně např. v době, kdy se setkala s 16letým emírem z dynastie Rašídů, jí už bylo 45 let, a v době, kdy se dozvěděla o smrti podplukovníka Doughty-Wylieho, 47 let. *** Herzogův film je nejen dokonale antifeministický, protože Bellovou předvádí jako zjednodušenou vzdychající naivní krasotinku propadající tragickým romantickým aférám, jejíž úspěchy dosahované v arabské poušti, v evropské politice nebo ve velehorách zřejmě nestály žádné úsilí a na rozdíl od jejího půvabu jsou nehodné zobrazení, ale navíc uráží i všechny diváky, kterým nestačí koukat se na plakátově hezkou tvářičku v cizokrajných kulisách. Uf. *** (Na B12, 2. 4. 2024.) *~

Umím si představit, že cca pětileté děti to dobře zabaví, ale postrádá to stopu hlubšího smyslu, myšlenkové sepětí, logickou koherenci i celistvější poselství. Proč proboha všichni v městečku považují za smysl svého života pěstování dokonalé zeleniny pro vítězství v pět set let staré soutěži? A kde se berou sýry, když všichni pěstují zeleninu? Jen dvě otázky z asi tisíce dalších, které na člověka během sledování filmu nutně vyskáčou, ale vedou jen k vrtění hlavou a krčení ramen ve slepé uličce. *** (Na Proboštově, s R., ze zvědavosti, 1. 4. 2024.) *~

Pro mě trochu moc klišé na klišé, která jsou jen ilustrována obrazem, a vzestup druhé sestry se navíc vyřeší jen jednou větou v dodatku po filmu. *** (V letadle z Ekvádoru 30. 4. 2024) *~