JitkaCardova

Téma dobré, hlavní postava zajímavá, akorát ta otravná "dramaterapie" se nemusela dostat do scénáře. Kdyby byl snímek postavený od základu jinak, mohl by myslím být na sledování přitažlivější. *~~

Ďábelsky uhrančivý snímek s ironickou vtahující hudbou a kamerou a revoltujícím zabarvením. Snímek představuje napjatou vnitroměstskou dopravní situaci v mnoha velkoměstech planety, Sao Paolu, Los Angeles, Torontu..., kde se radnice cíleně zbavily sociálních a ekologických výhod systému městské hromadné dopravy ve prospěch tučných finančních zisků a jsou servilní vůči automobilovému průmyslu a kamionové přepravě. *** Do hry ovšem stále silněji vstupují i opačné požadavky masově narůstající komunity nezávislých cyklistů, dožadujících se oprávněně vlastní struktury pro pohyb ucpaným městem. Situace ve městech zahlcených kolonami stojících aut se ostatně stává neúnosnou pro všechny, včetně řidičů samotných. *** A jak vypadají konkrétní podmínky, překážky a existenční okolnosti cyklistů ve zmíněných městech z jejich vlastního pohledu? A jaké mají možnosti pomocí občanských aktivit něco změnit? S jakými mocnostmi bojují, co všechno hraje roli a proč je v kriticky přetížených oblastech tak těžké prosadit základní právo na bezpečný pohyb lidí ve městě na kole? Jak je možné, že se místo urychleného zavádění cyklistických stezek někde pruhy pro cyklisty dokonce systémově odstraňují a civilisté na kolech kvůli špatnému značení přicházejí při dojíždění do práce či školy běžně a s vědomím úřadů o život? Může být záměrem úřadů nerentabilní cyklisty takhle brutálně odradit? Kam až sahají chapadla automobilového průmyslu? Jak fungují například lobbystické aktivity automobilek v Berlíně? *** A naopak, jak vypadá každodenní život lidí s auty třeba v takové Kodani nebo Amsterdamu, kde je naopak běžnou rutinou cyklistická přesila? Jak se pěstuje lidská vzájemnost, vnímavost, možnosti spolubytí? *** A to hlavní: jak se vůbec kdy mohlo z hlediska zdravého rozumu rozhodnout, aby auta měla ve městech absolutní přednost před lidmi na kolech? V čí prospěch se tu dláždí cesta do pekel? *** Přestože je snímek natočený svěže a s velkou mírou ironie, vtipu a odstupu, jakmile po Vás začne pálit fakta a statistiky z jednotlivých měst, neubráníte se trnutí, když pochopíte, že sociální urbanistika se tu stává nástrojem, s jehož pomocí radnice za úplatu nechávají cíleně umírat nezávislé lidi na kolech podle toho, kdo si na ně došlápne a kdo je zaplatí. *~~

Téma dobré, film ar-t-ristní, někoho si jistě dokáže podmanit. Pro praktický vhled do téže problematiky z jiného úhlu doporučuji z Jednoho světa vidět film The Chinese Mayor, nebo jestli na to někdy narazíte, tak dokumentární film The Land of Many Palaces, který se týká přímo Ordosu, ale na Jednom světě nakonec letos nebude. *~~

Na motorové lodi se Suzanne a Gerard stěhují se svými třemi dětmi, dvěma kočkami, psem a hromadou zásob do hloubi kanadských lesů. Ve srubu bez elektřiny, internetu, mobilů a především a důsledně bez ukazatelů hodin zjišťují, jaké to je, jak to chutná, být přirozeně a neomezeně spolu – jen tak, v ostrůvku domova uprostřed divočiny, na devět měsíců odříznuti zamrzlou řekou od rušivých vlivů civilizace, mimo dosah vnucených schémat a rozvrhů. Učí se spolupracovat, naslouchat svým přáním a potřebám, vychutnávat přítomnost, trpělivě a tvořivě si vystačit s tím, co mají. Nic je neodvádí pryč, utíkat není kam a přes různé strasti si ověřují, že prožívají zatím nejúžasnější čas svého života. Autorkou nápadu i výsledného filmu je Suzanne osobně a ze snímku dýchá nově objevená láska, hravost a klid celé rodiny. *** Samozřejmě že druhou otázkou je, co všechno se do pečlivě sestříhaného filmu "nevešlo", či spíše záměrně nevešlo, je to rodinný autoportrét, video do památníčku, které maminka ničím zkazit nechtěla. Při delším zamyšlení ale divákovi dojde, že tu chybí zaznamenaná veškerá skutečná komunikace, proces řešení problémů, nesouladů, ladění, obyčejného partnerského diskutování... manželé spolu v celém filmu snad ani jednou doopravdy nemluví. Snímek totiž ve skutečnosti nedokumentuje, jak to probíhalo, krušné chvíle ani nutné komunikační mechanismy celého toho ozdravného rodinného procesu chybí, je to koláž z hezkých chvil, dílčích výsledků, úspěchů, sada momentek - je to ale vědomá volba a je možné na to v pohodě přistoupit. ~~

Podbízivý reklamní šot, pečlivě zrežírovaná sada klišé, v žádném smyslu dokument. Krátkých snímků ze stejné produkční firmy (doslova, stejný mustr, stejní tvůrci, zřejmě stejná objednávka, zakázka) se na festival JS bohužel nepochopitelně dostalo několik. Dalším takovým je například skeč "Not Made of Sugar". *~~

Emočně nesmírně vypjatý, náročný příběh. U tohohle snímku mi však připadalo nejdůležitější a nejsmutnější, jak jeho režisér zásadně podcenil svoji roli aktéra dění a prostředníka komunikace mezi členy rodiny, do které se vmanipuloval. Zajímavá je otázka, jestli by se celý příběh rozpadu jednoho vztahu nevyvíjel a třeba i nedopadl jinak, kdyby spolu oba manželé mluvili víc, svěřovali se jeden druhému, místo aby svoji situaci naprázdno každý sám rozebíral s cizím člověkem, který se sice postuluje do role rodinného přítele, ale nechová se tak a není jím. Jako by si celé ty roky neuvědomili, že sice mluví, ale ne s tím pravým, a že informace, které si o sobě potřebují říct vzájemně, zůstávají zapečetěné v kameře, u režiséra, který je v sobě nosí jako v hrobě. Jako by právě proto, že se mu svěřují každý zvlášť, zapomněli, že ten druhý to o nich neví a včas se nedozví - a tak se z nich za roky natáčení stali cizinci, kterým už potom nezbývá než vydat se každý jinudy, aniž by přesně věděli, proč se to stalo. *** Fascinující případ závažného překročení hranice, na níž se má a smí pohybovat dokumentární režisér, film pro mě odhaluje především tristní neochotu uvědomit si svoji odpovědnost a vlastní vliv na dění v realitě, kterou natáčí. Ostatně ve snímku najdete i nenápadný, ale velice mrazivý moment, kdy se mu totéž pokouší vyčítat i jeden ze synů obou manželů, který během natáčení vyrostl, stihl dospět a tenhle aspekt rozpadu jejich rodiny nahlédnout a pojmenovat. *~~

Rozhodně zajímavý dokument. Postřeh na okraj: Zatímco Anoul je nejen nesmířený, ale také ještě nezmoudřelý, tápající muž, v němž se zatím perou neslučitelné zkušenosti teorie evropského práva a praxe afrického bezpráví, a zároveň ho žene i poněkud ješitná mužská potřeba vydobýt si místo na slunci a být k užitku svojí zemi, komunitě a rodině, mě až magicky přitahovala zprvu nenápadná postava jeho matky, která se v dokumentu dostane několikrát do záběru a ke slovu, a postupně se díky jejímu vyprávění o tom, jakými hrůzami se ctí prošla a jak se dál nezkaleně dívá do světa, ukáže, co život v Súdánu v běžném životě znamenal, znamená a snad i co ještě může znamenat - jakou má se syny takových matek naději, až se to v nich správně usadí. *~~

Další zásadní snímek z letošní nabídky Jednoho světa (2016), byť mnohem nenápadnější a lokálnější. Ale i významné fluktuace vznikají bodově. Pokud se chcete lépe orientovat, v jakém stavu se dnes nachází naše planeta a naše společnost a jaké proudy se v ní dají zachytit, nenechte si tohle ujít. Zatímco velkofilmy jako Land Grabbing nebo 10 Billion vyjevují, co je v systému na celoplanetární úrovni strašlivě špatně, snímek Cesta solidarity naopak ukazuje, jak se ve skřípnutém mechanismu začínají z nutnosti projevovat i dobré síly. Pokud se mamon korporací stane tak absurdním principem, že už doslova semílá lidské životy, lidé si umějí podat pomocnou ruku a začít se o sebe starat navzájem. Navzdory zákonům. A nejdojemnější je, když potom sami se slzami v očích přiznávají, že nebýt té děsivé zkušenosti, kdy kvůli lstím a trikům bank přišli o všechen majetek, o střechu nad hlavou a životní jistoty pro sebe i svoje "blízké", nikdy by nezjistili, jak blízcí si doopravdy lidé mohou být, jak smysluplné, intenzivní a krásné je, když se lidi v okolí o sebe začnou poctivě starat navzájem, cítí tu vzájemnost, pospolitost, dobrou sílu, schopnost stát se opravdovou komunitou, kde na sobě lidem záleží, aniž by z toho, že se starají a vzájemně posilují, měli ještě něco jiného. Je nesmírně útěšlivé vidět na vlastní oči, že jakmile lidem vezmete možnost být sobečtí, mnozí začnou být dobří. *** Těším se, co nám budoucnost přinese, i když to bude znamenat, že se nejdřív všechno, na čem stavíme tyhle umělé dotované jistoty jen pro někoho, sesype a zbortí a projdeme si tunelem hrůzy a zoufalství, až nám ten kobereček z ikey pod nohama podtrhnou, a pod ním bude prázdnota. Překlenutelná vzájemností, srdcem a podanýma rukama. *~~

Obnažený, mimořádně formálně čistě (přitom esteticky originálně) a věcně natočený pohled na zvrácený průběh amerických soudních procesů, které se rozjíždějí v případě vážných občanských zločinů. Obžaloba, obhajoba, řečnické hrátky se stanovisky, emočně vypjaté, apelující závěrečné řeči, tatíček soudce a porota z lidu, přesně jak to znáte z hraných filmů. Jenže tady se stejným způsobem manipuluje s příšerným a jednoznačně brutálním zločinem, do nějž vyústila úplně všední situace, u jaké se mockrát nachomýtl asi každý z nás - pětice mladých kluků na parkovišti u obchodního centra sedí v autě a poslouchá nahlas muziku. Začne je buzerovat neurotický starší chlápek z vedlejšího vozu, a když kluci hudbu neztlumí, ale dohadují se s ním, chlap vystoupí a navrtá to do nich sérií výstřelů. Jednoho chlapce přitom zabije. -- Co všechno se kolem toho dá nažvanit? Jak se dá realita přetáčet? CO se honí v mozku obyčejným žlučovitým, uštvaným lidem? Jaké zcestné zájmy je možné při morálním hodnocení takové situace sledovat? Garantuju Vám, že při představě, že byste se z jakéhokoli důvodu, třeba i jen jako svědkové, měli součástí podobného "právního" a "spravedlnost zjednávajícího" procesu stát Vy, Vám nezůstane na těle ani jeden chlup nevztyčený. Bez ohledu na to, jak bude nakonec znít rozsudek, ten proces je doopravdy pomatený a šílený, jako je chorá dnešní většinová společnost. A film je klidný dokumentární skvost. *~~

Autor slavného rebelantského doku filmu Z popelnice do lednice tentokrát prolustroval planetu s ohledem na to, kolik nás celoplanetárně doopravdy stojí výroba potravin v závislosti na způsobu výroby a druhu potraviny - a s cílem ukázat, co si budeme doopravdy moci za několik málo let dovolit vzhledem k tomu, k jaké strategii se celoplanetárně přikloníme. Jednoznačně se jedná o jeden z nejzávažnějších snímků na letošním festivalu Jeden svět, doporučuji ho ale vidět v těsném spojení s také uváděným novým filmem "Land Grabbing", neboť fungují jako tandem - Land Grabbing k tématu doplňuje alarmující potřebné informace o tom, jak se různé výrobní technologie a s nimi i obchodní strategie promítají do hospodaření s půdou, udržitelnosti zdrojů a vlivu na přehřívání planety. Pro ty, kteří mají témata raději zpracovaná populárně a bez velkého zatěžování zdrojovými informacemi pak v rámci festivalu doporučuji i třetí snímek, v němž jsou výsledky stejných zkoumání pěkně shrnuty a nasevírovány bez obalu, s ironií a efektně: Cowspiracy. Ovšem Land Grabbing a 10 Billion jsou nepřekonatelné, pokud jde o seznámení se s reálným stavem věcí napříč planetou. *~~