Komiks

Poté, co spoluautorka dokumentu Adéla Špaljová a dramaturgyně Lucie Tenney přesvědčily Tomáše Etzlera, že komentář musí namluvit on, Etzler tak učinil, ale výsledek nebyl moc funkční. Průvodní slovo nakonec vzniklo tak, že si režisér Petr Václav sedl s Etzlerem a čtyři hodiny si volně povídali o tématu filmu a o Číně. Tento rozhovor byl následně sestříhán do komentáře.

Původním záměrem Tomáše Etzlera bylo odehrát celý film pouze v sirotčinci. Záměr ale brzy shledal nefunkčním. Taktéž Etzler postupně ustoupil od nápadu, aby v dokumentu nebyl vůbec žádný komentář.

Film vznikal osm let. Přímo ze sirotčince přivezl štáb deset hodin filmového materiálu.

Dokument původně vznikal pro CNN, kde měl být vysílán v délce 24 minut. Pro krátkometrážní dokument už byl dokonce určen vysílací čas. Nicméně měsíc před odvysíláním CNN sdělila Tomáši Etzlerovi, že dokument stahuje z vysílaní. Důvod svého postupu CNN nezveřejnila.

Sirotčinec doplatil za svou ochotu nechat u sebe natáčet nekomunistický štáb západní produkce zvýšeným tlakem, kontrolou a perzekucemi ze strany státních úřadů.

Tomáš Etzler hledal se svým štábem sirotčinec, ve kterém by mohl natáčet, osm měsíců. Za tu dobu jej odmítly desítky institucí. Sirotčinec, o němž pojednává dokument, nakonec souhlasil s natáčením pod podmínkou, že štáb o něm natočí propagační video určené čínské komunistické vládě; sirotčinec totiž žil víceméně pouze z milodarů a potřeboval nutně vládní pomoc.

Muzikál byl revoluční nejen proto, že se z podstatné části točil v exteriéru, ale i kvůli hudebním číslům, která obsahovala zcela přirozené, spontánní taneční pohyby rozvíjející děj. Do té doby v muzikálech převládaly složité studiové taneční choreografie.

Ann Miller se během natáčení hudebního čísla „Prehistoric Man“ podařilo shodit náročnou dekoraci v podobě kostry dinosaura, když se jí šaty při tanci zachytily o jednu z kostí. Natáčení muselo být kvůli rekonstrukci scény na den zastaveno.

Všechny záběry v automatu Koruna se musely natáčet v noci, protože přes den nebylo v podniku k hnutí; jídelnou prošlo každý den kolem deseti tisíce lidí. Filmaři navíc museli zanechat bufet v naprosto totožném stavu, v jakém jim ho předtím zaměstnanci předali.

Michael Brandon (Dempsey) a Glynis Barber (Makepeacová) trvali na tom, že budou sami natáčet i ty nejnebezpečnější scény a striktně odmítali dublování kaskadéry. Oba herci totiž měli skvělou fyzičku – Michael ze závodního běhu, Glynis z atletiky. Nakonec nenatáčeli jen extrémně nebezpečné scény, které jim zakázala pojišťovna.

Charles Bronson na place nezvládal návaly vzteku. Už první den natáčení si stěžoval na techniky, kteří podle něj nepracovali dostatečně rychle. Když se situace s hercovým chováním nelepšila, natáčecí štáb se semknul a s Bronsonem až do konce prakticky vůbec nemluvil.

Distributoři chtěli, aby kriminálníci měli světlou pleť, jinak by podle nich mohl být film nařčen z rasismu. Tímto příkazem se víceméně řídila pouze scéna násilného přepadení rodiny Paula Kerseyho (Charles Bronson), což vedlo k odsouzení filmu coby pokryteckého.

Dino de Laurentiis souhlasil s produkcí za předpokladu, že se název snímku změní. Slovo „smrt“ podle něj zaručovalo kasovní propadák. Michael Winner ho ale přesvědčil, aby od požadavku ustoupil.

Poslední natáčecí den se Charles Bronson a Michael Winner dohodli na další spolupráci, jejímž výsledkem byl snímek Přání smrti (1974).

Po scenáristických úpravách redukujících homosexuální linku mezi Arthurem Bishopem (Charles Bronson) a Stevem McKennou (Jan-Michael Vincent) přibyla ve filmu postava prostitutky, pro kterou si Bronson prosadil přes odpor producenta Irwina Winklera svou manželku Jill Ireland. Winkler neměl na výběr, protože bez Bronsona by film nevznikl. Producent říkal, že by musel do role prostitutky obsadit i hercova otce, kdyby ho o to požádal.

Charles Bronson přijal roli ve snímku na naléhání své novomanželky Jill Ireland, která se rovněž ve filmu objevila v malé úloze.

Charles Bronson se se snímkem ve Spojených státech nedočkal kýženého úspěchu. Film koupilo studio Paramount, ale vyhodnotilo ho jako poněkud náročný pro diváky, a tak se v USA promítal pouze v televizi.

Francouzští producenti nabídli Charlesovi Bronsonovi 100 000 amerických dolarů, což byl dvojnásobek jeho obvyklého platu.

Jack Nicholson už během natáčení snímku prohlásil, že pokud Dva Jakeové nebudou fungovat, končí s kariérou režiséra.

Margarethe von Trotta a Volker Schlöndorff čelili krátce po premiéře různým druhům šikany – prodlužovaným kontrolám na letištích nebo návštěvě policie v režisérově italské rezidenci ve tři hodiny ráno, aby si policie ověřila, že Schlöndorff neukrývá žádného teroristu.