Komiks

Světová premiéra snímku se uskutečnila 3. listopadu 2018 během filmového festivalu v Arrasu – právě v rodišti Eugène-Françoise Vidocqa. Při té příležitosti jeho představitel Vincent Cassel slavnostně odhalil ulici Eugène-Françoise Vidocqa.

Film obsahuje přibližně 450 záběrů s vizuálními efekty. Pro jejich tvorbu režisér oslovil Alaina Carsouxe, s nímž spolupracoval už na diptychu Veřejný nepřítel č. 1 / Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (2008).

Pro účely filmu přibral Vincent Cassel 15 kg váhy, aby se přiblížil mohutnosti skutečného Eugène-Françoise Vidocqa. Pro režiséra Jeana-Françoise Richeta to neudělal poprvé – přibližně 20 kg Cassel přibral už pro natáčení diptychu Veřejný nepřítel č. 1 / Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (2008).

Natáčet se začalo 25. září 2017. Nejdelší období mezi 19. říjnem a 10. listopadem strávil štáb na letecké základně 217 Brétigny-sur-Orge, kde se pořizovaly záběry z exteriérů. Interiéry pro natáčení pak poskytly mj. zámky Vaux-le-Vicomte a Fontainebleau v Seine-et-Marne, jakožto i katedrála Saint-Maclou de Pontoise.

Film měl enormní rozpočet přibližně 22 milionů euro, který se při prodeji 813 978 vstupenek ve francouzských kinech nepodařilo dorovnat. Snímek si na sebe musel vydělat až zahraniční distribucí či prodejem na nosičích a vysílacích práv v televizích.

Eva Holubová o natáčení postelové scény s Jaroslavem Duškem prohlásila: „Došli jsme ke scéně, kdy Saša s učitelkou Evou vypijí láhev, tančí, odeberou se do ložnice a pár teček… Ptala jsem se, co znamená pár teček. Zajímalo mě, kam chtějí zajít. Hřebejk říkal: ‚Kam až nás pustíš.‘ A Dušek na to: ‚Neboj, já půjdu jen na krajíček.‘ To bylo strašný. Když přišel den D, vzala jsem si dvoje spoďáry, protože mi bylo jasný, čeho je Dušek schopný. A taky jsem si ještě půjčila od Simonky Stašové stahovačky. Nechápu, jak jsem to na sebe nandala, protože pak je ze mě museli odstřihávat.“

K natáčení scény z rodičovské schůzky Eva Holubová prozradila: „Nebyla jsem schopná před kamerou vyslovit slovo prcat. Jarda Dušek mi radil, abych si dokola opakovala mrcat, mrcat, mrcat a prdat, prdat, prdat a pak bych to vyměnila. Ale mně to stejně nešlo. A tak mě napadlo, že na to půjdu od lesa a že to napíšu na tabuli. Hřebejkovi se to líbilo, chtěl, abych to napsala, podtrhla a navíc řekla. A to vytvořilo další pointu, když do třídy vešel Jirka Kodet, viděl to tam napsané a já jsem se to snažila zakrývat.“

Ve filmu se objevují výňatky ze snímku Denise Amara Asphalte (1981).

Režisér Édouard Molinaro si ve filmu, jak je jeho zvykem, střihl cameo – můžeme ho zahlédnout coby prodavače novin.

Námět k filmu poskytl samotný Jean Gabin. V titulcích se však skrývá pod svým pravým jménem Jean Moncorgé.

Při natáčení filmu na Seychelech postihlo francouzského herce Jacquese Mauryho, který ztvárnil španělského důstojníka, krvácení do mozku. Aby dodržel plán natáčení, musel se celý štáb těsně poté přesunout do Tuniska. Těžce nemocný Maury zůstal na ostrovech. Lidé ze štábu za něj alespoň uspořádali v katolickém kostele v tuniském městě Súsa vícejazyčnou zádušní mši. Maury krátce na to zemřel.

Claude Berri a Jean-Louis Richard napsali scénář k filmu na základě nápadu svého přítele, režiséra Miloše Formana.

V německy mluvících zemích, ve Francii a v Brazílii byl snímek uváděn pod názvem, který lze přeložit jako "Pahorek ztracených mužů", v Itálii a v Mexiku pak jako "Pahorek potupy".

Kompars se skládal převážně z členů španělských ozbrojených sil, španělsky Fuerzas Armadas Españolas.

Sidney Lumet chtěl záměrně při detailních záběrech pokřivit tváře protagonistů. Použil tedy pro natáčení celkem tři širokoúhlé čočky, konkrétně 24mm, 21mm a 18mm.

Když pan Camel (Lubomír Lipský) s panem Gogo (Josef Hlinomaz) pátrají po hu-hu koktejlu, navštíví společně bar Kochba. Název baru je etymologický žert. Šim’on bar Kochba, v překladu syn hvězdy, byl vůdce protiřímského povstání Židů v letech 132 až 135. Tuto událost poté roku 1897 zachytil v dramatické básni s názvem "Bar Kochba" Jaroslav Vrchlický, později ji v roce 1905 do operního žánru převedl Stanislav Suda.

Film se natáčel od února do března roku 1971 v Austrálii.

Claudia Cardinale získala v roce 1972 italskou cenu David di Donatello za nejlepší ženský herecký výkon.

Felix Holzmann napsal celou scénku „Včera, dnes a zítra“ za pouhou jednu hodinu. Musel rychle zapsat nápad, který dostal chvíli předtím při náhodném zaslechnutí názvů obou filmů, účinkujících ve skeči.

Mnoho situací ve filmu je inspirováno gagy Funèsova a Dhéryho oblíbeného dua komiků Olivera Hardyho a Stana Laurela (napříkald Laurelův pláč, v který většinou propukal na konci grotesek). Robert Dhéry jej napodobil tak mistrně, že Louis de Funès musel svůj nezřízený smích zakrývat pod přikrývkou.