Komiks

Vpád policie do bytu hlavní představitelky je podle režiséra Volkera Schlöndorffa přesnou rekonstrukcí domovní prohlídky bez předběžného povolení soudce, kterou západoněmecká policie vykonávala v rámci boje proti terorismu.

Během promítání snímku na festivalu v Cannes odešel ze sálu německý kulturní atašé. Obával se, že by film mohl být pokládán za důkaz, že sadismus je Němcům vrozený. Cítil tak potřebu se od filmu nějakým způsobem distancovat.

Snímek obsahuje výrazné autobiografické rysy Volkera Schlöndorffa. Scenárista a režisér se v něm vyrovnával se dvěma životními rozchody, které jej potkaly ve stejnou dobu a na určitou dobu uvrhly do těžkých depresí.

I když Jaroslava Obermaierová natáčela slavnou nahou scénu se svým tehdejším přítelem Josefem Čápem, podle jejích slov už Čápa nemilovala, a naopak se jí velmi líbil druhý kameraman snímku Saša Rašilov ml.. Natáčení scény bylo proto pro ni velmi nepříjemné. S Čápem se krátce nato rozešla, s Rašilovem ale pár nevytvořila.

Leslie Caron souhlasila s natočením zkušebních záběrů na žádost Genea Kellyho podle svých slov spíše ze zdvořilosti, nikdy předtím nestála před filmovou kamerou a svět filmu ji nijak nelákal. Navíc neuměla anglicky a nechtěla odletět točit film do Hollywoodu. Nicméně po natočení zkoušek jí bylo sděleno, že byla vybrána a za tři dny odlétá točit.

Gene Kelly objevil svou filmovou partnerku Leslie Caron již v roce 1948 v baletním představení „La Rencontre“. Nicméně Leslie Caron neměla o existenci Genea Kellyho ponětí až do doby, kdy jejich vzájemnou schůzku zprostředkoval v době příprav na natáčení filmu herec Eddie Constantine.

Hlavní hudební motiv, který podbarvuje titulkové sekvence, použil Zdeněk Liška již o deset let dříve ve snímku Polnočná omša.

Podle kameramana Vladimíra Opletala byla TV inscenace málem natočena bez Pavla Spáleného. Ten se nedostavil na nezbytnou zkoušku, kterou živé vysílání vyžadovalo. Režisér Jaroslav Novotný proto Spáleného roli kulaka ze scénáře vyškrtl, aby předešel případným problémům. Pavel Spálený se ale dostavil před natáčením s rukama umazanýma od kolomazi a podařilo se mu režiséra přemluvit, aby jeho roli v inscenaci ponechal.

Podle kameramana Vladimíra Opletala se inscenace podařila natočit i přes zákaz Werichova účinkování v televizi především díky tomu, že se pozornost rozhodujících činitelů soustředila na v tu dobu probíhající II. celostátní spartakiádu. I tak ale nakonec bylo rozhodnuto o likvidaci záznamu.

Na konci filmu vypráví Max von Sydow své bývalé manželce, kterou ztvárnila Romy Schneider, o pohnutém osudu středověkého skladatele Roberta de Bauléaca, přičemž v pozadí zní z gramofonu jeho skladba. Po premiéře snímku se v obchodech s hudebními nosiči zvedla poptávka po nahrávkách zmíněného středověkého skladatele, prodejci ale museli všechny žadatele odmítnout. Robert de Bauléac totiž ve skutečnosti nikdy neexistoval, jeho postava byla vytvořena pouze pro účely filmu a hudba, kterou měl zkomponovat, byla prací skladatele filmového soundtracku Antoine Duhamela.

V jedné krátké scéně v parku pozoruje Romy Schneider hrajícího si chlapce. Oním chlapcem byl hereččin syn David, který rok na to tragicky zemřel.

Snímek je věnován francouzskému režisérovi Jacquesovi Tourneurovi.

Natáčení snímku probíhalo ve Skotsku, zejména ve městě Glasgow.

Podle novináře Denise Kuljiše režisér Zafranović diváky ve filmu mystifikuje, protože v Dubrovníku nebylo hnutí antifašistického odporu. Partyzáni do města přišli, přičemž zastřelili každého, kdo kolaboroval s fašisty, což se týkalo převážně majitelů obchodů, kteří během války nezavřeli.

Byl vyvíjen nátlak, aby se kontroverzní autobusová scéna alespoň zkrátila. Producenti filmu dokonce zorganizovali promítání pro důchodce, ženy a mládež, během něhož státní zaměstnanec počítal, kolik lidí během této scény odešlo, kolik žen plakalo a kolik lidí zvracelo. Nicméně tvůrci měli na své straně dokument z Historického muzea v Dubrovníku, který líčil skutečné dění v takovém autobusu smrti. Celá scéna tak byla ve filmu ponechána coby autentická výpověď, v níž bylo jen málo upraveno.

Snímek vyhrál Velkou zlatou arénu na filmovém festivalu v Pule. Zde zaznamenal úspěch dokonce ve třech kategoriích: nejlepší film, režisér a kameraman.

Zprvu byl film i režisér Zafranović silně protežován komunistickým režimem. Na tuto protekci reagovala zdrcující kritika mladých novinářů z mládežnického časopisu Polet. Ta vyvolala reakci režimem protežovaných filmových kritiků, kteří odsoudili novináře v Poletu. Celá záležitost se rozrostla až do takových rozměrů, že se případem začaly zabývat výbory komunistické strany a člověk po celé Jugoslávii prakticky nemohl nalézt noviny, které by neřešily skandál okolo filmu.

Zvířené emoce se projevily už před samotným natáčením. Bývalí členové odboje v Dubrovníku chtěli, aby byl snímek natočen, ale postavili se proti nim radní historického města. Střet vyřešil až Ústřední výbor Komunistické strany Jugoslávie.

Film vyvolal kvůli na svou dobu velkému množství násilných a otevřeně sexuálních scén kontroverze a značnou kritiku. Polemiku způsobila i nejasnost v citlivé otázce, zdali snímek obviňuje Chorvaty z fašistické kolaborace, anebo naopak vyzdvihuje hrdinství Chorvatů v antifašistickém odboji. V samotném Chorvatsku bylo promítání filmu i přes úspěchy na filmových festivalech v Cannes a Pule během 80. a 90. let prakticky tabu. Film byl tak např. poprvé vysílán v televizi až v roce 2014, učinil tak kanál HRT 1, který snímek nasadil pozdě v noci.

Natočeno podle vzpomínek Mata Jakšiće, vydaných v roce 1966 v knize „Dubrovník 1941“.