Komiks

Roger Corman požádal Petera Bogdanoviche, aby mu našel lokace filmu. Protože se mu líbily, jmenoval Corman Bogdanoviche svým asistentem. Bogdanovich tak podle svých slov třeba zajišťoval kostýmy nebo obstarával catering.

Reakce diváků na předpremiéře filmu byly podobně vzrušené jako během natáčení: obecenstvo hrozilo tvůrcům a nadávalo jim do komunistů. Situace byla natolik vypjatá, že manažer kina nechtěl bratrům Cormanovým dovolit účastnit se diskuse po filmu.

Tvůrci filmu se během natáčení setkali i s výhružkami smrti; reálně hrozilo, že film nebude dotočen. Ke konci natáčení se proto štáb odhlásil z hotelu, natočil poslední záběry s Ku Klux Klanem, sbalil veškerou techniku a ihned z místa natáčení vyrazil na sever.

Roger Corman oslovil s námětem různé filmové společnosti, pro které točil, nicméně bez úspěchu. To bylo pro režiséra celkem překvapivé vzhledem k jeho reputaci tvůrce výdělečných snímků. Corman tak snímek koprodukoval se svým bratrem Genem, který kvůli tomu zastavil i dům. Oba bratři vložili do filmu skoro všechny své úspory.

Roger Corman se chopil režie filmu, protože nebyl spokojený s režisérem snímku Monstrum ze dna oceánu (1954), který rok předtím produkoval. Corman později přiznal, že byl z první režisérské práce nesmírně nervózní a zpočátku nevěděl, co má dělat.

Na scénáři k filmu rovněž spolupracoval budoucí slavný režisér béčkových filmů Roger Corman. I přesto, že odvedl velký kus práce, takřka celý honorář obdržel editor. Corman se následně rozhodl tuto „nádeničinu u Foxu“ ukončit.

Anthony Quinn si během natáčení ve Francii přivodil silnou otravu jídlem, což notně narušilo natáčení. Herci bylo dokonce natolik zle, že na jeho tvář nebylo možné aplikovat všechny potřebné maskérské doplňky. Zdravotní indispozice ale brzy odezněla a sám Quinn hodnotil nepříjemný zážitek jako přínosný pro vžití se do Quasimodovy kůže.

Vittorio De Sica se během natáčení snažil postupně zbavit Sophii Loren dle jeho slov různých manýrů, které si přivezla ze Spojených států. Režisér tak například přesvědčoval herečku, aby si nelíčila oči moc silně.

Cary Grant v Sophii Loren před natáčením nevěřil. Tvrdil, že „v Hollywoodu bude o jednu Italku víc“. Dokonce si ji při prvním setkání žertem spletl s Ginou Lollobrigidou. Jenže již po pár týdnech natáčení se Grant do Loren zamiloval a nabízel jí sňatek.

Herci neměli dubléry a všechny nebezpečné kousky točili v Grónsku a na Islandu osobně.

Děj snímku se opírá o nezdařenou výpravu k severnímu pólu dobrodruha Alfreda Lothara Wegenera z roku 1930.

Filmový projekt je znám coby první německo-americká koprodukce. Filmové studio Universal natáčelo souběžně s Němci anglickou verzi snímku s názvem S.O.S. Iceberg (1933). Avšak film byl pro Američany zklamáním; jednalo se o do té doby nejdražší kinematografický projekt, snímek ale nezaznamenal v kinech úspěch. Počínající německo-americkou spolupráci navíc přetnul nastoupivší nacistický režim.

Slavný pokřik: „Attica! Attica,“ nebyl ve scénáři, s nápadem jej použít přišel asistent režie Burtt Harris. Přihlížející dav, který nenáležel ke komparzu, byl následně Pacinovým expresivním projevem při pokřiku natolik stržen, že mu rovněž začal odpovídat provoláním: „Attica!“ Celá tato improvizace je zaznamenána ve snímku.

Al Pacino a Marthe Keller vytvořili během natáčení snímku milenecký pár i v soukromí.

Když se Sydney Pollack rozhodl obsadit do role Lillian Marthe Keller, pozval ji na schůzku s Al Pacinem, protože záleželo především na výběru herce. Režisér ale herečku poprosil, aby si nebrala podpatky a nepřevyšovala tak nevysokého Pacina. Vyslyšení tohoto doporučení nicméně při setkání vzbudilo hercovu pozornost. Když se Al Pacino herečky zeptal, jestli má Keller problémy s páteří, pověděla mu pravdu. Po tomto faux pas se Keller po odjezdu ze schůzky s rolí v duchu loučila.

Gérard Oury dostal nápad adaptovat Hugovu tragédii „Ruy Blas“ o úpadku a morálním rozkladu španělské monarchie konce 17. století do podoby filmové komedie už v roce 1960, kdy v této divadelní hře účinkoval v pařížském divadle Comédie-Française.

Yul Brynner byl natolik nadšen Kurosawovým filmem Sedm samurajů (1954), že ihned po jeho zhlédnutí zavolal svému právníkovi, aby koupil všechna práva na japonský film. Činil tak už s myšlenkou, že natočí americký westernový remake původního snímku, který považoval za nejlepší neamerický western.

Hlavnímu představiteli banditů Eli Wallachovi bylo líto, že westerny zpravidla neukazují, co zločinci dělají s penězi potom, co vyloupí banku nebo přepadnou vlak. Odjel tedy do Mexika a nechal si zasadit dva zlaté zuby, načež se při natáčení snažil, aby se náležitě blýskaly do kamery. K tomu si vyžádal opravdu krásného koně s postříbřeným sedlem, aby při jeho příjezdu bylo hned jasné, že dorazil dle Wallachových slov „vyfiknutý bandita“.

Filmaře během natáčení do značné míry trápilo počasí. Po vlně dešťů, které už tak dost zkomplikovaly natáčení, se zazelenala španělská poušť Tabernas. Tu ale štáb potřeboval mít vyprahlou. Filmaři proto povolali místní, aby jednotlivé trsy trávy vytrhali ze země. Nezvyklá zima, podle místních první taková po alespoň půlstoletí, zase potrápila filmaře během květnového natáčení ve středověkém komplexu paláců v Alhambře. Zahrady tam nebyly rozkvetlé jako obyčejně a štáb si musel vypomoct hromadami umělých květin.

Díky úspěchům předešlých Ouryho snímků měl film obrovský rozpočet dvaceti milionů franků, který dokázal zajistit bohatou výpravu.