Komiks

Adrian Jastraban (Dubček) musel do role zhubnout sedm kilo. Bylo třeba dokonce přestat pít víno, což podle jeho slov byla hranice, za kterou nechtěl zajít.

Adrian Jastraban se o Gustáva Husáka, kterého ve snímku ztvárnil, začal zajímat už během natáčení filmu Dubček (2018). Podle jeho slov jej zaujal velký životní oblouk, kterým si Husák prošel od mladické aktivity v církvi, přes oddanost komunistické ideologii, která ho nejdříve uvrhla do vězení, aby následně stanul na nejvyšším mocenském postu, až po potřebu se vyzpovídat v závěru života. Husák byl pro Jastrabana takřka vysněná role. Dodává k tomu: „Po svém obsazení do filmu Muž, který stál v cestě jsem chrlil na režiséra Petra Nikolaeva všechny možné informace, protože jsem měl Husáka opravdu nastudovaného. Dávali pak na mě pozor, abych ho ve filmu moc neobhajoval, protože by to neplnilo zadání scénáře. Snažil jsem se jen vyhnout černobílému pojetí, protože pro mě je zajímavější sledovat, jak slušný člověk, který sám zažil kruté zacházení, selže a začne najednou dělat hrozné věci. A v závěru života si to uvědomí.“

Michael Cimino věděl, že potřebuje podporu hvězdy první velikosti, aby mohl prosadit vlastní autorský projekt. Vybral si proto cíleně Clinta Eastwooda. Ten Ciminovi do tří dnů odpověděl, že by rád scénář koupil, Cimino ale nechtěl o prodeji ani slyšet, toužil snímek režírovat. Eastwood tedy Ciminovi navrhl, že mu dá tři dny, a pokud se mu bude líbit práce, kterou debutant odvádí, nechá ho režírovat celý film. V opačném případě by Eastwood převzal scénář i režii snímku. Cimino s touto podmínkou souhlasil a nakonec celý snímek režíroval.

Daniel Day-Lewis ke svému debutu přišel tak, že jej spolu s dalšími chlapci vybral místní hokynář z londýnské čtvrti Greenwich, který měl od štábu za úkol nalézt partu kluků do filmu. Day-Lewis v Greenwich vyrůstal a pravidelně hrál v ulicích s partou chlapců fotbal.

Když se měly zkoušet kostýmy k filmu, Jean Marais (zvíře) byl právě v zahraničí. Aby se produkce nezastavila, Jean Cocteau pozval na zkoušku všech kostýmů řadového pracovníka krejčovství Paquin, kterého si vyhlédl v dílně a jenž pozvání s radostí přijal. Tím pracovníkem byl budoucí slavný módní návrhář Pierre Cardin.

Finální scénář filmu vznikl tak, že první verzi od Johna Mortimera přeložil Franco Zeffirelli pro štáb do italštiny, načež režisér italský text víceméně sám znovu přepracoval do angličtiny. Výsledný scénář nebyl zrovna nejlepší a herci si museli některé repliky upravovat.

První verze scénáře, kterou vytvořil Vladimir Nabokov, by vydala na přibližně šestihodinový film. Stanley Kubrick literáta poprosil o zkrácenou verzi, přičemž Nabokov přišel s tříhodinovým dílem. Finální verzi má na svědomí sám Kubrick, který ještě přepracoval Nabokovův druhý pokus.

Režiséři Gene Kelly a Stanley Donen se hned v počátku vzniku projektu dostali do sporu s vedením MGM. Studio nechtělo, aby se film natáčel v ulicích New Yorku, a trvalo na natáčení na pozemcích MGM. Gene Kelly si ale stál za tím, že při natáčení potřebuje cítit atmosféru města. Tvorba snímku se tedy rozběhla přímo v New Yorku, jenže první dny provázelo filmaře špatné počasí. Studio si v tom našlo záminku a znovu Kellyho přesvědčovalo, aby se vrátil natáčet do studií. Ten to ale opět kategoricky odmítl.

Ve filmu účinkují i vrcholové sportovkyně – skokanky do vody – jejich shánění ale nebylo vůbec jednoduché, protože v Česku nebo na Slovensku skoky do vody téměř vymizely. Film navíc vyžadoval zvládnutí nejtěžších skoků – trojitých salt. Štáb tak musel zamířit do Německa, Maďarska či Velké Británie. Nakonec s natáčením souhlasily Němky, i tak bylo ale obtížné přesvědčit sportovkyně, aby během vrcholové přípravy daly přednost několika dnům na place.

Natálie Císařovská a Aneta Honzková vycházely při psaní scénáře především z hodin rozhovorů, které nahrály se sestrou Andrey Absolonové, Lucií. Její svědectví bylo podle režisérky natolik intenzivní, že nebylo třeba potkat se s někým jiným z rodiny Absolonové.

Když Peter Weir najal Maurice Jarreho na zkomponování filmové hudby, pověděl mu, že je snímek prakticky bez hudby. Ta má nastoupit pouze v jediné pasáži, v posledních deseti minutách filmu. Přitom režisér zdůraznil, že Jarre mu má zachránit život, protože pokud v té jediné scéně nezazní dobrá hudba, jeho snímek nebude stát za nic.

Alena Vránová (Dišperanda) měla obavy, aby s další rolí princezny nezapadla do škatulky. Proto odmítla připravenou dlouhou blond paruku a namísto toho poprosila o krátký světlý sestřih s ofinou. Spolu s tím si vymínila, že tentokrát roli ztvární spíše komediálně, čemuž tvůrci vyhověli.

V souvislosti se skutečnou svatbou Aleny Vránové a Vladimíra Ráže během natáčení snímku proběhla celá akce tak, že ráno herečka požádala režiséra Jána Kadára o přibližně hodinu a půl trvající polední pauzu, přičemž ho poprosila, jestli by s ní někam nezajel. Kádár vyhověl, aniž by věděl, k čemu herečka potřebuje tak dlouhou pauzu. Teprve až v autě se dozvěděl o svatbě a že má jít Aleně Vránové za svědka. Svatba proběhla přibližně během deseti minut a herečka si na ni vzala šaty, ve kterých hrála v tomto filmu. Společně s režisérem se ještě během mimořádné polední pauzy vrátili na plac. Režisér Kádár se z akce podle slov Vránové ještě dlouho nemohl vzpamatovat.

Režisér Bořivoj Zeman se po konkurzech na roli Heleny Fejfarové rozhodoval mezi dvěma adeptkami. Protože se ale nedokázal rozhodnout, poprosil svou tehdejší partnerku Alenu Vančurovou, dceru spisovatele Vladislava Vančury, aby s ním zašla do promítací místnosti a vybrala herečku, která roli nakonec ztvární. Alena Vančurová vybrala Zdenku Procházkovou, pro níž se jednalo o první filmovou roli a osudové setkání s pozdějším životním partnerem Karlem Högerem.

Snímek má spojitost s komunistickou kampaní „77 000 do výroby“, která měla za cíl doplnit nedostatek pracovních sil zejména v těžkém průmyslu inteligencí – převážně úředníky – a tím ji vyřadit z běžného života a (dle tehdejšího výraziva) včlenit do dělnické třídy.

Představitelka princezny Krasomily Alena Vránová byla posluchačkou prvního ročníku konzervatoře, když za ní přišla asistentka režie Věra Pečinková a zeptala se, zda by nechtěla zkusit hereckou zkoušku pro film. Alena Vránová souhlasila a dostavila se na Barrandov na kamerovou zkoušku, kde jí byla nasazena korunka a podán velký míč. Herečka okamžitě hodila míč režisérovi Bořivoji Zemanovi a poručila: „Hoď mi můj míč!“ Vedle kamery se pak jen ozvalo: „To je ona!“

Anthony Quinn po letech přiznal, že se s Annou Magnani vzájemně moc nemuseli. Zároveň si ji ale nesmírně vážil a práci s ní podle svých slov přímo miloval.

Tvůrci poskytli Anně Magnani na hollywoodskou produkci až překvapivě mnoho volnosti a prostoru pro dotváření postavy Serafiny. I sama Magnani se ptala, jak je to možné. Dostalo se jí od tvůrců odpovědi, že chtěli 100 % Magnani, ne její Hollywoodem naředěnou kopii.

Luchino Visconti si pro hlavní hrdinku vybral tehdy ještě nepříliš známou Annu Magnani. Tu mu dlouho rozmlouvali producenti, kteří v Anně viděli zejména komediální herečku kvůli převažujícímu žánru v její filmografii. Po dlouhém přemlouvání si Visconti Annu prosadil, nicméně Magnani byla v počátku natáčení už v pátém měsíci těhotenství (přičemž režisérovi namluvila, že je teprve ve druhém měsíci). Visconti se tak musel spolupráce s herečkou vzdát.

Režisér Peter Galison byl coby aktivní účastník vědeckého výzkumu i členem jednoho ze čtyř týmů (konkrétně týmu č. 1), které nezávisle na sobě skládaly možnou podobu pozorované černé díry. Galisonovi se jako jedinému z účastníků podařilo za účelem natočení dokumentu proniknout k ostatním týmům, musel ale přislíbit absolutní mlčenlivost a zdržet se jen na krátký čas. Největší množství záběrů tak pochází zejména z práce Galisonova „domovského“ týmu č. 1.