Komiks

Režisér Jaroslav Soukup zavzpomínal na natáčení: „Vítr v kapse je pro mě z pětašedesáti procent autobiografický. I já jsem šel po maturitě na průmyslovce v Plzni na rok před vojnou pracovat do Škodovky, takže ve filmu se odráží hodně toho, co jsem zažil. Velká výhoda byla, že jsme tenkrát mohli natáčet právě v mé rodné Plzni, kde mě znali, a přímo ve Škodovce. Ve všem nám vycházeli vstříc. Když jsme třeba potřebovali, aby byly za oknem vidět vysoké komíny, jak kouří, nebyl problém zařídit, aby komíny kouřily.“

Kryštof Bartoš, představitel postavy vyšetřovatele Kozáka, kterou předtím hrál v seriálu Případy 1. oddělení (od r. 2014) Ondřej Vetchý, ke ztvárnění kriminalisty podle původní seriálové předlohy dodal: „Seriál jsem nakoukal, abych věděl, o čem je a jaké jsou mantinely postavy, ale nesnažil jsem se přímo napodobovat jeho gesta nebo cokoliv jiného. Před natáčením jsme se náhodou potkali a já se Ondřeje Vetchého ptal, jestli by pro mě měl nějakou radu. On se tak usmál a pak mi odpověděl: ‚Hele, mladej, hlavně ho nehraj jako já. Protože to nedáš. A stejně by to vypadalo blbě.‘ Tak jsem ho poslechl. Věřím, že jsem udělal dobře.“

Režisér De Broca se pro natočení scény pohybu Jean-Paula Belmonda a Jeana Rocheforta po indickém Dillí inspiroval komiksem „Tintin v Tibetu“. Aby se omluvil a vysvětlil, že nešlo o úmysl ani krádež, napsal De Broca osobně dokonce autorovi „Tintina“ Hergému. Umělcovi právníci ale neprojevili dost pochopení a režisérovi poslali velmi ostrý dopis. De Brocu toto nedorozumění velmi trápilo.

Při natáčení scény, kdy Jean-Paul Belmondo s Jeanem Rochefortem viseli na svázaném prádle pod liánovým mostem, docházelo ke značným průtahům způsobeným rozbitou kladkou. Jinak dobře naladěnému Belmondovi – momentálně již poměrně dlouho visícímu pod mostem – začali téct nervy a rozkřičel se na tým techniků opravující kladku. Rochefort sdílející s ním utrpení se snažil hereckého kolegu uklidnit. Řekl mu: „Víš, že beru o třicet tisíc franků míň než tvůj impresário?“ To Belmonda rozesmálo a uvedlo zpět do pohody.

Štáb cestoval do Himalájí dlouhých 37 hodin, přičemž značnou dobu strávil v letadle společnosti Air Nepal, které nebylo právě v nejlepším stavu: po palubě se pohybovala domácí zvířata, dveře „chránil“ provaz a letušce bylo teprve dvanáct let. Štáb tak dorazil značně rozladěný. Korunu všemu nasadil producent filmu Alexandre Mnouchkine, když využil pohledu na zrovna zapadající slunce a rozmrzelým Jean-Paulu Belmondovi a Jeanu Rochefortovi pravil: „Vidíte tu krásu? A to ode mě ještě dostáváte zaplaceno!“

Clarku Gableovi se nelíbila představa, že by měl hrát ve filmu určeném především dámskému publiku, a navíc až druhou hlavní roli, která není na plátně po celou dobu. Producenti David O. Selznick a Louis B. Mayer ale našli pádný argument, jak Gablea přesvědčit. V tu dobu už byl herec ve vztahu s Carole Lombard a potřeboval se rozvést s Lucas Langham; jenže Langham rozvod rezolutně odmítala. A tak když se Gable producentů zeptal, co tak úžasného mu kromě velké finanční odměny mohou nabídnout, pánové mu nabídli bezproblémové vyřízení rozvodu, načež herec na roli Rhetta Butlera kývl.

S Clarkem Gablem byly natočeny kamerové zkoušky. Po jejich zhlédnutí prohlásil producent Jack Warner, že nechápe, co všichni na herci vidí, když vypadá jako taxík s otevřenými oběma dveřmi. Narážel tak na Gableovi odstáté uši.

S přípravou scénáře tvůrcům pomáhala i rakouská spisovatelka Monika Czernin, jejíž předkové pocházejí z českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic.

Scenáristka Mirka Zlatníková řekla k obsazení Vojtěcha Kotka do role manžela Marie Terezie Františka I. Štěpána Lotrinského: „V první sérii jsem nevěděla, že Štěpána bude ztvárňovat právě Vojta, v dalších už ano. Psala jsme ho pak vyloženě pro něj o on ho hrál tak dobře, že mi začal zabírat stále větší a větší část scénáře, což vyvrcholilo právě v posledním dílu. Možná by se tato část měla jmenovat spíš Manželka Františka Štěpána.“ V případě role manžela Marie Terezie se původně rovněž uvažovalo o střídání herců, ale z důvodu skvělého výkonu Vojtěcha Kotka se od myšlenky ustoupilo i v posledním díle, kde herec ztvárňuje o pětadvacet let staršího muže.

Režisér Robert Dornhelm se pokusil z důvodu aktuálnosti situace prosadit do scénáře epizodu s očkováním proti pravým neštovicím, kterého byla Marie Terezie propagátorkou. Scénář už byl ale tak nabitý, že režisér s nápadem neuspěl.

Scénář Václava Wassermana vychází z úspěšné divadelní hry „Pod dozorem věřitelů“ Ernsta Bacha a Franze Arnolda z roku 1929.

Jan Hřebejk použil do filmu vzpomínku Emílie Vášáryové na rozloučení se svou zemřelou maminkou. Jedná se o scénu, kdy si filmová dcera Emílie Vášáryové (Kristýna Badinková Nováková) sedne do skříně a tiše truchlí.

Pro natočení scény, kdy si maminka Krausová prohlíží v posteli staré fotografie za přítomnosti dcery Jindřišky (Kristýna Badinková Nováková), poprosil Jan Hřebejk Emílii Vášáryovou, aby přinesla vlastní věci z konce 60. let. Přivezla právě především fotografie své rodiny. A tak, když ukazuje Jindřišce fotku svého manžela, jedná se o tělo tatínka Emílie Vášáryové s hlavou Jiřího Kodeta. Do filmu se už nedostal detail fotografie maminky Emílie Vášáryové, nicméně kostymérky podle jejího skořicového kostýmu na obrázku vytvořily šaty, které Emília Vášáryová ve snímku nosí.

Lumír Blahník byl už odmala pověstný značným apetitem a jako takový se nejvíce těšil na natáčení scény, v níž se cpe rybími karbanátky. Jenže už při zkouškách jich spořádal velké množství. A tak když se filmovalo naostro, sotva do sebe s obtížemi nacpal aspoň pár soust.

Herci na natáčení v exteriérech trpěli velkým horkem. Chlapci Blahníkovi si například při natáčení v lomu popálili chodidla, protože na place chodili bosi a země byla značně rozpálená. Snad i jako bolestné po natáčení dostali darem boty a kožený míč, které jim ve filmu přinesl továrník Bartoš v podání Jaroslava Marvana. Ten se pak dokonce jednou z velkého horka zhroutil. Maminka Blahníková mu nato pro povzbuzení nabídla svačinu pro své dva syny: několik rajských jablek.

Dvojčata Jiří (vlastním jménem Jindřich) a Lumír Blahníkovi byli spíše více nadaní hudebně než výtvarně, a tak jim musel štáb předkreslit čáry na kozí srst, aby věděli, kam mají na zvíře správně mířit štětcem.

Helena Růžičková na Matěje a Petra Formanovi vzpomínala: „Byli jako dva draci. Ale jak se začalo točit, hned byli ukáznění a disciplinovaní. Pochopitelně s nimi byla spousta průšvihů. Jednou si například Máťa rozsekl čelo hned nad obočím o ústřední topení. A Péťa si o pět minut později rozbil hlavu na stejném místě, ale o úplně jinou kulisu.“

Už když psal Jaroslav Papoušek scény s nejmladšími z Homolkových, myslel na dvojčata Matěje a Petra Formanovi. Nebyl si ale jistý jejich obsazením, podceňoval je co do schopnosti hrát ve filmu. Během filmování ale Papoušek zjistil, že se oba chlapci cítí před kamerou jako doma, a tak s nimi navíc natočil i scény, které původně neměl v záměru.

Roli Lucie měla původně hrát Aneta Kernová, která se částečně podílela i na scénáři k filmu. Den před odletem na Island jí ale vyšel falešně pozitivní test na covid-19, a tak roli narychlo získala Martina Babišová. Další testy následně Kernové potvrdily absenci nákazy covidem-19, k natáčení se už ale z časových důvodů nestíhala připojit.

Kvůli problémům s motorkami nabíralo natáčení skluz, což značně iritovalo Rogera Cormana. Režisér tak zřídil druhý štáb, aby sám mohl režírovat hlavní scény a natáčení postupovalo podle plánu. Režisérem druhého štábu se stal Peter Bogdanovich.