Komiks

Režisér Václav Vorlíček si přál, aby královnina zlá sestra Melánie byla rovněž krásná jako sama královna, jíž měla ztvárnit Milena Dvorská, a tak obsadil Libuši Švormovou. Jí už nicméně bylo v době natáčení okolo čtyřiceti let. Aby herečka vypadala v roli Melánie ještě svěžejší, povytahovali ji maskéři pleť nad lícními kostmi a vše zakryli parukou.

Herečka Libuše Švormová (Berta Nerudná) vzpomínala na spolupráci autorů scénáře k seriálu Oldřicha Daňka a svého tehdejšího chotě Jana Otčenáška: „Byla to opravdu jejich společná práce, i když hlavní téma domu přinesl Jan. Šlo o příběh ulice, v níž sám jako dospívající muž bydlel, takže je většina příběhů inspirována jeho zážitky a zkušenostmi. Oldřich Daněk zase uměl linky postav hezky poskládat, aby v každém díle byla jedna z figur výraznější. Jeho manželka brilantně psala na stroji, hoši si tedy dialogy spolu říkali a ona je rovnou zapisovala. V napsaných scénářích pak už jen škrtali a upravovali je.“

Jiří Mádl se před přípravou snímku setkal s Lubošem Dobrovským (1932–2020), Janem Petránkem (1931–2018) a Věrou Šťovíčkovou (1930–2015), která mu dle jeho slov „řekla asi nejvíc ze zákulisí toho, co se v redakci tehdy odehrávalo“. Hovořil rovněž s rozhlasovými techniky a velkou pomoc mu poskytly dámy z rozhlasového archivu.

Jiří Mádl se rozhodoval o tom, kterou z reálných postav tehdejší Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu do snímku zasadí a kterou ne, dle jednoduchého klíče: musel nabýt dojmu, že danou postavu podle svých slov „zná“. Například součástí redakce byli i tehdy známí reportéři Sláva Volný a Karel Tejkal. Ve filmu se ale nevyskytují, protože Mádl ze všech vyprávění a zdrojů nenabyl dojmu, že by je znal. Naopak o Karlu Jezdinském mnoho zdrojů nebylo, přesto se ale ve snímku objevil, protože vyprávění o něm bylo pro Mádla zcela jasné.

Původně byla do filmu natočena i milostná scéna mezi Zdeňkem (Vladimír Javorský) a Eliškou (Simona Stašová), která se měla odehrát po hodině tělocviku, jíž Stašová v roli učitelky měla vést. Režisér Karel Smyczek ale rozhodl o jejím vyřazení, protože se mu nehodila do děje.

Martin Zounar se pro svou roli taxikáře Slaňocha inspiroval osobou Karla Bělohradského, profesionálního řidiče Dopravního podniku, taxikáře a barrandovského řidiče, který se postupně etabloval jako herec epizodních rolí v řadě filmů.

Pro Gabrielu Marcinkovou se jednalo o debut před kamerou. Legendární jedenadevadesátiletý režisér Jiří Krejčík před natáčením oslovil Martina Hubu, zdali by neměl tip na nějakou mladou herečku. Huba nato zavolal právě Marcinkové, která čerstvě nastoupila na brněnskou VŠMU a jíž byl v prvním ročníku pedagogem, aby se režisérovi zajela ukázat do Prahy. Marcinková roli dostala a nadto byla postupně obsazena Dušanem Kleinem do Fišpánských jablíček (2008) a Jaroslavem Hanušem do pohádky Sofie a ukradený poklad (2008). Lidé z ateliérů se totiž chodili dívat na pověstnou a velice specifickou práci Jiřího Krejčíka a přitom si všimli začínající pohledné herečky.

Mel Brooks dle svých slov nenatočil film černobíle, protože by byl až takový purista a musel tím vzdávat hold původním snímkům. Nicméně při líčení Petera Boyla maskéři neustále docházeli k bílo-modro-zelenému odstínu, což by mohlo působit bizarně. Proto Brooks zvolil raději černobílý film.

Bruno Cremer (Marcel) netušil, jaký kostým si pro svou postavu zvolit. Šaty, které nosí filmu, mu nakonec zapůjčil režisér Jean-Claude Brisseau ze svého šatníku.

Brunovi Cremerovi (Marcel) se velice líbil scénář, ale byl naštvaný na režiséra, že hlavní role neodpovídá jeho vzezření a naturelu. Jean-Claude Brisseau mu nicméně opáčil, že Cremer přesně odpovídá jeho představě a že má hrát roli jako shakespearovského Leara. Když později režisér seznámil Cremera s mužem, jenž byl předlohou pro hlavní roli, Cremer Brisseauovi poděkoval za předešlou radu, jak postavu ztvárnit. Byl předobrazem role natolik zděšen, že by ji prý podle skutečnosti nemohl hrát.

Režisér Jean-Claude Brisseau nejdříve na hlavní roli vědce zabíjejícího děti oslovil Philippa Noireta. Noiret ale odmítl s tím, že by nikdy nedokázal zabít dítě, a to ani ve filmu.

Podle režiséra Luca Dardenna vzal Bruno Cremer (Joe) roli v nízkorozpočtovém filmu mimo jiné proto, že už jej unavovalo odříkávání bezduchých replik ve filmech, kdežto hlavní role Joa měla na srdci pár zajímavých myšlenek.

Connie Nielsen musela pro ztvárnění hlavní postavy Karen projít tvrdou proměnou svého těla. O útrapách natáčení se herečka rozpovídala: „Musela jsem hladovět, abych ztratila svaly z Wonder Woman (2017) a Ligy spravedlnosti (2017), všechna ta dřina musela z těla pryč. Bylo to strašné. Každý den jsem jedla jen v osm hodin a dva dny v týdnu jsem držela úplný půst, pila jsem jen vodu. V jednu chvíli jsem vypadala opravdu příšerně. Když se pak začala Karen léčit a cítila se lépe, začala jsem zase normálně jíst a musela jsem i cvičit. Takže to znamenalo vstávat v půl páté ráno, abych si šla zacvičit, ale také to znamenalo konečně se zase pořádně najíst. Bylo to jako na horské dráze, fyzicky i psychicky, přejít od života na vodě k pravému opaku, a to během jediného natáčení.“

Na snímku se podílela jako producentka také česká investigativní novinářka a režisérka Eva Kolouchová, která se po invazi vojsk Varšavského paktu rozhodla po absolvování studia zůstat ve Velké Británii.

Alexander Dubček zhlédl snímek údajně až po sametové revoluci, přičemž potvrdil, že vše podstatné ve snímku odpovídá historickým skutečnostem. V únoru 1990 se pak v pořadu britské televize ITV World in Action (od r. 1963) také osobně setkal s Julianem Gloverem, který jej ve dramatizaci ztvárnil.

Scenárista David Boulton trval na tom, že dramatizovaný dokument Invaze je žurnalistika, nikoliv fikce. Nicméně Britská akademie filmového a televizního umění označila snímek za hru. Boulton se proti tomu ostře ohradil v britském tisku, když odmítl označení dramatik.

David Boulton vycházel při psaní scénáře především z očitého svědectví vysokého komunistického funkcionáře Zdeňka Mlynáře, který své vzpomínky sepsal v knize „Mráz přichází z Kremlu“ a jenž se objeví na začátku snímku. Boulton ale zároveň pravdivost Mlynářovy výpovědi ověřil za pomoci deníků někdejšího předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a dvouletého výzkumu britských novinářů. I přesto se rekonstrukce nevyhnula jistým nepřesnostem a zkreslením, jako například přílišné akcentaci Mlynářovy osoby pro účely dramatizace.

Michael Caine (Gonville Bromhead) v pořadu Na plovárně (od r. 1998) prozradil, že mu původně byla pro jeho schopnost mluvit typickým londýnským přízvukem cockney nabídnuta role kaprála, která měla tímto akcentem hovořit. Když ale herec dorazil na sjednanou schůzku s režisérem Cy Endfieldem, bylo mu řečeno, že roli už obsadil jiný producent. Endfield si ale všiml Cainovy vysoké, štíhlé postavy a světlých vlasů, což se více hodilo na důstojníka. A protože Caine dokázal napodobit i nóbl přízvuk, získal roli poručíka Bromheada.

Obsazení Claude Gensac do role Germaine Barnier navrhla skutečná žena Louis de Funèse (Bertrand Barnier) Jeanne. Gensac později v rozhovoru pro France Dimanche uvedla: „Jeanne pak navrhla Louisovi, aby si mě vybral jako svou pravidelnou partnerku. Chtěla, abych byla manželkou jejího muže na plátně.“ To se také v pozdějších snímcích s poměrně nepřetržitou pravidelností stalo.

Exteriéry domu Bertranda Barniera (Louis de Funès) představovala Le Corbusierova vila Stein ve Vaucressonu nedaleko Paříže. Použité interiéry jsou ale čistě účelové a nesouvisí s Le Corbusierovou tvorbou.