Coliseum

Angelina má, bohužel, jednu velkou nevýhodu (kterou ovšem spousta fanoušků bere za přednost, výsadu až sexy značku). Rty. Absolutně jí rozbíjí obličejovou mimiku, kterou herec prostě, není-li Hrušinskej nebo Gabin, sem tam potřebuje. Jolie bude na plátně vždycky vypadat jako permanentní selfie z Tik Toku, což je škoda, protože nějakej talent asi mít bude. Role tvrdý lady v šortkách s maskulinními pohyby a macho povahou? Ale no tak... Film jako takovej je slátanina, o tom se fakt nedá napsat kloudný slovo. Kurňa!

Španělé na tomhle poli málokdy zklamou, i když motiv Mama se krapet přejídá.

He???

Je to divný, jak dlouho to už je, co s timhle veledílem přijel Radim do Brodu na prezentaci a Hurikáni (pač Emems nemohli) doprovodili tenhle fakt divnej celuloid hudebním post doprovodem. Člověk stárne a nutno říct, že tenhle snímek taky. Absolutně netuším, o čem ten experiment byl, ale mám za to, že měl bejt o ničem. A proč ne, v roce 98 byly pseudointelektuálů plný zahrádky, knajpy a stráně.

Je to prostě Topol s žiletkama podpaží. Bez tvaru, šedivý omalovánky. Divná kvalita.

Čistá polarizace mezi přirozenou krásou, která vám bezděky spustí dolní čelist pod stanovenou mez, zamlží vidění a zostří rozhled a nalíčenou, kašírovanou a do značné míry umělou, namalovanou "krásou", která naše vidění deformuje,  stanovuje a určuje úzus. Bohužel je film ne snad povrchní výpovědí jak o vzestupu, drilu a pádu, následném posunu, reakcích, rodinných vztazích a smutném, brzkém konci, našlapuje však po tenké krustě povrchu, nemá tendenci propadnout se hlouběji (nebo možná má, ale neděje se to) a je jen malá šance na koexistenci s hlavní postavou, která je, byla, svým životem rozhodně zajímavá a pozornost si zaslouží. Kvituju, že je poměrně pregnantně postiženo nedobré prostředí vrcholového sportu a ukázka těla jako nástroje a prostředku k cíli a tím je vcelku dobře vybudovaný můstek k pochopení následujících kroků hrdinky, leč, já čekal asi syrovější přechodové fáze (nemyslím vulgárnější s akcentem na sex).  A pevně doufám, že když Andrea poslouchala Michael´s Uncle a Sunshine v té době, znala i Gnu.

Vizuální slast, koncert Emmy, parádní číslo Marka, brizanční síla příběhu a pro mě osobně podobně ultimativní pocit, jako při prvních projekcích Blade Runner, Taxikáře, Drive nebo Chlapectví.

Sidney ve Formě, Henry v upoceným patosu, Walter mimo sebe. Moc hezky vykreslená anatomie postav a mrazivá bezmoc za rohem.

Říkejme tomu závist jedince nad životními úspěchy neslavnějšího robota na zemi, ale těžko se sympatizuje s někým, kdo má vidění odstřelovače:tunel s výhledem vpřed, bez periferií. Svou cestu stavět nad city, lásku k blízkým, zatemnit se, obrnit tím nejhorším možným způsobem, vizí ve vlastní úspěch, ať to stojí, co to stojí, ať přeskočím, koho přeskočím, ať podkopnu, koho podkopnu... Konečné doznání k vlastním selháním a vyznání z nalezeného životního gró je, díky Arnieho dosud špatnému herectví, nedůvěryhodné a spíš k smíchu. Plusy za tu abnormální systematičnost a disciplínu, svaly, zvířátka, semotamo vtip a poselství k Ukrajině. Jinak radši sebezpyt Sly než monument Arnie.

NinadeL to napsala opět za mě. Tu trojku si ten film zaslouží, ale já ji (zatim) nedám, repetentovi se taky z pětky hned nedá jednička.