Kaka

Trojnásobná porce moralizujících keců, nevkusně otřepaného sentimentu a faktu, že všichni hodní budou žít spokojený život, načež všichni zlí shoří v pekle. Raimi musel mít při natáčení horečku pokud si myslel, že tahle průhledná, nudná a ohraná blbina uspokojí diváky, kteří po originální jedničce a akční dvojce čekali zlatý vrchol. Místo vrcholu je zde však tragický pád. Ze Spidermana je idiot ukazující pistolky na kolemjdoucí, nosící stále stejně otřesný účes, Mary Jane rozhazuje ve svých dvaceti něco letech moudra jako šaman prastarého afrického kmene a Harry Osborne vidí v zrcadle živého tatíka. Snad nějaké ty vedlejší role byly slušné, ale zbytek je otravná, unylá, trikově naprosto odpudivá (neuvěřitelně okatá přítomnost počítačů) jízda, kde začátek snímku vyšumí z hlavy ještě dříve, než uzřeme konec.

Lyne umí vytvořit dusnou erotickou atmosféru, ale to na celý film zdaleka nestačí. O psychopatce Glenn Close se nedozvíme prakticky nic. Její motivy, její minulost, důvod proč takto jedná - vůbec nic. Její postava je plochá, jako letištní ranvej, nemluvě o tom, že je vzhledově naprosto odpudivá, tudíž Douglasovy choutky působí silně nevěrohodně. A otázka vkusu to v tomto případě opravdu není. Dialogy jsou solidní, herectví Michaela je více než nadprůměrné. Kravaťácké role mu jdou fantasticky a jeho práce s hlasem je strhující. Bohužel celková psychologická vazba snímku jaksi drhne a když Lyne neví kudy kam, nastrčí nám před nohy bílého králíka, nebo zábavný park. Závěrečná scéna jako již tradičně u takovýchto filmů velmi vyhypovaná a ne zrovna dobrá.

Zezačátku solidně vypadající inteligentní scifi s prvky dramatu se postupem času mění v rádoby fylozofickou blbinu, které nepomůže ani relativně slibně vypadající vizuál, vysoce kvalitní herci a napínavost děje. Čím více se blížíme k cíli, tím větší nesmysl tento počin je. Začne to monumentálním zvedáním vlajky, pokračuje to přeživším ztroskotancem a mocný finiš můžeme vidět v podobě tváře a faktu, že "oni jsou my a my jsme oni". Demence. De Palma úplně mimo, aneb takhle to vypada, když si někdo pustí fantazii na špacír a nedrží se toho, co umí nejlépe.

Wesley Snipes překvapivě upustil od svých typicky akčních (kopancových) rolí a jeho detektiv z oddělení vražd, kterému hrozí vystěhování byla více než svěží změna. Pokud pomineme některé zbytečně frajerské eskapády (úvodní scéna se šílencem, závěrečná s prezidentem), jedná se o solidně napsanou a zrežírovanou kriminálku, se solidně zamotaným scénářem, kde je tak akorát akce, která je mimochodem natočená výtečně. Zamrzí několik logických kiksů a scénáristických nedostatků, avšak v konečném měřítku toho není tolik. Další relativně rutinní a průměrný kriminální film, avšak na zabití dvou hodin to rozhodně není zase až tak zlá volba.

První Coeni, kteří mně dokázali relativně zaujmout. Dějově výtečně propletená a herecky slušně zahraná gangsterka, která se ubírá naprosto jiným směrem než klasicky lineární Scorsese a jemu podobní tvůrci, kteří zásobovali v této době mafiány filmový trh ve velmi pravidelných dávkách. V tomto případě si sice většinu pro sebe vezme geniální Gabriel Byrne, ale ani takový Albert Finney a jeho už zmiňovaný "terminátoří" kousek stojí za vidění. Nic převratného, nicméně v rámci žánru určitě nutnost.

Óda na záchranu přírody, kácení deštných pralesů a problematiku zmenšování se množství zeleně na zemi. Jednoudše, byť úderně podaná, inteligentně odvyprávěná a jakž takž v rámci žánru solidně zahraná. Několik scén je naprosto fenomenálních - slaňování po stromech - přičemž stejně důležité jako jméno režiséra je hlavní hudební composer, kterým není nikdo jiný než legenda filmové hudby Jerry Goldsmith. Přestože je v Šamanovi naťuknutá současná politika a vztah člověka k přírodě, jde spíše o klasický dobrodružný a napínavý příběh o hledání léku na nejhorší chorobu lidstva, takže ono poselství zůstalo tak nějak v půli cesty.

Pokud vynecháme fakt, že dějově je Past jaksi silně "polévková" a víceméně čistě oddychová zábava, tak jednu nesmírnou přednost má (i když si toho mnozí nevšimnou). Geniálně vykreslený je vztah mezi Connerym a Zetou-Jones a to především ze strany Conneryho. Intimní scény (deka, proplétání se mezi lasery) jsou to nejlepší a mimika Conneryho je tak dokonalá, že se mu dá v očích krásně přečíst co se mu v dané vteřině honí hlavou (samota - touha překonat ji/zbavit se jí). Osamělého elegána s dobrým srdcem zahrál natolik kvalitně, že neváhám sáhnout k plnému hodnocení. Kvalitní a inteligentní zábava.

Už od první chvíle je víceméně jasné, kudy se bude Rising Sun ubírat. Stačí bleskurychlý pohled na zrnitý, staře vypadající obraz (a opravdu to nemá s kvalitou média co dělat), který až brutálním způsobem evokuje sedmdesátky/osmdesátky a je jasné co a jak. Kaufman po celou dobu ani jednou nevybočí ze silnice a stále stejná rychlost uspává, stejně jako nepřesvědčivé herectví všech vedlejších herců, potažmo tragických akčních scén. Stará škola je fajn, ale když už, tak bez těch neduhů. Kromě tří hlavních představitelů totiž opravdu není na co koukat. Přitom scénář je více než slibný a kdykoliv to vypadá, že divák celému problému přijde na kloub až překvapivě rychle a chystá se zahodit Vycházející slunce někam hluboko do skříňe, objeví se fragment, díky kterému zbystříme. Je to trochu málo, ale aspoň něco.

Nesourodá směsice akce, romance a zvláštní atmosféru dělající deštivé Paříže, kde nevíte kdo je hodný a kdo zlý, přičemž rozuzlující finále patří k tomu nejhoršímu, co film nabízí. Nejsou to ani vnady Thandie Newton, které by film posunuly někam do vod průměrného béčka. Neuvěřitelné jak mistrný a nápaditý Demme (Jahňátka) klesl v produktivitě a s odstupem více než dekády dokáže od démonického, scénáristicky naprosto brilantního thrilleru klesnout k tupé a naprosto nezáživné tuctovce, kde se výčet hvězdných jmen automaticky nerovná solidní podívané. Úvodní titulky jsou nápadité, hudba relativně dobře zvolená, zbytek už nestojí za hodnocení.

Fenomenálně natočená fantasy pecka s dějem tak nadupaným, až se tají dech. Od chvíle, kdy se neposlušný student pustí do čtení magické knihy, začíná spalující dobrodružství, kde se střídá jedna úchvatná lokace za druhou, o silná a trefná slova není nouze a vše krásně podbarvuje skvostná hudba. Jestli Petersen do něčeho dal srdce, byl to právě Nekonečný příběh. Závěr je naprosto geniální, a při scéně, kdy Atrej prochází první branou není možné nemít tep na hranici infarktu.