Kaka

Dneska plochá, leč v té době velmi uvědomělá společenské satira v neokoukatelném atraktivním provedení bankovní loupeže. Je neuvěřitelné, jak filmy za těch několik desítek let vnitře neskutečně nabobtnaly a "zchytřely". Tady ty rádoby rafinované odbočky na gay sexualitu a politické kejkle jsou s odstupem času tak okaté a jednoduché, že to divákovu pozornost úplně neudrží a když tak se značným úšklebkem na tváři. Ale Lumetovi se nedá upřít jisté autenticita a hlavně snaha o to, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Jedna věc se však za celou tu dobu až do dnes nezměnila vůbec. Herecký koncert Al Pacina.

Důstojné zakončení. Nedostane se to do filmových etalonů přes svou relativní emocionální plochost, nekomplexnost a pohádkovost (paradoxně takový Pán Prstenů je přesně opačný), ale filmařina na úrovni to je a Katniss Everdeen je tahoun celého projektu i když mnohdy jsou ty dlouhé pohledy zbytečné a zanícené dialogy nejsou tak úplně od srdce. Netknutý knižní předlohou jsem finále odhadl v dobré polovině filmu, ale od začátku se hraje na jasně napsané party, kde nic nemá být náhodou a vše jasně směřuje do cíle. Není to o momentu překvapení, ale o tom mít tenhle fikční svět a postavy v něm rád a dětinsky fandit rebelům proti tyranovi. Vizuálně je to samozřejmě patřičně našláplé a dost často se to tváří jako válečný film s kulisami zničené Jugoslávie, ale tak proč ne. Stejně se tam nic moc neděje a ty dvě skvělé scény (olej, zvuk kapek v kanále) si užijete v kině suprově.

Bravurně vykreslená atmosféra New Yorku 70. let se všemi těmi afry, mrkváčemi a hulením, avšak scénáristicky krajně nepovedený film, kde se něco děje doslova až posledních 10 minut. Zbytek je jen barová taškařice s dlouhými záběry bez střihů, kdy kamera atypicky poletuje po hospodě a snaží se autenticky zobrazit tehdejší svět. Scorseseho rozjezd, De Nirova totální dominance.

Slunce seno a pár facek - tedy to, co u nás svým naturelem s odstupem času představuje to nejhloupější a nejabsurdnější, tak přesně tohle je The Other Woman, akorát za velkou louží. A samozřejmě o dvě třídy více nablýskané a svým pojetím o světelný rok vpředu. Ve finále je to ale stejně tupá hovadina a ztracený čas. Nejvíc zamrzí, že to točil jinak brilantní a citlivy režisér emocionálních fláků typu The Notebook, nebo My Sisters Keeper.

Největší mafiánský průser za hodně dlouhou dobu. Film absolutně bez drajvu a napětí, bez tolik potřebných dobových vypalovaček pro navození té pravé atmosféry. Nebýt Deppa s tunou make-upu a pár hvězd ve vedlejších rolích, budu si myslet, že se Cooper posunul do ryze béčkových vod. Pryč je syrovost a industriální cover Out of Furnace. Tady mají tvůrci pocit, že pár dobových kostýmů a několik slušných mordů udělá díru do světa, ale nikoliv. Snímek skoro bez hudby a když, tak Junkie XL prostě neví kudy kam a jeho počin pasuje spíše do mysteriózních hororů, než do napumpované gangsterky. Postavy absolutně bez energie, s monstrózní dávkou diváckého odosobnění. Tenhle materiál měl potenciál jak prase, ale musel by ho zpracovat sofistikovanější tvůrce. Trochu to tou kostýmovkou vzdáleně připomíná American Hustle, kde je taky hodně potenciálu a kde nic tu nic, avšak Black Mass chce strašně moc být American Gangster, ale ani z daleka jím není.

Klasický americký sportovní biják. Konzervativní, s důrazem na rozmanité postavy s prim hrající silnou personou v podobě hlavního kouče, který dá dokupy sice nadané, ale řádně drzé fracky ze střední v jeden z nejúspěšnějších cross-country teamů 80. a 90. let. Díky neotřelému "mexickému" prostředí, které samo o sobě reprezentuje v tamějším podání vcelku zajímavé názory a postoje na život, je to až překvapivě uvědomělá záležitost, která ke konci bohužel trestuhodně ztrácí dech a stává se plnou klišé a typické "made in USA" cukrkandlové předvídatelnosti. Škoda absence nějakého většího zvratu, či srdcervoucího morálního dilematu. A ten potenciál tam byl !

Dva důvody proč si tyhle spirituální odysey typu Wild nebo Into The Wild pustit. Strhující příroda a duševní očista, nebo přinejmenším psychologická drobnokresba hlavní postavy plná názorů, postojů a zkušeností, které jdou do přímé konfrontace s otázkou zda je to či ono rozhodnutí dobré nebo špatné. S trochou fantazie se tam v některých pasážích každý alespoň na chvíli najde. Tvůrci to totiž udělali mazaně a pro jistotu tam dali v podstatě všechny negativní modelové situace, které se člověku mohou od útlého věku stát (otec tyran, nemoc, chudoba, drogy apod.). Wild je méně psychedelic a více klade důraz na rodinu, vztahy a formování toho, co by člověk měl v životě mít/nemít a čemu by měl přikládat priority. Reese přesvědčivá a hudebně solidně zvládnuté. Jen to, jak už to tak bývá, nejde pod kůži jak by mělo, jelikož přes všechnu tu krev a pot je to pořád jenom pohádka na dobrou noc, nebo spíš dobré ráno.

Sorkinovy živelně obratné dialogové pasáže jsou super, stejně jako minimum okázalých gest a absence zbytečného přehršle patetických emocí v příběhu o geniálním člověku, který s nimi pracoval jako bůh a vyjadřoval je velmi sporadicky (resp. sofistikovaně). Podprahová moudra a nenápadné podnikatelské hinty v tomhle "živě" inscenovaném stage příběhu však monstrózně kazí to, že je strašně málo ze široka a že se v něm prakticky nic moc neděje. Kdyby to byl 10ti minutový sestřih z upoutávky na první Mac, výpovědní hodnota bude dost podobná a zážitek ještě intenzivnější, než podobné variace sledovat 122 minut.

Noční neonové LA vs fenomenální Jake Gyllenhaal, který by i mrtvolu dokázal utvrdit v tom, že dokáže s naprostou suverenitou zahrát téměř jakoukoliv hereckou a emocionální kreaci. Rozjezd je pomalejší jednak v dějovém spádu a jednak formování persony hlavního hrdiny. Postupně se ovšem zatápí pod kotlem a vystupňované finále se směle řadí mezi nejnapínavější momentky roku, navíc je to celé naprosto nepředvídatelné.

Syrová, temně ponurá hypnóza, která zůstane už navždy totálně nemainstreamová. Film, který je divácky nevraživý a psychedelic, lyricky vypráví příběh Shakepearovského válečníka výhradně skrze dechberoucí kameru, nasvícení a dobovou hudbu. Zapoměnte na válečný historický spektákl, či davové scény. Bratři Kurzelové na to šli úplně od jinud. Akčních scén je jen několik a většina jich je zahalená v mysteriózním mlžném hávu, či díky již zmiňované práci se světlem, která tvoří bezpočet úchvatných záběrů. Nelze tvůrcům upřít osobitost. Je však otázkou, nakolik je toto vhodně zvolená forma prezentace Shakespearovské legendy, jelikož v mnoha dějových aspektech a z hlediska plynulosti příběhu je to přinejmenším diskutabilní a těžko stravitelné.