lamps

Velikášské dílo Petra Vachlera se tváří jako definitivní existenciální odpověď na největší otázky, ale nabízí spíš ideologicky formované motivační pojednání o reinkarnovaných duších a rutinním milostném čtyřúhelníku. Řadě lidí film může otevřít oči a přivést je na cestu poznání, ale za cílovou duchovní destinaci se kvůli své manipulativnosti a okrajové vyhraněnosti považovat nemůže. Triky jsou pěkné, herci však nemají co hrát a jejich postavy postrádají životnost i hloubku, jakou bychom od takto hlubokomyslně zamýšleného vyprávění očekávali. Vše navíc kazí i přehnaná délka a nadužívání totožných postupů a doprovodných frází, které můžeme najít na facebookých zdech motivujících se teenagerů.

Melvilleho Samuraje, k němuž lidé Fincherova Zabijáka tak často otrocky vztahují, nemám úplně v živé paměti. Je to ale dost pomalé a meditativní dílo, které rozkrývá protagonistovo postavení ve společnosti hlavně skrze odcizenost projevující se v dost úsporném stylu a jednoduchých kompozicích. Delonovo odloučení je posmutnělé až tragické. Zabiják oproti tomu vypráví o muži, jenž svou odcizenost považuje za doklad své výjimečnosti. Lépe se mají ti, kdo nejsou součástí stáda. Na druhou stranu, profesionální vrah stojící za hranou zákona se musí začleňovat do masy, aby se propracoval ke svým vyčnívajícím a občas podobně smýšlejícím cílům. Jenže i takový precizní člověk, který tráví veškerý čas racionálním plánováním a subjektivní analýzou okolí, může udělat chybu jako každý jiný člen stáda. Všichni jsme lidi a bojujeme za užití vlastních praktik. Fincher buduje absolutně pohlcující svět, v němž jsou všichni a všechno propojení, v pozadí neustále hučí zvuk dopravy a létají letadla, jež mohou kohokoli přenést na takřka jakékoli místo, a každý člověk může být potenciální obětí s identitou táhnoucí se v lejstrech, k nimž můžeme získat přístup jen za využití zfalšovaných identit. Zabiják je neskutečně soustředěný a precizně strukturovaný film, jehož pointa se formuje za pochodu a vyznění provokuje tím, jak je na první pohled neokázalé. Stačí dávat pozor a nespokojit se s jediným zhlédnutím.

Snad v životě jsem neviděl tolik nesmyslných hejtů na očekávaný film, které jsou fakt absolutně mimo a dají se snadno vyvracet. 1. Ten film prý vypadá, jako kdyby ho napsala umělá inteligence: Odvozeno zřejmě od toho, že AI tu není za padoucha, nýbrž oběť všech lidských chyb (tedy i jejího samotného vývoje, pak chyby v programování mající za následek jeden zásadní zvrat). Nebudu se bavit o tom, že ten film je hodně politický a vyjadřuje se k americké zahraniční politice zejména druhé půlky dvacátého století; nebo o tom, že prostě následuje známé schéma vyvoleného spasitele s úkolem vytrhnout nevinné bytosti z područí agresivních a invazivních režimů (o tom kdyžtak později). Umělá inteligence by hlavně nikdy nezvládla (fakt tomu nevěřím) vycucat hollywoodský žánrový velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi inspiracemi a zmnoženými perspektivami, jimž přisuzuje i odlišné formální dominanty. V pochopení pomáhá i rozdělení do kapitol, kdy každá nejen symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně kolo života (Stvořitel jako bůh, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života). Každá část, srozumitelně oddělená dílčím zvratem či vyvrcholením, má trochu jiný žánrový základ a vyvolává jiné emoce. Špionážní děj o protagonistovi, jenž ztratil své přesvědčení a vůli, se v momentě nástupu Alfie obrátí na dětskou perspektivu a celá kapitola dostává až čtverácký nádech, kdy se osudy některých záporných postav vyřeší nečekaně a nerušivě vtipně. V Přítelovi následuje vzrušující změna lokací a bourneovská naháněná a závěr nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele. 2. Je to jen výtažek odjinud: Tohle mohu částečně smáznout předchozím odstavcem. Stvořitele beru jako řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy sci-fi, která si bere z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky, jež se hrdě hlásily i k částečné brakovosti a vše přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. Tenhle film, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má také vlastní koncept a celou dobu šlape v tom přesahujícím hlavním příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který řídí optimistický futurismus (což je zásadní změna v žánru dystopie) a tradiční morální poslání hollywoodských filmů. A navíc mi osobně přišlo, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost toho, že se veze na historii média, která se ve filmové sci-fi do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví, posléze i skrze easter eggs, symptomatické významy a transtextuální čtení.  3. Je to rasistické: Nechápu proč. Protože obyvatelé jihovýchodní Asie jsou všichni rolníci? Už jsem zase u toho – Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se tu kritizuje lidská živočišnost a agrese, vybuchující ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou – tak jako nepřetržitě mezi východem a západem od zažehnutí studené války. Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tu tvůrci zachycují takové ikonografie a proto je tu scéna, kdy opička jakožto srdnatější součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou ale univerzálně srozumitelné a imitují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory. 4. Protagonista je nezajímavý. Je přesně takový, jaký má zhrzený a procitnuvší hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se opraví, když mluví o Alfie, a „she“ záhy změní na „it“. Pak naváže další větou a místo „it“ už zase automaticky říká „her“, neboť obě postavy jsou zkrátka silně spjaté, což příběh i dál jasně a srozumitelně formuluje. Audiovizuálně je to fantastické a dostáváme hafo působivých scén, jež jsou velikášské často jen díky správnému úhlu kamery. Mají tu spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby působily futuristicky. Ne už naturalisticky, ale tím pro mě krásným filmovým imaginárnem, kde se z bázeň vyvolávajících objektů stává aktivní součást děje (Joshuův rollercoaster na odpalovaných hlavicích). Zhltnul jsem to jak malinu a těch pár scén, kdy logika evidentně hapruje, na tom určitě nic nemění (a rozhodně za takovou scénu nepovažuj nástup sebevražedného AI robota ve službách lidí – ten stroj byl proti odporu známých forem AI očividně imunní a nikdo nemohl čekat, že jej zabrzdí neznámá superAI). V tomhle směru jsou to podobné cringe momenty jako v druhém Top Gunu, který byl taky skvělý, ale přístupnější a srozumitelnější. Fakt nechápu většinu publika, co se tak často zve žánrovými fandy a modlí se za každou skvělou žánrovku. A když pak přijde, tak remcají a zoufají si, že Den zúčtování byl lepší. Kdyby Stvořitel netrpěl srovnáváním lidmi, kteří asi nepoznají rozdíl otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi, měl by nakročeno mezi klasiky. Pro mě jí každopádně bude a už se těším, až to uvidím znovu a znovu.

Hororový sequel k Dvojčatům se Schwarzeneggerem jsem teda nečekal. Jako vždy u Garlanda je to pozérské a tentokrát opepřené pokusy o černý humor, což je díky obsazení Roryho Kinneara, herce hodného spousty vedlejších postaviček v Mr. Beanovi, spíš neefektivní. Scény, v nichž má jen trochu delší dialog, nebo se nedejbože sejde s alteregy v hospodě, jsou prostě rušivé. Lidi jsou jistě bezcitní manipulátoři (na muže bych to asi úplně neomezoval, obzvlášť dnes, kdy už dva gendery stejně nefrčí), a když Harper sděluje labilnímu manželovi svůj rozvodový verdikt, film je rázem vtahující (má navíc k dobru dobře naaranžovanou úvodní scénu). Bloudění ve venkovském duševním labyrintu, o němž od začátku víme, že je to jen neškodný imaginární labyrint, se však rychle omrzí. Hra na Kubricka je tu patrná z poměrně strohé inscenace, jenže Garland je tak o 60 % horší režisér než Stanley (a to není urážka, fakt ne) a Men nudí. Závěr je samozřejmě pikantní a cronenbergovské hrátky vítám kdekoli, u závěrečných titulků si nicméně řeknu maximálně wtf a druhý den už o filmu nevím. Pche, na Osvícení si vzpomenu snad každý den a každý druhý uvažuji, jestli si ho zase nepustím. 65 %

Co dělat s „odvážnou generační komedií“, jejíž zápletka už v samotném základu působí tak nepravděpodobně a z pohledu žánru šablonovitě? Nechat nahou Jennifer Lawrence svést menší bitku na pláži… Bráno s nutným odstupem, Nic ve zlým je neškodný snaživý snímek s několika dobrými postřehy o úzkostech, jež mohou vyplývat z přehnaně starostlivých rodičů, nebo obecně o nastupující vysokoškolské generaci, jejíž zájmy leží spíš na displeji než v posteli. Nakonec je fajn, že nám tvůrci necpou happyend jak z Prciček a oba sympatické protagonisty nechají smířlivě povzdechnout nad tím, že jejich rozdíly se musí respektovat, i když by se samozřejmě daly překonat. Poučení postav je správně cílené a jednoznačné (a očekávané), cesta k němu někdy vtipná, někdy lehce trapná a většinou snesitelně připitomělá. V situaci toho hňupa bych ale v 19 určitě být chtěl, morální poučení by do rána vyklidilo pozice. 60 %

Ani se nedivím tomu senzačnímu hodnocení na Rotten Tomatoes. Ten film si zdánlivě jede podle šablony lehčích dramat o dospívání, ale skoro nikdy není neoriginální nebo nudný. Víc ho docení určitě ženy, ale vnitřní zápasy protagonistky jsou univerzální a vůbec nevadí, že dilema ohledně náboženství (mamka křesťanka x taťka žid) vyznívá hlavně symbolicky. Je to ostatně o tom, jak neposkvrněnou dětskou mysl ovlivňují venkovní podněty, jež ji zbytečně zatěžkávají přemýšlením nad něčím, co beztak nejde ovlivnit. Třeba menstruace. Co se má stát, k tomu dřív nebo později dojde. Dřív nebo později najdeme i ty kamarády, kteří za to stojí. A nakonec třeba i lásku, bez ohledu na vyznání či postoje rodičů. Možná je to až příliš feelgood a bez větších dějových zádrhelů, ale v tom je tentokrát asi kouzlo. A samozřejmě v Rachel, která zase hraje fantasticky. Jenže tentokrát asi hlavně proto, že hraje sama sebe. 80 %

Přehlížený klenot z dob karibské krize. Exploatační režisér Woolsey uvádí v Key West poblíž vojenské základny film Mant! o člověku, jenž zmutoval smícháním mravenčí a lidské DNA. Dnešní optikou, kdy debata o jaderném zbrojení a zastrašování narůstá, se Matiné jeví jako ideální relaxační protipól k vážnému Oppenheimerovi. O závažných věcech pojednává s lehkostí nenáročného odpoledního představení v kině, kde publikum vášnivě reaguje na ty nejpokleslejší, a přitom nejvíc ryzí filmové podněty. Kinosál se zde stává popkulturním chrámem, který se z bezpečného útočiště před nástrahami reality mění v její ultimátní prožitek. Kvůli nezvladatelným vychytávkám Goodmanova režiséra (pocta Williamu Castleovi či Rogeru Cormanovi) a paranoii jednoho ze zaměstnanců, přesvědčeného o zažehnutí jaderné války, vzniká zábavný chaos připomínající katastrofické filmy. Ty evokuje i  Woolseyho „4D“ projekce odkazující k systému Sensurround, který Universal vyvíjel v 70. letech a jenž rozvibroval sedačky u blockbusterů jako Zemětřesení (1974) nebo Bitva o Midway (1976)… Matiné perfektně reflektuje dobu, již pro změnu utvářel strašák studené války. Ta už v průběhu padesátých let zakořenila v popkultuře a v podstatě zažehla subžánr sci-fi hororů, jejichž zápletky se odvozovaly od možných dopadů radiace a vojenských experimentů. Woolsey přetváří hrozbu jaderného úderu, která prostupuje i každodenní školní docházku v podobě náhlých evakuačních cvičení, do ryzích cinefilních zážitků. Stejně jako Joe Dante, jehož možná nejlepší film docení hlavně milovníci kinematografie, jimž neuniknou ani sofistikovanější a skryté pocty. 85 %

Nakonec nevadí, že samotní žraloci dlouho hrají druhé housle. Obrovští megové beztak svou kořist jen ve velkém polykají a tvůrci se většinou nepokoušejí vzbudit bázeň z jejich smrtonosných nástupů. Moc by jim v tom nepomohlo ani poněkud umělé CGI. Tohle je v jádru osmdesátkový akčňák říznutý buddy komedií, do něhož se přimíchali megalodoni. A když se v závěru všichni sejdou v ostrovním letovisku, kde hrdinové nahání monstra ve vodě, na souši i ve vzduchu a do toho zlí lidé střílejí po hrdinech, je to zábava. Finální akce trvá dost dlouho, má spád a dobře obsazeným a celkem slušně napsaným protagonistům sežrání nepřejeme. Meg 2 hrdě tasí očekávanou stupiditu, ale rovněž působivé (byť místy nepřehledné) podmořské lokace a inscenace, kde Wheatley zdatně opisuje od Camerona, a nálož akce, která má hlavně bavit. Příběh samozřejmě kdekomu přijde jen pitomý a nejde říct, že nebude mít pravdu. Přece však jde o výplach, k němuž můžete pociťovat sympatie docela beze studu.

Symbolika ďábelské návykové látky a generační satira občas upouští nahromaděné napětí, ale skloubení hororové a rodinné linie vyústí v silný žánrový zážitek. Film si nezaslouží nahlížet jako čistokrevný horor, nýbrž jako komplexní psychologické drama, v němž do sebe všechny motivy hladce zapadnou a jehož jednotlivé scény působí navzdory duchařskému podhoubí neotřele a originálně. Není to revize, ale místy tak alespoň vypadá. A to osobně cením. 75 %

Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout. 80 %