lamps

Ultrabiják, kterému bez přehánění vděčím za mnohé. Jako malého caparta mě přiměl zamilovat se do hollywoodských velkofilmů, s odstupem let a každým dalším zhlédnutím mě pravidelně obohacuje o stále rozsáhlejší zjištění, kterak hollywoodský velkofilm dokonale poslepovat a odvyprávět. Ta nesmírná lehkost, s jakou se příběh nese, rozplétá i uzavírá, je pouze odrazem precizně promyšlené scénáristické skládačky a zároveň výsledkem obdivuhodné práce Stevena Spielberga. I po nejmíň padesáté mi dělá takovou radost nechat se unést nejprve ideální rodinnou idylkou, která se postupně a hladce mění v napínavou dobrodružnou jízdu s predátory, které film v úvodní části jen vkusně a systematicky představil. Spielbergova inscenace a geniální Williamsova hudba způsobují husinu s neomezenou trvanlivostí a triky už prostě lepší a uvěřitelnější být nemohou. Miluji ten film, jeho postavy, jeho svět, jeho příběh plný nestárnoucích režisérských atrakcí (vibrující hladina vody, strom, restartování systému...), miluji i ten bezprecedentní uvědomělý merchandising. Kult s velkým K.

Na Mad Max: Fury Road mě upřímně a pozitivně fascinuje spousta věcí. Zde jsou ty nejzásadnější: 1) Takhle neočekávatelné vedení příběhu a divácké pozornosti se u čistokrevného akčňáku jen tak nevidí (ehm, nikdy nevidí). Film a jeho svět slovy představí předpokládaný hlavní hrdina, z něhož se ale následně stává pouze pasivní figura vlečená nedobrovolně okolnostmi a snažící se doslovně o jediné - přežít. Tohle slůvko pak v podstatě charakterizuje celé dějové schéma filmu, které je sice jednoduché na bázi nějakých zásadních zvratů, ale současně dlouho nepředvídatelné - neustálý boj o přežití a s tím související přepisování cest, pomocí nichž se udržet naživu. V šíleném rozpadajícím se světě bez pravidel jsou jedinou možnou cestou k přežití ženy - mladé, zdravé a odhodlané ženy, které určují ráz rozhodujícího střetnutí se zmagořelou mužskou civilizací. Ženy, k nimž se posléze opět nedobrovolně přidávají domnělý hlavní hrdina a odpadlý nepřítel, kterého spasila opět jen láska k ženě. Ženy, které celou dobu směřují kamsi do "Zeleně", ale scénář nakonec jejich urputné směřování do ráje krutě přehodnotí a východisko leží o 180 stupňů jinde, než divák dlouho očekává (což může i nemusí být od Millera zároveň těžce moudrý vtípek, neboť která žena názorově alespoň jednou denně o těch 180 neotočí? :). ___ 2) Akční scény neslouží jako pouhá adrenalinová atrakce, nýbrž jsou pevnou a určující složkou zmíněného narativního sytému - v průběhu nich se hrdinové psychologicky rozvíjejí, rozdělují i střetávají, respektive přímo naplňují své osobní motivace a cíle. Jednotlivé akční sekvence od sebe dokonce oddělují v jádru klasické čtyřaktové vyprávění (první akt končí světlicí v písku po první akci, druhý smrtí jedné z kladných postav po druhé akci, třetí odhalením falešného MacGuffinu a čtvrtý se nese ve znamení cesty zpět a logicky nejdelší akce). ___ 3) Samotný vývoj jednotlivých akčních scén je detailně vysoustruženým procesem, v nichž Miller promyšleně zužitkovává dílčí motivy a každý záběr má své neoddiskutovatelné postavení a váhu (Furiosa si při první akční sekvenci vymění s připoutaným Maxem soucitný pohled, čímž se ospravedlní jejich budoucí důvěra). ___ 4) Vycíděný audiovizuál už bereme u dnešních áčkových produkcí jako samozřejmost, ale tenhle biják posouvá oblíbený pojem "pumelice" na jinou úroveň. Když už je přítomno CGI, vypadá luxusně, ale především je vidět, že se jelo naostro, se skutečnými vozidly a šílenými kaskadéry, a že se herecké hvězdy zapotily jako Miloš Zeman při výstupu do prvního patra. Vizuál vytvořeného světa bere dech stejně jako mě bere jeho chlapská morální nesvázanost (a oslovuje jeho feministická duše). ___ 5) Střihové postupy v dokonalém souladu s energicky pulzujícím soundtrackem, který považuji za jeden z nejlepších v tomhle tisíciletí, a maximální přehlednost dělají z každé scény ultimátně šťavnatý, vysokooktanový produkt filmové zábavy. ______ Mohl bych pokračovat ještě docela dlouho, protože Mad Max: Fury Road je bezpochyby jedním z nejúžasnějších filmových zážitků v mém životě. Autorský, inspirativní, jediný svého druhu. Charlize Theron krásná i jako chlap, Tom Hardy je neskutečnej král. Jestli někdy bude dvojka, píšu si nejočekávanější sequel života. 100%

Sterilní je to správné slovo. Méně vtipu, horší záporák a nudnější režie než v jedničce. Highlighty filmu představují ukrutně hot Scarlet a charismatický Downey, zbytek je řemeslně kvalitní, ale absolutně zapomenutelný komiksový odvar.

Koukatelná popkornovka s jasnou cílovkou, postavená na klišé boxerských filmů a spoléhající výhradně na ústřední robotí twist. Dopředu to táhne sympaťák Jackman a fajnově natočené souboje v ringu, kolena tomu pro změnu podráží předvídatelnost a délka, která je na takhle jednoduchý film až moc ambiciózní. Na jedno zhlédnutí ale určitě příjemný sci-fi závan do žánru Rockyho a spol.

MEG nejvíce dojíždí na dvě věci. Jednak na dopředu očekávatelný problém s přístupností, kvůli čemuž potenciálně adrenalinový a napínavý námět trpí neustálým zlehčováním a obrazovou vyměklostí, jednak na snahu o polidštění hlavních hrdinů, která působí většinou hrozně směšně - máme tu ve finále tu nejklasičtější sortu postav od lékaře přes uječeného černocha až po hezkou vědkyni, a máme tu samozřejmě Jasona Stathama, který se zpočátku utápí v chlastu a výčitkách, ale po většinu filmu je za neskutečně cool neohroženého superhrdinu, takže divák postupně nevnímá žraloka jako strašnou hrozbu, nýbrž je zvědavý na další Jasonův hrdinský kousek. Ale já to beru. MEG totiž poztrácel jakékoli áčkové ambice už oznámením tvůrčího týmu a těch 150 melounů nalila produkce do uvědoměle natvrdlé a skvěle vypadající zábavy, kde se všichni dostatečně vyblbli (Statham to nehorázně táhne, Turteltaub místy potěší vynalézavou akcí nebo napínavými hlediskovými záběry) a nebýt té zmíněné snahy o osobní konflikty a s tím spojenými nudnými dialogy, film by utekl jako voda. Ono natočit rodinný film s krvelačným žralokem taky není žádná sranda, a tvůrcům se to docela povedlo. I pejsek to nakonec přežil. 60%

O Troškovi si můžeme myslet cokoli, ale touhle lidovou taškařicí se zkrátka trefil do černého. Celé to sice vypadá jako soustavná improvizace, do níž je vklíněná jakási snaha o zprostředkování primitivního děje, ale možná právě proto se film tak pohodově sleduje a určitě právě proto tak moc zlidověl. Je to bezpochyby věrný odraz české vesnické nátury, kde se nejde pro facku daleko, s lahváčem se leze i do postele a na tancovačkách vládnou korpulentní selky se srostlým obočím. Jako letní oddechovka neurážlivé a v podstatě ojedinělé - tohle nikdo jiný na světě rozhodně nenatočil a nenatočí..

Aneb Jak efektivně skloubit klasický monster film s novodobou tradicí found footage hororů. Není divu, že Reeves i Goddard si právě díky tomuhle zářezu budují tak slibnou hollywoodskou kariéru - Cloverfield je výborně vystavěnou rekonstrukcí jedné noční můry, orientující se na bezprostřední okruh skupinky nešťastných hrdinů. Příběh se rytmizovaně rozvíjí v pravidelně se obměňujících lokacích, přičemž chytře podkopává divácká očekávání jen tím, jak cpe do popředí jiné žánrové vzorce, než by divák od filmu s obří potvorou devastující New York očekával. K maximální spokojenosti mi pravděpodobně schází druhá projekce, kdy na mě ta originalita a vypravěčská jistota určitě dolehne ještě výrazněji a silněji. EDIT: Druhá projekce maximální spokojenost navodila. 90%

Ambiciózní výstřel do tmy. Nějaké ty mravní myšlenky to v sobě má, ale zabalené do šíleně zdlouhavé vaty, která se tváří jako umělecká vzpoura tradičnímu vyprávění, ale přitom se jedná jenom o pár klasicky vypointovaných epizod v necelistvé struktuře. Herci výborní a pár scén velmi silných, ale to je hodně málo.. 2 a půl *.

Hravá bejkovina, vtipně sestříhaná do rytmu rockových vypalovaček. Rozjezd je skvělý a postavy okamžitě přirostou k srdci, survival část toho sice zase tolik zajímavého nepřinese, ale pořád se najde hodně povedených situačních fórů a když už nic, minimálně jsem velmi sympatizoval s hrdiny, kteří se běželi před zombie apokalypsou schovat do jejich oblíbené hospody. Líbí se mi, že film dokáže stát na vlastních nohou a jen neparoduje zaběhlé postupy zombie hororů, byť mu to chvílemi paradoxně škodí...

Sin City je fenomén. Jako celek možná trochu nekonzistentně segmentované, takže jednotlivé epizody moc nepodporují nebo nedoplňují vývoj jiných, ale většinu segmentů z hlavy zkrátka nevyženu a podívám se vždycky a od srdce rád - Rodriguez naordinoval filmu ukrutně sexy stylizaci, naočkoval ho šťavnatým komiksovým násilím a napumpoval plejádou skvělých herců, kteří si své už tak zajímavé postavy naprosto podmaňují (nejlepší sestupně Rourke, Willis a Owen). Atmosféra funguje a Sin City je tak špinavé, bezútěšné a nepředvídatelné místo, že bych v něm vydržel klidně i o něco déle. Emoce stranou, tohle je čirý obrazový prožitek... 80%