lamps

Mohutná trailerová kampaň filmu od počátků naznačovala, že za hašteřením Godzilly a King Konga bude ještě něco víc, a proto jsem většinu upoutávek raději ignoroval a spoléhal se na moment překvapení. Každý z předcházející trojice snímků byl formálně odlišný, a byť silně preferuji temnou a náznakovou Edwardsovu Godzillu, dosavadní vývoj MonsterVersa mi přišel minimálně zajímavý a zábavný. Godzilla vs. Kong pak potvrzuje tento trend a skýtá opět jiný zážitek, jehož kvality však v mých očích nedostávají enormním očekáváním. Wingard kašle na atmosféru a servíruje třeskutou popkornovku, kde se události i zeměpisné polohy střídají s neúměrnou rychlostí a kde žádná z tuctu postav nedostává dost prostoru k vyniknutí. Film evidentně rozvíjí koncepci Krále monster a lidstvo, dříve bezmocné a bázlivě skrčené před výstupy titánů, definitivně rozvíjí v zásadního hybatele událostí, jenž přímo řídí pohyb a konání monster. Je skoro až skličující vidět dominantního Konga, kterak je půlku filmu odevzdaně vláčen v řetězech, přičemž k tomu občas hrají uvolněné songy z minulého století. Většinou se ale zběsile střihá mezi několika liniemi, z nichž jedna připomíná infiltrační pohádku ze Stranger Things a další Cestu do středu Země, a do toho duní muzika, která přehlušuje značnou část dialogů. Efekty jsou jistě skvělé a Wingard při bojových sekvencích překvapuje hravými úhly kamery, tudíž samotná akce bez problémů zabaví a především druhá polovina vytváří nějaký rytmus. Osobně jsem však čekal temnější a soudržnější výsledek a neubráním se hořkému zklamání. 60%

Jako člověk, jehož hudební vášeň se zasekla na úrovni Tarantina v 60. letech, Billie neposlouchám a poslouchat zřejmě ani nezačnu, byť mi její styl překvapivě nevadí a rozhodně ho považuji za originální a osobní. To ostatně potvrzuje i dokument, který chce být osobní až na dřeň a nabízí spoustu záběrů přímo z 'kuchyně', kde se peklo i jedno z nejoceňovanějších hudebních alb posledních let. Moc kvalitní dokumentaristická práce to vpravdě není - motivy se spíše plácají na sebe bez zjevné chronologické nebo tematické provázanosti a svou délku si jen hutnost materiálu vždy neobhájí. Ale určitě to má něco do sebe, protože něco do sebe má i ta holka. Trpí možná standardními neduhy poslední dívčí generace, neboť vyrůstala zamilovaná do Justina Biebera a jako prvního kluka si našla debila, jenž byl na pěst už z jedné fotomontáže, ale její osobnost je dozajista fenoménem, který ještě neřekl poslední slovo. A dokument ji vysvléká dostatečně na to, aby byli její největší fandové nadšení a neutrální čumilové jako já prohlédli ten závistivý opar 'mimozemské celebrity' a vnímali Billie jako (ne)obyčejnou holku ze sousedství, která o sobě nemá kdovíjak vysoké mínění. Ona sama se nevyhýbá vyprávění o své temné stránce dospívání a o problémech se sebevědomím, které mají především na texty jejích písní zásadní vliv - a jak vidno, její sdělení zaníceně následují vrstevníci po celém světě, kteří si sami podobnými úzkostmi ve většině případů procházejí (a kdo tvrdí, že jimi v pubertě nikdy neprošel, tak s velkou pravděpodobností kecá). Chtělo by to aspoň nějaký autorský vklad, který by Billie více konfrontoval v těch klíčových otázkách vztahu jejích pocitů s tvorbou či osobní image, ale v tom jednoduchém pozorovacím formátu je tentokráte dost přirozených a silných postřehů. 60%

Silné téma, nádherná retro výprava a architektonická stylizace a vtahující druhá polovina, která komplexní příběh zužuje na prostorově omezený rasový konflikt. Jenže ve vší snaze o komplexnost příběh zkrátka nepůsobí vůbec soudržně - motivy se spíše vidlemi hází jeden přes druhý a zcela mi uniká, proč vlastně musela vypovídat první třetina o tom, o čem primárně vypovídala. Forman měl našlápnuto na další skvělý film, leč skončil u působivé dobové skládačky s nevyrovnaným tempem a občas haprující návazností scén. Rozhodně však potěšili stařičký James Cagney a mladý Sam Jackson, který měl stejný hlasový projev snad už od školky. 70%