lamps

Až nezdravě fotogenická Eiza Gonzáles, která by Kapitána Phillipse mohla vyučovat, jak zvládat frenetické stresové situace a ještě se z nich poučit, si krade každý okamžik pro sebe. Ona je morální osou tohohle úžasně přímočarého a naivního akčňáku, jehož dva antagonisté v kradené ambulanci ujíždí před zákonem a trochu i před sebou samými. Větší část filmu jsem si vrněl nad áčkově ošetřeným a obsazeným akčním filmem v pohybu v roztomile béčkovém provedení, až závěr mě kvůli poddimenzovaným postavám, tupým zvratům, stagnující gradaci a šíleně patetickým emocím hrozně otravoval. Škoda toho, protože Bay mě dlouho takhle poctivě nebavil, dialogové perličky na odlehčení potěšily a zběsilé tempo avizující skoro Fury Road dokáže strhnout. Když se ale profi lupiči promenádují kolem policejních hlídek v chabě ostříkané zelené sanitce a nepřitáhne to vůbec žádnou pozornost, dramaticky jde tahle poloviční LAPD procedura do kopru. 65 %

Nic moc nového pod sluncem, ale jako shrnutí Fordova přínosu charakterizovaného hlavně bičem a fedorou to má štědrou nostalgickou hodnotu. Informace se na sebe rychle kupí a každá půlhodina aplikuje trochu jinou perspektivu, takže nedostaneme jen životopis plný dat. Dýchne na vás řemeslná poctivost a láska ke kinematografii a jejímu největšímu hrdinovi, jenž měl trochu štěstí, ale vždycky si všechno uměl sám zařídit a naaranžovat. Harrison byl vždycky král a tady mu nasazují pěknou korunu.

Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál. 85 %