lamps

Pět ďáblů lze číst jako metaforu o šestém smyslu dětí, které jsou schopné vycítit věci, jež dospělým zůstávají skryté, i jako zamyšlení nad zacyklenými lidskými vztahy, jež nelze racionálně zkrotit. Můžeme si s partnerem pořídit dítě, které nadevše milujeme, ale to ještě neznamená, že jsme si vzájemně souzeni a musíme spolu zůstat až do smrti. Film sice stylisticky nevybočuje k experimentům, které představa časových návratů vyvolaných čichovými reakcemi přivolává, ale podává vtahující příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členové dostávají díky lehce fantaskním událostem druhou šanci. Závěr je interpretačně bohatý a Léa Mysius pracuje s nadpřirozenými motivy i humornými vložkami zcela přirozeně a účelně… Byl jsem po celou dobu příjemně vtažen a zdaleka ne jen zásluhou Adèle Exarchopoulos, do níž jsem se zase jednou po Životu Adele stačil pětkrát zamilovat a třikrát jí propadnout. Zraje jako víno.

Začalo to moc pěkně, design dystopické sci-fi prolnutý s parodií, která vztahuje filmovou formu a casting na reálný svět a jeho sociální rozvrstvení, je nápaditý a svěží. Pak ale radost z objevování dosud nepoznaného světa ustoupí neuvěřitelně infantilní a repetitivní snaze o cool meta koncept s unylým příběhem, v němž jedna scéna trvá subjektivně déle než cesta vlakem z Budějek do Brna. Místy problikne povedený vtip, ale jinak jde o film, který balanc mezi funkčním aranžmá svého světa a dynamikou vyprávění totálně nezvládá a ukrutně nudí. Většinu času jsem si raději cvrnkal do své akreditačky a počítal, kolikrát se za hodinu protočí – a tu další hodinu jsem se snažil rekord překonat... Nikdy bych nečekal, že mě ta nejnudnější zábava dle Seymoura Skinnera takhle zachrání.

Šíleně otravná, pozérská a nesoustředěná filmařina, která v úvodu slibuje hutné generační coming of age drama z perspektivy etnické menšiny a vyvine se v repetitivní střelu do prázdna. Instagramové střípky jsou nekoherentní, s klasickou filmovou inscenací se střídají nahodile a příběh vlastně nikam neposouvají. Proč tam vůbec byla ta píseň od R.E.M., to mi hlava nakonec vůbec nebrala. A to platí skoro o každé scéně, jediný tatínek pohodář si získal sympatie.