lamps

Z tohodle se budu nějakej čas oklepávat. Emocionálně mě to poničilo a závěr rozmetal na prach. Neznám předlohu a cítím jedno nejlepších televizních finále historie.

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici.

Náramně jsem se bavil. Není pochyb o tom, že Boggy Creek je pro hororový subžánr vydávající se za realitu vlivný film. Moc pěkně zachycuje fascinaci člověkem nepolíbenou přírodou, která se rozkládá přímo před naším prahem a jejíž znepokojivá melancholie přímo vnucuje představu, že tam číhá cosi nepřirozeného a děsivého. Po zhlédnutí nakonec máte pocit, že jestli by měl někde nějaký Sasquatch fakt žít, tak rozhodně v těchhle arkansaských bažinách, které Pierce nasnímal skoro poeticky. Zvlášť úvod spoléhající na zvukovou stránku je super a publikum naladí na to, aby rozebíralo obraz a v jednotlivých zákrutech pátralo po stínu, který tam nepatří. Není to found footage, ale docu dramatizace opatřená exploatačními manýry své doby, které bohužel oslabují napětí. Pár záběrů teleobjektivem na chlupatou bytost má parádní atmosféru, ale čím víc se ten maník v masce na scéně potácí a zahajuje home invasion, tím víc to jde do kopru. I tak je to ale osobitá nezávislárna z období, kdy horor pojímal svou nejatraktivnější formu. A s tím souvisí i to, že občas se u toho i hlasitě zařehtáte – pozdrav „kočce, která umřela šokem“ a také „třináctiletému chlapci, jenž vyrůstal jako zálesák a lovec a nikdy nezmešká příležitost skolit si jelena.“ Potažmo Bigfoota, jste-li z městečka Fouke, které chci odteď jednoznačně navštívit. 70 %