lamps

Napodruhé, kdy jsem neměl infarktové stavy a dokázal se ještě lépe soustředit na konstrukci příběhu, jeho paralelních vícečasových linií i jednotlivých scén, to povýšilo na asi nejsilnější a nejdůležitější Nolanův film. Je to vlastně film o záměně, předávání a hlavně zamítání moci a prestiže ve světě, za jehož racionální a pragmatickou oponu vidí málokdo. Je úžasné, že těch pár rozhovorů s NÍM vygeneruje tak fascinující napětí a další v podstatě mysteriózní narativ o tom, co by mělo být důležité v mezích souboje vědy a morálky, ale co je zastíněné malicherným politickým aparátem charakterizovaným třeba oddělováním (chcete-li štěpením) geniálních a potenciálně vlastizrádných lidí a především pomstychtivou ješitností. Film o tom, co mohou udělat lidé s jejich děsivým chápáním vesmíru a světového řádu, nikoli co může napáchat bomba. To přece všichni víme, i když jako Oppenheimer třeba jen podprahově a s pár předběžnými teoretickými otazníky. 100 %

Barbie je film, který si vlastně budu pamatovat nadosmrti, i kdybych ho už podruhé neviděl. K prasknutí nacpaný letňák v ČB mi vygeneroval unikátní filmový zážitek hodný kultovního díla, jehož scénář sice jakoby místy generovala umělá inteligence, feminismus je v něm pro prváky a plastické postavy jsou hlavně prostředkem sdělení, nikoli emocí (což tvůrci přitom vnucují)… Ale koncept si vás získá absolutním příklonem k popkulturní perspektivě, zatímco jednotlivé myšlenky mají až překvapivě oduševnělý základ. I já jsem se v tom Kenovi nakonec našel, i když mi tam chyběly i plešaté modely hraček. 75 %

Je v tom strašně věcí, co mi minimálně při první projekci vadily a nedovolily mi ponořit se do příběhu tak, jak by si asi zasloužil. Hlavně vizuál je oproti všem předchůdcům zkrátka umělý a dost jsem trpěl u úvodního flashbacku. Omládlý Ford bil do očí, a byť akce na vlaku je sama o sobě vynalézavá a intenzivní a dobře reflektuje válečnou špionáž aka Kam orli nelétají, charakter Indyho v ní dostává na frak. Tenhle dřív obyčejný brýlatý profesor, co se mezi náckovskou přesilou často zmateně potácel a plány mu nevycházely, jelikož je vymýšlel za pochodu, přece nikdy nebyl heroickým nezranitelným hrdinou. Důchodcovská linka je naštěstí lepší, snaží se o variabilnější dobrodružství a dynamickou změnu lokací, přičemž po vzoru čtyřky neopomíjí rozvíjet osobnost a osobní život protagonisty. Chybí tomu Spielbergova kreativní inscenace, již Mangold jen občas vykrádá a většinou se k ní ani nepřiblíží, ale příběh je naštěstí dost přímočarý a motivačně sevřený. Zvraty se dopředu předesílají (bacha na loutkové divadlo) a tvůrci se snaží udržet děj v pohybu, i když vyžaduje komorní promluvy. Výtky navíc opět ignorují fakt, že neexistuje něco jako recept nebo optimální podoba filmu o Indiana Jonesovi - jsou tu formální dominanty, kterých se teda Mangold drží křečovitě, a potom jen volné pole působnosti pro žánrové a hypertextuání blbnutí. A toho tady dostaneme dostatek, od Tintina, podmořských verneovek a fascinace objevováním vesmírného časoprostoru v šedesátkách až po ‘ehm spoiler’ sandálové velkofilmy téže doby. Zčásti mě ten film štval, ale nechávám si dost prostoru k tomu, abych ho měl jednou taky hodně rád..

Hladoví po úspěchu kombinují hektičnost špičkové gastronomie s myšlenkami o tom, co jídlo vlastně symbolizuje. Navzdory řemeslné poctivosti a zajímavým postavám se film topí v jednotvárném schématu a vyvíjí se neuspokojivým směrem, přičemž charakterové drama kypří uměle vykalkulovanými zvraty a přísadami.

Robert Rodriguez sice přešel od mačetových dobrodružství ke sci-fi, ale jeho záliba v imitování oblíbených žánrových souputníků jej neopustila. Hypnotik je chudší příbuzný Počátku s televizním stylem, zato s dobrým tempem a solidní kadencí nápadů, z nichž některé působí originálně. A taky hrozně roztomile, tohle se točilo v devadesátkách, dokud do toho v druhé půlce nevstoupí nolanovské hrátky a spirálový narativ. V dnešních kinech ojedinělý a krásný úkaz!

Tady se to všechno sešlo. Přestože je to příběh jedoucí na žánrové šabloně, kde je spousta scén hrozně povědomá, řada charakterů archetypálních a soundtrack složený z bezpečného mixu kalifornského saxíku a texaské harmoniky, vše působí naprosto přirozeně, hladce a vůbec ne na sílu. Dobře gradovaný křížový střih, v součtu spíš character než plot-driven, slizký Thornton, sympatický Paxton a finále jak od Tarantina. Poslední záběr pro změnu s eastwoodovskou emoční palbou. A všechno šlape v devadesátkově civilním hávu. Nenápadná parádička, i když asi pro menší sortu lidí.

Best hour on television. To, jakým způsobem se s takhle zásadním twistem vypořádali, je neuvěřitelné. Smekám.

Gunn je hrozný hovado a nápadů má na rozdávání. Umí vykreslit srandovní postavičky, které nechá dvě hodiny dělat pravé opaky superhdinské etiky, aniž by to začalo být nudné. I když… tendenční je to zhruba od konce první třetiny až hanba a energický tvůrce plácá páté přes deváté. Dělá sice absolutní satiru na žánr či politické klima, ale nemá ji moc o co opřít - film má navzdory vtipným dějovým přesmyčkám dost rutinní a přímočarou výstavbu a poslušně následuje klasický emocionální vývoj dvou klíčových postav (Idrise Elby a hlavně Daniely Melchior, která je srdcem filmu a jasně nejzajímavějším charakterem, nejen díky impozantní vizáži představitelky); kritika USA moc novátorská není a téma odepsaných looserů, kteří si přece zaslouží trochu lásky, mizí ve změti bujarého kosení, požírání a rozčtvrcování, kde většina katů prostě nemá uchopitelné charaktery. Možná ještě King Shark (opět díky vztahu s postavou Melchior), jenž ale slouží jednoduchému situačnímu humoru, do něhož se drolí i celek. Akční scény jsou navíc dost odfláklé, také mají čistě parodický účinek, i když kaiju hvězdice je super a má skvělé hororové vlastnosti. Je to parodie s dost bídnými pokusy o seriózní sdělení a emoce, navrch s nevyrovnaným humorem. Gunn chvíli pálí jednu petardu za druhou a tvoří roztomilé situace, ale následně se zastavuje na místě a své aktéry nikam neposouvá - Peacemaker jako by jen občas vykročil ze stínu (a potřebuje k tomu o dvě čísla menší tričko a bílé spodky) a Margot Robbie mě tu poprvé nebavila (respektive Harley). Přitom to není vůbec marné, několik “bože!” jsem z pozitivního údivu nad Gunnovou neurvalostí skrz úsměv procedil. 65 %

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin.

Důkaz, že s cizím scénářem Gordon dokázal uhňácat žánrovou podívanou, z níž nekrvácí oči. Předchůdce Princezny nevěsty, v němž se s lacinějšími triky nakládá s rozvahou a občas dojde na docela vynalézavé přechody a změny tempa. Herci jsou víc než ok a dokonce i drak není úplně k smíchu. Fantasy béčko jako vyšité, a to včetně všech artušovských a romantických šablon. 65 %