Já, Kuba

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin. (08.04.2023)

"Som Kuba" je vytvorený sovietskymi tvorcami s kubánskymi hercami ko podpora kubánskemu ľudu v jeho revolučnom úsilí. Dá sa to zjednodušiť aj tak, že filmové umenie malo vždy dostatočnú silu manipulovať verejnú mienku a každá kinematografia socialistického sektora to vedela bez výnimky využiť/zneužiť. Ja však odpustím tomuto snímku ideologický nános a pozriem sa naň z iného uhla pohľadu. Hoci sú všetky štyri poviedky, ktoré sú oddelené básnickými vstupmi na oslavu Kuby a jej obyvateľov, na vysokej kvalitatívnej úrovni, predsa len tá prvá je najlepšia a ostatné majú klesajúcu tendenciu. Významným prvkom je spracovanie celého filmu. Kamera podmanivým spôsobom napĺňa všetky zákonitosti estetiky a ponúka neuveriteľný zážitok. Nie je to len dlhými zábermi bez strihu, kde kamera "lieta" a zobrazuje udalosti z rôznych uhlov, ale aj atraktívnymi podhľadmi či nadhľadmi. Je to skutočný filmový zážitok. Soy Cuba je rozhodne film, ktorý treba vidieť a precítiť. Hoci je v princípe revolucionárskou propagandou, má v sebe neopakovateľnú poetiku a kúzlo. (07.12.2013)

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji. (21.10.2010)