lamps

Obsahově sice slabší, ale zato královsky zábavná a přímočará příručka pro začínající samuraje, kde Mifune dovádí charakter své legendární postavy k naprosté dokonalosti a zvládá bavit tentokrát ještě lépe než samotný Kurosawa, který nám předkládá příběh přeci jen až moc zploštělý a takřka divadelní, orientujíc se vždy jen na velmi malý vyprávěcí prostor. Přesto ale velká paráda a pro příznivce obou filmových hvězd naprostá povinnost... 80%

Tentokráte to Nolan už zkrátka nezvládl. Interstellar vypadá po formální stránce strašně moc přitažlivě, hrají v něm protřelé hollywoodské jistoty a disponuje úžasným, emocionálně odzbrojujícím, citlivě nasnímaným i ozvučeným "pozemským" intrem, které přesným znázorněním lidské soudržnosti přímo grandiózně navnadí na následující očekávanou Safe-the Earth- Mission... Ale ve své druhé polovině je Interstellar jakoby úplně jiným filmem - zběsile sestříhaným, dost povrchně protlačujícím rádoby dojemné a osudové scény (hořící kukuřičné pole) na úkor udržení myšlenkové gradace a hlavně logické návaznosti příběhu. Nolan by chtěl strašně moc stvořit moderní Vesmírnou odyseu, ale bohužel si podráží nohy jednak přehnanou doslovností, která příběh v závěru pouze zbytečně natahuje, a také překvapivou neschopností udržet stoprocentní diváckou pozornost pouze vizuální podobou svého vesmírného prostředí (návštěva ledové planety je historicky první filmová sekvence, u které jsem v kině pospával). Kubrickova odysea byla upřímná a nadsmyslová především díky tomu, že nechala každého diváka, aby si vše zcela sám interpretoval, Interstellar nutí publikum do něčeho, co se mu nemusí vůbec líbit, a navíc po něm chce prolévat potoky slz a v závěru nadšeně aplaudovat.... Někdy je míň zkrátka mnohem víc.

Exploatační show bez hlavy a paty, která sice sem tam potěší šťavnatě zvrhlým nápadem či hláškou ("Jenom takový malý mučeníčko") a vskutku brutální násilí předkládá velmi originální a záměrně zábavnou formou, ale jako soudržné filmové dílo se souvislým vyprávěním a s promyšlenou návazností scén selhává Ichi na všech frontách. Počáteční zmatení nad neustálým proplétáním scén a snovými flashbacky pravda časem vyprchá, ale Miike se přesto neprojevuje jako schopný vypravěč, nýbrž znovu a znovu jako prvotřídní úchyl, jehož pojetí gore je možná netradiční, ale jeho četnost, extrémní charakter a postupně i neoriginalita všemu jen ubližují a veškeré dění strašně znehodnocují. Navíc postavy jsou veskrze nesmírně nesympatické a normální jedinec si k nim zkrátka nemá šanci najít cestu, takže finálový souboj muže proti muži postrádá jakýkoli náboj či emoce..... Pro mě tedy těžký podprůměr, fanouškům extrémního kečupového násilí však nemůžu než doporučit - nejspíš budete slintat blahem.

S citem, odpovídající dávkou sentimentality a obrovskou náloží přirozené a zdravé lidské empatie natočený snímek, který možná nejlépe ze všech jeho amerických bratříčků znázorňuje nelehký boj válečných veteránů o znovunalezení svého místa na slunci a ztraceného duševního klidu. Scénář je nesmírně inteligentní a zvládá pojmout takové množství uvěřitelných a různorodých emocí, že by stopáž mohla být klidně ještě o nějakou tu minutku delší. Všemu pak nasazují korunu ústřední sympatické postavy, mezi nimiž to jiskří v tom nejlepším slova smyslu, a samozřejmě všichni výteční herci, kteří se zcela zdrželi tehdejšího trendu v podobě efektního přehrávání a podávají naprosto uvolněné a přesné výkony. Opravdu, byť je to pouze můj vlastní dojem, málokterému filmu jsem ve znázornění společenských nálad určité etapy novodobé americké historie natolik upřímně důvěřoval.... 95%

Kurosawa sice natočil i lepší a výpravnější filmy s většími myšlenkami, ale tato příběhově unikátní válka tří stran v ulicích trouchnivějícího městečka je přesto významnou filmovou legendou. Nejenže se poprvé objevuje skvělá dějová linie, kterou později rozpracovali ve svých slavných filmech i Sergio Leone a Walter Hill, ale především jsme svědky divácky nesmírně přitažlivé chladnokrevnosti - ať už ze strany Mifuneho rafinovaného samuraje, který se od počátku netají úmyslem zbavit se veškeré verbeže jednou provždy, nebo také z pozice scénáře a vypravěče Kurosawi, kteří nešetří úmrtími a svého titulního hrdinu nechávají bez mrknutí oka zmlátit skoro k nepoznání..... To vše v ohromném tempu a podpořeno logickými zvraty, které zdařile stupňují vypjatou atmosféru až do očekávaného a na můj vkus moc zběsile odbytého finále. Nechat si Kurosawa na všechno ještě trochu více času, jak to ostatně činil ve svých dvou nejlepších filmech, vyzněla by celá podívaná jistě o něco komplexněji a emocionálně výrazněji - přesto více než solidních 80%.

Zrůdy nejsou klasickým hororem z éry počátku zvukového filmu - jsou totiž něčím mnohem víc. Filmařsky netradiční, sebevědomě převyprávěná kritika zkaženého lidství, kde geneticky zdraví jedinci odcházejí v pozici skutečných zrůd, nese nejen chvályhodnou a brilantně znázorněnou myšlenku, ale především se opírá, nutno dodat bez bázně a hany, o natolik bizarní motivy ohledně přirozeností a životních zásad fyzicky či duševně znetvořených lidských bytostí, až to z filmu dělá daleko důležitější a především psychologicky hodnotnější podívanou než jakýkoli jiný žánrový snímek té doby. Věrohodně načrtnutá a myšlenkově dráždivá lekce z psychologie pro pokročilé, která sice v dnešní době nemá filmovým fanouškům opakovaně co říci a zaujme už výhradně svým šokujícím castingem, ale napoprvé by jí měl každý pozorně naslouchat... 85%

Bylo to vlastně mnohem kvalitnější, než bych býval od takhle nízkorozpočtového hororu stále ještě začínající režisérky očekával. Atmosféra je sice dosti vlažná a upíři jen pramálo vystrkují zoubky, ale nedostatek ryze hororových momentů je solidně kompenzován jednak líbovým alienovským obsazením a jednak i zajímavým příběhem, který si velmi věrohodně pohrává s psychickou rozpolceností hlavního hrdiny a jeho nelehkou adaptací na nevděčné upírské občanství, které bohužel vynucuje i nějakou tu vraždu a nevinnou krev.... Moc rád bych přihodil ještě čtvrtou hvězdu, ale to už bych stavěl film objektivně na stejnou pozici s Interview s upírem, což by nebylo tak úplně fér :) 70% bohatě postačí...

Vynikající životopisné drama, které uhrane božími hereckými výkony (u McKellena jsme na to zvyklí, ale Fraser zaslouží hlubokou poklonu), potěší námětem orientovaným nejen na poslední dny režiserského velikána, ale i vzpomínky na jeho nejslavnější dílo, a doslova nadchne vymazlenou formou, konkrétně především nádherným soundtrackem a působivými flashbacky do Whaleovy minulosti, které sílu příběhu značně zvýrazňují. Vše je dokonale promyšleno, vývoj vztahu mezi stárnoucím homosexuálním umělcem a jeho novým "monstrem" je načrtnut naprosto věrohodně a bezchybně a finále, byť nevyhnutelné, je výtečně gradované a dojemné, a to včetně nostalgické a nádherné závěrečné scény.... Opravdu netuším, co si od filmu podobného ražení přát více. 90%

Byl jsem připraven na všechno, od čistokrevné brutální řezničiny až po experimentální revenge-thriller, kde budou všechny mordy podávány výhradně v doprovodu klasické hudby či zrychleného střihu, ale nakonec jsem dostal, jak to říci slušně.... nic. Ne že bych zpochybňoval určitou formální úroveň, působivé interiéry, věrohodné herce nebo několik poměrně sugestivních záběrů, ale zkrátka už jsem se naučil i od těchto cizokrajných filmových úletů očekávat trochu víc, než jen šokující obsah zcela oproštěný od selského rozumu nebo smyslu pro správnou nadsázku. I Saw the Devil disponuje natolik špatným scénářem, že každý další zvrat úspěšně rozpráší snaživě budované napětí a dokonce, což se jen tak nevidí, všechny hlavní postavy odcházejí s nálepkou "hlupák" na čele. Brutalita navíc nedostála ani zdaleka takové úrovně, aby zvládla příběh posunout do vstřícnější zážitkové ligy, a tak jedinými skutečně kladnými jevy zůstávají pár sympatických odkazů směrem k jiným žánrovým dílkům a dráždivý sexuální podtón, který alespoň chvílemi dává vzpomenout na atmosféru zvrácených lidských duší, tak známou z Mlčení jehňátek nebo Se7en... 45%

Moje platonická filmová láska. Nesmírně originální a přímo hyper-zábavná óda na jeden překrásný a dosud netknutý kus země a na jeho specifický řád, který chytře staví do kontrastu s vyspělou, chaosem a zločinem organizovanou společností. Příběh má úžasné tempo, prolínání všech dějových linií je radost pozorovat a také všechny formální složky, od parádního žánrového soundtracku až po neodolatelné a velice trefné "quick-motion" zpracování některých scén, výrazně přispívají až překvapivé, avšak drtivé kvalitě tohoto kouzelného, žánrově vyváženého a skvostně zahraného dobrodružství, které mi přivádí pravidelně každý rok upřímné záchvaty smíchu... A za to jsem mu neskonale vděčný. 100%