Jezinka.Jezinka

Malá mořská víla, její tragické, protože mimodruhové, zamilování a průšvih, co z toho pro ni a její rodinu vzešel, zejména ve světle toho, že nebylo ani co pohřbít. Takhle to bylo napsáno. Mužem. Poté, co byl ve své lásce odmítnut. Jiným mužem. Malá mořská víla je metafora. Je to metafora zhrzeného chlapa. K čemu už taky připodobnit komicky hubeného nesmělého trochu zapšklého a nijak extra přitažlivého chlapa jinému, než k něžné krásné romanticky idealistické mořské víle, že jo. Byla to dcera vládce moří, což nám logicky celou historku lokalizuje někam na jih, kde asi tak vládce moří bude žít (by natuty nežil ve studených kalných vodách autorovy domoviny). Disneyho pojmenování onoho vládce (a tím defacto nastolení skutečnosti, že Ariel byla příbuznou, konkrétně prasestřenicí jiného Disneyovského hrdiny, Herkula) je vcelku logický krok. Co je jednoznačně dané, že autor o barvě pleti hrdinky nepsal. Psal o mořské víle s krásným hlasem. S ohledem na jeho životní realitu, na to, jak vypadali lidé, které potkával, se dá předpokládat, že si mořskou vílu představoval světlou, nejspíš přímo blond. Že je mořská víla světlá, křehká a něžná nikdy nebylo debaty. Rybí břicho, nevystavené slunci, je taky světlé. Všechno, co žije pod kamenem, je světlé. Inu, tady je malá mořská víla černá, vcelku bytelná (nikoli tlustá, ale třeba proti Mirce Šafránkové ve stejné roli je tohle kus ženský). Navíc má vlasy barvy ... ehm. Vlasy více barev a ta z animované verze ikonická zrzavá se tam najde taky. Malá mořská víla měla především krásný hlas. Originál jsem slyšela v ukázkách a traileru. Tahle Malá mořská víla má krásný hlas a její česká dabérka (ano, ta pro mnohé kontroverzní a vlastně ne vlastní vinou příliš sympatická Natálka Grossová) má hlas krásný neméně. Zpěv mořské víly nejen nerve uši, ale potěší. Trochu jiné texty na známé melodie potěší též a potěší i zcela nové texty na nové melodie, zejm. zpěv prince. Jo, princ. Tak ten je fajn. Je z kategorie pohledných sympaťáků. Žádný prvoplánový krasavec z plakátu. Takovému princi se dá věřit, že by hledal svou zachránkyni spatřenou na zlomek okamžiku zakaleným okem. Jeho zmatení a rozpolcení mezi to, co je správné a to, co by rád, je věrohodné a uvěřitelné. Prostě princ se bez debat povedl. Ano, je bílý a jeho adoptivní matka je pro dorovnání kvót černá, nemůžete za to, komu se narodíte, nemůžete za to, kdo vás adoptuje. Z ostrova neutečete. Uršula je postava natolik nosná, že se to zkazit ani nedalo. A otcovsky královsky vlídný i přísný Chavier Bardem si konečně vyjasnil, jak to má s tím trojzubcem. Jak mě představa Malé mořské víly v černém provedení iritovala, když nastala ta chvíle, neshledávala jsem ji krásnou, protože žádný vizuální zázrak to není, její bradavice nad okem je iritující a účes příšerný (a taky iritující), ale ona ta holka je roztomilá, krásně zpívá a toho hudlana od sympatického prince si přes tu hystericky barevně přebujelou barevnost šupin a původ v obskurně patchworkové rodině zaslouží.

Přesně ten film, kterému bych se sama o sobě vyhnula na sto mil. A pokud bych to za normálních okolností už zcela či zčásti viděla, normální okolností by byla paralýza bránící mi zvednout se z ķřesla, či aspoň odvrátit hlavu, rozhodně bych filmovou slátaninu tohoto druhu nehodnotila, natož abych to komentovala. Jenže 11 let po natočení tohoto majstrštyku na Zem přišel největší milovnik aut a robotů Všehomíra, což je jediná okolnost, která mě udržela u té zcela mimodimenzionálně přepálené stopáže. A co víc. Mně to žluté auto připadalo sympatické. Ten náklaďák taky. A příběh vojáka, který chtěl vidět svou novorozenou holčičku, mi vehnal slzu do oka. Takže: Je to dementní celých 144 minut, ale hrňte sem druhý díl. Okolnosti zkrátka nejsou normální. A žehlit se dá u ledasčeho.

Viděno jako předfilm Mezi živly. Přežila jsem to. Což je asi to nejlepší, co se o tomhle filmu dá říct.

Předvídatelna pohádečka o živlech, hlavně o ohni a vodě, země a vzduch byly čistě periférní, která v podstatě nepřinesla nic nového, nového pro mě. Jenže já nejsem cílový divák! Já mám načteného a v několika verzích nakoukaného Romea a Julii, Petra a Lucii, Hynka, Viléma a Jarmilu, příběh Baukis a Filémóna, měla jsem psa i králíky, zažila jsem zamilovanost i rozchody, mám doma muže s nejkrásnějšíma očima, mám milovanou sestru, mám milované rodiče a! mám milované děti. Vím o lásce všechno, co člověk mého věku a životních zkušeností o lásce vědět může. Jenže cílový divák Romea a Julii zná ve verzi tuleního příběhu, Petr a Lucie jsou pro něj jména tet a strýčků, Hynek, Vilém a Jarmila se nevyskytují vůbec (strýc Vilém je dobrých 50 let po smrti) a nějaká Baukis a Filémon jsou stromy jako jiné. Cílový divák byl v klidu celou dobu děje a moc se mu to líbilo. Kdo jsem já, abych hodnotila předvídatelnost, přebujelou barevnost a sentiment? Bylo to skvělé a ne že ne!

Milé děti, posaďte se do křesilek a podívejte se, co vznikne, když Večerníček volně do luftu pohází stránky scénářů k Hvězdné pěchotě, Na Hromnice o den více, Enderově hře, Počátku, Lásky čase, Zakletém v čase a Legendy shrabe je na hromadu, vytáhne nahodile asi tak 200 z nich a natočí film. Faktem je, že přes nedovysvětlení a záseky v existujícím vysvětlení časových skoků je to zábavná jízda plná létajících lidí (a jejich kusů), hnusných zápalných zřejmě pavouků a Toma v další nemožné misi. A pak vyčůrat, pomodlit a spát. Dobrou noc!

Hodnocení je víc za téma než zpracování, ale ani forma hraného dokumentu mě vyloženě neštvala.

Co tu máme v dnešním předsvátečním dni? Pohádku, kterou si užijí děti i rodiče, milovníci starého Souboje Titánů i ti, co mají rádi hlodavce. Scénář jsem kupodivu nepsala já. Takhle vypadá vzdání pocty, s láskou a vlídným úsměvem, žerty, které neurážejí, ale ukazují, že někoho máme rádi. Bohové zasahují do děje a ukazují své lidské, vlastně božské, slabosti, myšky (Pattie i její kamarád) se doberou ke svému smyslu života a kocour Sam se mezi kočkami zařadil mezi těch několik reprezentantů svého druhu, na které neshlížím se štítivým despektem.

Bylo to barevné, pořád se něco dělo, bylo to dětské a ne infantilní, nebyly tam momenty, kdy by se divák cítil za tvůrce trapně, děti se bavily ... moje drahá polovice usnula po patnácti minutách a občas ji ze spánku vytrhl stisk malé pacinky naší slečny dcery. Já očima postrkovala ručičky hodinek k času toužebně očekávaněho konce.

Princ, co nevypadá jako infantilní pablb (dokonce ani každé zvlášť, tedy nevypadá ani infantilně ani jako pablb), pohledná (pánové, omlouvám se, prostě se s některými z vás neshodnu) princezna, nezvratný osud daný věštbou, sudičky ve standardním počtu tří a časové skoky, které nedovysvětlením některých zápletek dobrému zbytku podkopávají nohy. Ale vzhledem k tomu, že jsem to od roku vzniku viděla už asi 4x a vždycky si to docela užila, nevidím důvod tepat někoho, koho mám v podstatě ráda.

Příliš mnoho prostoru pro producírování Milly ani Bruce Willis nezachrání. To by nezachránil nikdo.