GOREGASM

Nízkorozpočtový thriller/horror, kterému se daří dlouho perfektně pracovat s atmosférou a na minimálním prostoru rozehrávat zajímavý kolotoč, který nezkušeného diváka nechat civět s tlamičkou otevřenou a rukama tleskajícíma, toho zkušenějšího s poloúsměvem a myšlenkami o nedotaženém nápadu, který pobavil, ale nedotaženost je jeho druhé jméno. Rozhodně ale stojí za vidění, protože napětím nešetří a zvědavost diváka udrží až do konce. 75%

V současnosti byste jen ztěží hledali režiséra, kterému by přídomek "velkolepý" patřil jednoznačněji než Denisi Villeneuvovi. A když se podíváte na jeho poslední pětiletku, tak si klade čím dál odvážnější cíle. Dunu bych mohl zrecenzovat téměř přes kopírák s jeho Blade Runnerem. Obrazový skvost doprovázený jedinečným Zimmerem, za kterým vidíte nejenom trikové kejkle, ale zejména neskutečně autentickou výpravu a bez výjimky odhodlané herce. Všichni jsou do toho ponořeni až po uši. Je to z toho setsakrametsky cítit, až někdy mrazí. Nicméně stejně jako u Blade Runnera tomu chybí vygradované emoce, které by diváka nenechaly jen esteticky vykostěného, ale vybílily by mu mozkovnu pocitově. Klimax to postrádá, a pokud ho Denis nedosáhne ve druhém partu, budu přes veškerou kvalitu nucen redukovat hodnocení o hvězdu dolů. 89%

Frighteners v sobě mají Jacksonovu hravost, vizuální kreativitu a fajn novozélandský humor. V postavách jednoznačně dominují Michael J. Fox, kterému roli mírně roztěkaného krotitele duchů sekne, a Jefrey Combs v roli úlisného a mnoha démony sužovaného agenta všemocné F.B.I. Efekty jsou v rámci třicetimegového budgetu akceptovatelné, ale více než dospělejší a hravější hollywoodskou duchařinu z toho Pídžej nevymáčkl a už tady se projevuje jeho budoucí nešvar, že méně je někdy více. Na jeho poměry průměr, což pro běžného konzumenta vlastně znamená šedesáti osmi procentní zážitek. 68%

Bullshit Artist mě bavil díky testosteronem napumpovanému trojúhleníku Garfunkel-Bergen-Nicholson, kde Jack je ten nejméně zajímavý a to jako ne, že by mu to nešlo, ale já to přál Artovi a Candice ;-). Málem bych zapomněl říct, že mě bavil jen během první poloviny, což si asi klepete na čelu, když přece ve druhé půli nastoupí na plátno Ann-Margret, která je půvabná kam až čočka kameramana dohlédne, ale stejně jako já, tak i její postava se vcelku nenápadně rozmělnila v rytmu vypravěčovu, který vás nenechá kromě výborných prvních 40 minut prožít si to plnohodnotné trápení s postavami. Moc rychle se tady skáče v čase, bez emocionálních můstků a na konci jen pokrčíte rameny, což je škoda, protože rozjezd zahřeje. 65%

Tohle Jarmuschovo pokouřeníčko u kafíčka má styl a pár dobrých scének, z nichž jednoznačně ruluje RZA, GZA a Bill Motherfuckin´ Murray. Výborné ale jsou i Molina vs. Coogan a Iggy Pop vs. Tom Waits, přičemž scénky bez známých herců docela prošumí. Ústřední téma je fajn, nicméně nerovnovážná kvalita scének ho rozmělňuje a celkově se ptám, proč Jarmusch plýtvá svým talentem tímto způsobem. 50%

První polovina je otravná jako osina, která šimrá, až vás přivede k tlačítku stop na ovladači. Pokud na téhle životní křižovatce zvolíte "pokračovat v útrpném sledování", půjde o dobrou volbu, protože ve druhé půli jsou všichni...no dobře, téměř všichni... zabiti a mnohdy docela šťavnatým způsobem, a jelikož jste na ně za výkon v první půli akurátně nasupení, tak máte obrovskou radost i z toho, že někomu vymáčknou oči z důlku. Night of the Demons není první a ni poslední horor, který chcete po půl hodině vypnout, ale nakonec jste rádi, že jste tak neučinili. 55%

Z civilního zpracování mrazí a čím více dílů této minisérie je za vámi, tím hlouběji se vám dostane Dahmerův příběh pod kůži. Ohavnost jeho zločinů uchopili tvůrci bez potřeby šokovat za každou cenu, byť děsivým vyobrazení jeho zvěrstev si divák "užije" až až. Pracuje se zde s velkou snahou o autenticitu, což přidává dramatické atmosféře několik stupňů navíc. Hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise funguje způsobem, že jsem se až u posledního dílu dychtivě dodíval na titulky se zvědavě polootevřenými ústy, kdože to tak temně hraje. Monster je ale především psychologickou sondou do života člověka, ze kterého se monstrum stalo a všichni, co ho znali, tomu dlouho nemohli uvěřit. Tvůrci se ale nesoustředí jenom na osobu Jeffreyho Dahmera, kterého jen tak mimochodem až děsivě ztvárnil Evan Peters (top výkon kariéry), ale reflektují dopad okolností na celé jeho okolí včetně rodiny, sousedů a příbuzných obětí. Vynikající gradace až do posledního dílu a dovoluji si říct zatím televizní počin roku. 100%

Sněhulák se velmi nepovedl, což je zčásti způsobeno tím, že jak jsem se dočetl, Alfredon nestihl natočit cca 10 - 15% scénáře a film opravdu drhne v řadě míst způsobem, kdy si říkáte, že tady jako někdo něco vystřihl, respektive v tomto případě nenatočil. I přes absentující stopáž se ale nemůžu zbavit dojmu, že ani ostatní dílky filmové skládačky Alfredsonovi nefungují. Napětí zde nečekjte, protože zde žádné není, na herecký koncert se netěšte, protože postavy jsou bezkrevné a v nezvládnutém příběhu se topící a jediné, co pravděpodobně potěší divákovi smysly, je krásná norská příroda. Papírové ambice Snnowmana se ani zdaleka nepodařilo naplnit, naopak jde o tvůrčí Alfredsonův propadák. 35%

Emocionálně intenzivní sonda do utrápené duše Marilyn Monroe, která mnohého diváka vyžene od televize nebo z kinosálu, protože Dominikovo zpracování vyžaduje náročného diváka, protože zobrazuje hollywoodskou ikona absolutně svlečenou především v duševní rovině a její neustávají pád do prázdna je znázorněn mnohdy velmi sugestivně a Andrew Dominikovi stejně jako Aně de Armas je nutno vyseknout poklonu jak nekompromisně se svých úloh v tomto biopicu zhostili. Ana zcela bez ostychu před kamerou a Andrew s neochvějnou odvahou, drzostí a citem pro okamžik za ní. Asi navždy mi zůstane v hlavě scéna fellatia DžejEfKeje, která svým hraničně explicitním pojetím a tragickým vyzněním nedá divákovi možnost se ani nadechnout. Blondie vás bude bolet u srdce nejenom za Marilyn. 100%

Temně do polohy gore hororu laděná a variace na Supermana, která nekonečný jakýmkoliv propadákem, ale zároveň zažíváte jako divák ten všeobjímající pocit, že se z toho dalo vypotit, vyždímat, vycucat... mnohem více. Absolutně ošizená story, která fragmentovitým přístupem spoléhá na naši znalost konceptu Clarka Kenta, je plná na první pohled zajímavých postav, na pohled totálně rezignuje na jejich přiblížení divákovi a tak je vám v důsledku putna, jestli někomu vykousne volant do lebky díru nebo ne. Úplně nejhorší psychologický nevývoj je pak u ústřední trojky, kdy reakce rodičů na zničehonic zvěrstva páchajícího superzlouna racionální hlava nebere a tím víc s postupujícími minutami skřípe nejenom logikou jakákoliv jejich interakce O malém divochovi ani nemluvím. Psychologický vývoj se tomu říká Briane a Marku, sakra. Když to shrnu, tak odvyprávěno je to účelově, aby malý satan mohl vygenerovat co nejvíce digitálních mrtvol a působilo to celé hodně temně. Ta temnota se daří, vizuálně při šestimiliónovém rozpočtu nadstandartní, ale po tvůrčí stránce je to baráž o druhou ligu. 60%