GOREGASM

Tak za prvé, podobně vtipné, a podotýkám bez nutnosti vulgarismu, komedie se už dnes netočí a Frank Oz si tady společně s podvodníčky, Michaelem Cainem a Stevem Martinem, pohrává s vždy funkčním kontrastem hlučně všudypřítomného Amíka a distingovaného britiš Anglána. Sami si můžete tipnout, kdo je v tomto případě kdo. Nicméně, když o tom přemýšlím tak, kdyby to zkusili obráceně bylo by to už jen z principu prča. A kdyby vás pořád ještě zajímalo, jak dobrá je to komedie, tak křičím, že výborná zejména díky lehkonohému scénáři, který se nebojí nadsázky a perfektně využívá komický talent obou džentlemanů. Od Franka Oze jsem doposud viděl tři filmy a všechny stály za hřích. 85%

Před více než dvaceti lety se Vraždy podle Jidáše svezly na tsunami filmů o sériových vrazích respektive zejména na Fincherově Se7en, kterému se chce strašně moc podobat a snaží se ho někde i překonávat. Chce být brutálnější, což v doslovnosti páchaných ohavností je, ale jenom obrazem. Psychologicky je to plytké jako herecké charisma Chrise Lamberta, který si na téhle roli minimálně v mých očích vcelku pošramotil Raydenovské frčky. Ale to je jeho válka. Pro oko šokézní, pro psychiku lážo plážo. Ressurection se i u mně v devadesátém devátém svezl na krvelačné touze po vidění, ale po 23 letech už objektivnímu profackování neunikne. Krvavě prázdná, byť solidně natočená kopírka to totiž je. A ještě špatně zahraná. 50%

Nadupaný a pohlcující Oliver Stone v adrenalinem nadupaném dynamitu. Takhle má sakra vypadat sportovní film se všemi pozlátky a temnými zákoutími, které k tomu neodbytně patří. Stone se nemusí nikde krotit (ne že by to někdy někde dělal :-) a výsledkem je filmový koncert na všech frontách, z kterého si možná jako já nadšením ucvrknete do trenek a to hned na začátku u Mobyho. 100%

Ten největší product placemet ever, ovšem velká poklona Zemeckisovi, jak tuhle okatou dohodu dokázal bezbolestně propašovat do survivalu, do kterého obsadil hereckého génia své generace, Toma Hankse, a ten se mu už podruhé odvděčil fantastickým výkonem, kterým exceluje jak v boji o přežití na ostrově, tak v následném psychologickém boji po záchraně. Výrazně intenzivnější a působivější je Hanksova samotka na ostrově, kde jeho zoufalost s mrazivou dokonalostí ilustruje jeho vztah s Wilsonem. Hanksův na první pohled beznadějný osud bobtná při pohledu na nekonečný horizont oceánu a Zemeckis s náladou snímku pracuje s pevnou vizí a jeho nezlomnou naději pořád cítíme, na druhou stranu tušíme, že návrat domů nebude tak odzbrojující jako setkání třetího druhu s velrybou na polorozpadlém voru uprostřed oceánu. Napadlo mě to už u Forresta Gumpa, ale takto si představuji hollywoodský happy end. 85%

1. série - **** (100%), 2. série - ***** (100%), 3.série - ***** (100%), 4. série - ***** (100%), 5. série - ***** (100%), 6. série - ***** (100%) Neustále mi během skvělých a kvalitativně nepolevujících šesti sérií naskakovalo přirovnání BoJack Horsemana k Duchovnyho Californication a krize středního věku tyto dvě seriálové bomby skutečně spojuje. Postava BoJacka má ale paradoxně vůči Hanku Moodymu jednu velkou výhodu a tou je animace tohodle seriálového skvostu, protože právě ta v kombinace s crazy myšlenkou světa, kde lidí je jenom pár a většina postav jsou zvířecí variace na lidskou bytost jako například sem tam vykuknuvší Quentin Tarantulino, ale především vynikající hlavní postavy jako např. Princess Carolyn (fakt kočka ;-). Právě to uchopení celého lidskozvířecího vesmíru je nekonečně kreativní a to nejenom v komediální rovině, kterou BJH proplouvá nejčastěji v ironickysarkastickocynické rovině, ale nebojí se ani šílených džouků s dlouhým komediálním vocasem. Co si ale uvědomíte až při fyzické konzumaci tohoto tvůrčího skvostu, je fakt, že minimálně stejně silně vám bude v mozkovně rezonovat dramatické uchopení úpadku jednoho koně, který kdysi býval hvězdou jedné televizní show. BJH bych si nedovolil označit jako animovaný seriál, protože bych tím okamžitě zkreslil vnímání protistrany, mnohem raději bych se začal bavit pekelně originálním seriálu, který si mě svým unikátním konceptem, obsahem a provedením totálně vykostil.

Nebýt stupidního klišé v podobě amerického patriotismu projektovaného do infantilně jásajících vojácích+hyperpatriotický konec+nechutně patriotický Zimmer (to je poprvé, kdy my Hansovy tóny nedělaly vždy úplně dobře), šlo by o vynikající válečné drama na půdorysu nukleární ponorky, kde se hraje ta nejvyšší hra. V tomto případě jde především o střet dvou silných autorit, Washington vs. Hackman, z nichž nelze vybrat lepšího, oba totiž herecky excelují a jejich postavy mají šťávu, stejně jako lidský rozměr. Jistě, psychologie hloubkového charakteru to není, pořád je to Tony Scott podkuřovaný Bruckheimrovským dolarovým apetitem, nicméně jako "ponorkový" thriller to má slušné grády a Viggo M. s Jamesem G. ve vedlejších rolích taky tvrdí muziku. Škoda toho superkorektního konce. 75%

Zajímavý špionážní Hitchcock, který alespoň mně udržel v napětí po celých 143 minut, během kterých jsem si užil nejenom čistý Hitchův styl, který jen podporuje vykreslení agentů tajných služeb za studené války. Dívat se na tento film v době současné ruské agrese mi v hlavě míchalo myšlenkami a zároveň potvrdilo, jak některá témata mění svou intenzitu v kontextu dějin a data shlédnutí. Když se vrátím k Topazu, tak jde o napínavé špionážní drama, které rozhodně nepatří do šuplíku průměru, jak někteří subjektivně naznačují, ale které naopak precizně vykresluje dramatické kontury prostředí, ve kterém nemůžete nikomu věřit. 80%

Britská komedie už léta drtí tu americkou a Death at a Funeral nepotřebuje ani jednu hereckou hvězdu, aby vás dostal do polohy, ve které se mnohokrát přistihnete s jízlivě cynickým úsměvem na rtech, protože tady se postavám dějí průsery totálního formátu, ovšem je to podáno a divákovi prodáno s říznou britskou elegancí, která nezná to debilní americké slovo "korektnost". Amíci tohle za pár let rimejkovali, takže asi tak ;-). 85%

Guillermo del Toro ve své nízkorozpočtové prvotině jasně potvrdil, který žánr respektive kombinace žánrů bude doživotně jeho silnou parketou. Psychologický a hororový... častokrát at the same time, to je jeho trademark, kterým si už v Cronosu začal budovat svou fanouškovskou základnu. Zároveň nezapomíná jako u svých nejlepších kusů na silné emocionální propojení s hlavním hrdinou a skvělého Rona Perlmana. Jednoduše vystavený příběh disponuje silným mysteriózním motivem, který moje filmové srdce rozbušil ve svižném mexickém rytmu. 80%

Zajímavý dojezd dějové linky Jesseho Pinkmana, který brnká na hodně temnou strunu a spíše než uzavření dějové linky nabízí důstojný "farewell". Vince Gilligan si své děťátko vypiplal od píky a El Camino by bez Breaking Bad nemohlo samostatně fungovat. Po fanouška jde ale o hořkosladký dezert, který mu vrací obsah skrze původní postavy, nicméně pocitově to Vince pojal jako tu nejhorší možnou opici, se kterou se jednoduše nechcete probudit. Alespoň u mně je dopad téhle afterparty asi takový, že bych se chtěl dozvědět ještě víc, což se asi nestane. A to mi trochu vadí, protože konec Breaking Bad byl dokonalý, což o El Caminu neplatí. 80%