playboxguest

Film o vraždě... Optimisticky a pohádkově natočený, ale první půlhodinku nejvydařenější. PS: Taky vám tu Stanley Tucci tolik připomínal Nicolase Cage? XD

Pomatený stařec vypráví na stará kolena příběh svého života, protkaný zážitky, o kterých jen snil, až ho to dovede do fáze, kdy sám nerozezná rozdíl mezi snem a skutečností. Věčný svit neposkvrněné mysli s malou porcí Velké ryby. Stařec, jsoucí zcela při smyslech, vypráví příběhy svého života, které se skutečně staly. Jen je mimoděk stačil prožít v alternativních vesmírech. Osudový dotek. Malý chlapec má před sebou těžké rozhodnutí a snaží se vypomoci si představou událostí budoucích, díky čemuž tvoří svá alter-ega, která už se samostaně rozhodovat nemohou. Jsou přeci jen neexistující představou. Horší to už nebude. Ať už uchopíte film za jakoukoli z těchto možných point, které jsem si při sledování vytvořila, nebo si vytvoříte verzi svou, vlastní, nedá se pochybovat o tom, že je Pan Nikdo převelice hravý film, ani ne tak nutící, jako spíše vyzývající k přemýšlení, který mě mimořádně bavil v detailech, ale už mě bohužel stejnou měrou nebavil v podobě celku. Mr. Nobody u mě nedosahuje takové síly, jako ostatní v komentu zmíněné snímky, k tomu, aby bavil i v případech nastálé nudy, však dopomáhá skvěle zvolené obsazení (extra body za Sarah Polley, Juno Temple, a Diane Kruger, všechny navýsost okouzlující) a perfektní skoro neustále znějící soundtrack, který si hned musím opatřit, jelikož obsahuje všechny ty skvělé písničky, které mi při každém zaslechnutí už celé roky zvedají náladu, ačkoli dodnes nevím ani to, jak se jmenují. Tak co, už jste viděli Mistra Nobodyho? Že neviděli? A chystáte se? Nebo ho chcete vidět znovu?... Promyslete si to, ještě to zvažte a rozhodněte se. Protože je to váš život. A jediné, do čeho vaše rozhodnutí nemohou nikterak zasáhnout, je přirozená smrt stářím. Ikdyž...

Medal of Honor 1,2, Resident Evil 3, Smackdown!2, Gran Tourismo 2, GTA 2, Fear Effect, Silent Hill, Driver, Theme Hospital a jasně... ani Tekken 3 v žebříčku mých nejohranějších PSX her před cca deseti rokama nechyběl a dokonce to v té době byla bojovka bojovek (což se dá bez nadsázky říct i dnes, kdy si pomyslný trůn dělí možná jen se Soul Calibrem 2). Nuže Silent Hill je téměř doslovná a excelentní pocta svému hernímu předchůdci, Resident Evila 3 vidím na celkem slušné úrovni v Resident Evilovi 2 (XD to jsou věci) a Tekken mi radost taktéž udělal. Ale bohužel jen v některých případech. U úvodní představovačky mi srdce plesalo o sto šest (Jin Kazama, Christie Monteiro, Eddie Gordo, Brian Fury, Yoshimitsu, sestry Williamsovic, všichni na slušné úrovni, která nikomu z předlohy nedělá vyloženou ostudu a v některých případech i oko potěší), ale pak byl zničeho nic konec, ačkoli já stále očekávala další postavy. A kde jsou do prdele Paul a Hwoarang? Ačkoli mnou nejčastěji vyvoleným zprostředkovatelem dršťkové byl, dle mého šampónek s vytříbeným stylem, dle názoru mých přátel homokláda bez stylu, Hwoarang, ačkoli jsem nejčastěji ležela v krvi po zásahu Briana Furyho a ačkoli jsem nikdy nepřestala obdivovat styl Eddieho Gorda, vždycky byl pro mě hned po Jinovi nejdůležitější tváří herní ságy natupírovanej Paul... A hle, tady o něm ani zmínka, že by nezbyly prachy na vlasový gel?; Pak přišly boje, sem tam chvat známej ze hry, sem tam podařená choreografie, či úhel pohledu, ale až na ten finální mi všechny připadaly děsně rychlý a krátký (což bylo ve hře na denním pořádku, ale tady se člověk přece jen těší, že se pokochá víc). Holt než jsem se stačila rozkoukat, bylo po všem. Dámské osazenstvo... Ó ano, ladies jsou tady hezčí jak jejich pixel verze, když Christie plácne něco o tom, že bude-li jí Jin čučet na zadek, daleko v Tekkenu nedoleze, sama jsem musela zazpytovat svědomím do dob, kdy byl její zadek, hned vedle grafiky, přesně tou příčinou, proč moji kamarádi dosahovali Perfect!, aniž bych vůbec postřehla, že už se jede na ostro (v tomto případě byla Kelly Overton víc než dobrá volba, ačkoli s přibývající stopáží začíná zlehka uvadat).; Iron Fist... Kam se hergot poděly v boji na život a na smrt všechny baby? Uteklo mi něco, nebo to někomu tam nahoře připadalo příliš surové, tak je prostě bez vysvětlení vyškrtl? Nehledě na to, že je většina akce seškrtaná na Jin versus X a některé z postav se za celý film skoro nepředvedou a jsou představeny spíš jen do počtu, aby se neřeklo. To se to rovnou mohlo jmenovat Tekken Origins: Jin!; Yoshimitsu... Že mu nesvítí meč a nefunguje levitace, jasně naštvalo mě to, ale tak nějak se s tím vzhledem k rozpočtu dalo počítat, i přesto na mě film chvílema účinkuje podobným dojmem, jako v případě Metal Gear Solid: Philanthropy, z něhož bylo cítit opravdové nadšení tvůrců pro danou věc.; De facto tady pěju ódu na radost, ačkoli jsem ohodnotila jen třemi hvězdami? A všiml si někdo v herních Tekkenech, že by se tam kecalo? Protože tady se kecá až moc na úkor toho, o co v Tekkenu skutečně jde. Takže milí zlatí, chcete-li vylepšit zdejší hodnocení, uberte na zbytečných řečech, přidejte postavy (k čerpání jich máte víc než dost), přitvrďte na rubačkách a jejich délce, a já tomu hned šoupnu čtyři kusy, nebo klidně i pět, páč v základu tenhle film vůbec nebyl tak špatný, jak by se odsud mohlo zdát, a mám-li být upřímná, byly momenty, kdy jsem si ho až nehorázně užívala. 70%

Anglie, solidně zasoundovaný pařby a hlavně Jack O'Connell, který je, co se mě týče, tím hlavním důvodem, proč film vidět. Bez něj by byl můj dojem asi jen poloviční, to je dost pravděpodobný, ale tady se Cook zase předvedl, jak ho máme my Skins maniaci rádi a to se počítá. Kéž by takové štěstí na výraznější role měli i další ze Skins osazenstva. Budiž jim to přáno. Já si zatím zvednu náladičku Weekenderem, do třetice. PS: Symbolická půlhvězda navíc za notoricky známý song Move your body (Marshall Jefferson) ze soundtracku GTA: San Andreas *-D.

Nemůžu si pomoct, první půl hodinu jsem ještě jakž takž držela, ačkoli jsem si připadala jako pes proti srsti hlazený. Po půl hodině jsem si při stálém, jen trochu méně pozorném, sledovaní začala pročítat zde zarchivované komentáře, abych zjistila, zda-li má vůbec cenu ve sledování pokračovat. Pár z mých top twenty vyvolených, soudě podle hodnocení i komentů ,není daleko pocitu, jenž jsem měla po dané půlhodince já. Jenomže kopa dalších zdejších si troufla zasypat film hvězdami (a já si při pohledu na téměř půlnoční oblohu říkala, kde všechny jsou...) a názory, z nichž mi sem tam skoro připadlo, že je film naprosto fenomenální průkopnický počin v oblasti romantického melodramatu, jen já to nevidím. Tak fajn, řekla jsem si, rozhodnuta prokopat se další částí stopáže tohoto kousku a třeba v něm i dané něco? najít. Hledala jsem. Až do 73 minuty. Pak už jsem to fakt vypla. Ano, tento film je svým způsobem mimořádný, nestává se totiž často, abych něco nedokoukala do závěrečných titulků. A za to jedna symbolická, víc jsem jich na té noční obloze beztak nenašla.

Vydařené pokračování parádní jedničky, slušné dvojky a silně nepovedené trojky. Extra body za alternativní realitu, Rumpelníčka a Krysaře. PS: Rozpušťené kadeře Fioně sluší daleko víc (skoro jsem si myslela, že sleduju zlobří verzi Nariko z Heavenly Sword).70%

Ze závěrečných titulků na mě zamával Kevin Smith a já nemohla uvěřit svým očím. Kde? Zlatá Benga v záloze, tady je vrcholem filmu hned jeho začátek, kde nijak zvlášť sympatický Morgan zparoduje policejní klasiky.

Na to jak nemám ráda filmy, v nichž větší než malou roli absolvují zvířata a děti, jsem se bavila poměrně slušně. Ani trapně mi moc nebylo a to už je u takovéto rodiné komedie napováženou. Carrey není (překvapivě) protivný, tučňáci jsou (kupodivu) zábavní a Carla Cugino je sexy (jak jen Elektra Luxx může být). Příjemně trávený večer.

Ještě na střední jsme v hodině angličtiny četli článek o Amíkovi, co opustil civilizovaný svět. Pár let na to jsem se, myslím že v Cinemě, dočetla, že budou připravovat film na dost podobné, ne-li totožné téma a dost jsem se těšila. Asi před rokem jsem si film sosla a dnes jsem si ho konečně i pustila. Nevím jestli by mě tehdá, v době, kdy pro mě dané informace byly čerstvé, Into the Wild oslovil víc, než nyní. V tuto chvíli ho však považuji jen za slušně natočenou, úmyslně líbivou podívanou, která je plná cestování a tlachání, ale už je chabá v oblasti strachu, napětí a zdolávání překážek, které by se k danému tématu jen nabízeli (Nebo mi chcete tvrdit, že do osudného konce Chrisovi opravdu vše šlapalo jak po másle?). Takhle u mě v bodech zajímavosti i napětí stále vítězí Boyleova bravurní Pláž.

Jednička je můj nejoblíbenější a zároveň mnou nejvícekrát viděný animák, dvojka je jen o malinko slabší a trojka... U té jsem se smála, bála, rozčilovala, fandila, několikrát absolutně netušila, co bude dál, a i navzdory mému drsnému já mi několikrát během sledování ukápla slza. Nemám slov. Toy story trilogie je jedničkou mezi všemi animáky, které znám. Tyhle hračky mě vždycky dostanou.