Marigold

Nádherná vizuální poéma v dekadentně zvrhlém stylu maestra Burtona. Perfektní střídání rovin normálna a nadnormálna, skvěle zrýmované, fantasticky nakreslené a plné báječné záhrobní atmosféry. Burtonovský bujón...

Narozdíl od Next Generation posádka ma´am Janewayové debutuje ve velkém stylu. Akcí nabitý pilot disponuje jak dobrými triky, tak chytrým scénářem a působivou atmosférou, která zakrývá i přeci jen trochu slabší a méně nápaditou posádku. Nicméně faktem zůstává, že Kate Mulgrew je kapitánkou na úrovni a zejména s v originálním znění má hmatatelné genderové kouzlo. Napěti v Caretakerovi jako v každém správném Star Treku neobstarává jen střetnutí s neznámem, ale i osobní konflikt, tentokrát střet posádky Federace s odpadlými Maquity pod vedením charismatického indiána Chakotaye. Pilot tak obsahuje všechno dobré, co přináší následný seriál, bez slabých míst a zbytečných mnohomluvů. Mrzí mě jen malá úloha doktora (bezesporu nejvtipnější postavy série) a mnoho místa pro Neelixe (bezesporu nejotravnější postavu série).

Více než o thrillerový příběh se tu jedná o portrét postavy a portrét doby, které spojuje absolutní ztráta soukromí, voyeurství, křehkost osobní sféry. Harry Caul naslouchá životům jiných a sám svůj zcela popírá, v zoufalé obavě, aby nebyl prozrazen, vyslechnut, se maskuje jako dokonalý chameleon v bytě plném neosobních věcí, s milenkou, která o něm nic neví, s kolegou, se kterým nedokáže navázat bližší vztah, s telefonem, který nikdo nezná. Zpovídá se jen bohu, ale i jemu jaksi opatrně a na půl huby. Přesto nedokáže uniknout paradoxu lovec-kořist, a to právě ve chvíli, kdy dá jako běžný člověk průchod emocím a pokusí se zabránit tragédii, k níž by jeho práce mohla vést. Rozhovor zvláštně chladnou a odtažitou formou metaforizuje moderní dobu jako epochu, kdy všichni mohou naslouchat a manipulovat, ale přitom jsou sami křehcí a zranitelní (Harryho průhledný pršiplášt jakoby chtěl tenhle výklad podpořit). Není vlastně možné určit, kdo naslouchá a kdo je špehován. Coppola volí výtvarně sofistikovanou formu plnou ostrých tvarů, využívá komplexní práce s vypravěčem (různé úhly retrospektiv) a fantastické zvukové stopy, odtažité kamery. Rozhovor je skutečně filmem naslouchaní a v závěru mrazivým podobenstvím člověka, který přijde o všechno soukromí. S trochou nadsázky se každý moderní člověk může cítit jako zoufalý Harry v rozbitém bytě, sledovaný okem neviditelné kamery. Nebýt trochu ospalého úvodu, bylo by to vybroušené jako drahokam. I tak ale... Zvětšenina pro svět zvuku. Famózní minimalista Hackman. Zatraceně nadčasová věc. Masterpiece.

Lehce nadprůměrná duchařina s nijak oslnivými hereckými výkony a nijak zvlášť inteligentní pointou. Všechny složky jsou ale plně funkční a prosté trapných úletů, čili se na Ozvěny mrtvých docela dobře dívá.

Tenhle pilot je docela legrační, protože tak trochu neví, kam s rukama. Tu a tam nahmatá do očí bijící naivitu gest i replik šedesátkových řad, tu a tam (nepříliš často) probleskne rodící se fenomén Generations, kterému ale bude ještě pěkných pár dílů trvat, než dostane pevný tvar. I Jean-Luc Pickard hledá svojí tvář, ve střetnutí na Farpointu je to spíše mizantropický a velmi introvertní dobrodruh, jehož charisma je jaksi překryto neproniknutelným chladem. Tím lépe, aspoň má dost prostoru pěkně se vyloupnout později. Z ostatních postav zaujme náznakově Data a taky poradkyně Troy svým aerobikovým outfitem a účesem na pudla. Jinak spíš záležitost k zasmání, která působí mnohem archaičtějši než filmy kirkovské posádky.

Výborně provedené, decentní, šaramantní, nasáklé nostalgií černobílých časů. Plus výborná ústřední dvojice Lemmon-MacLaine, mezi níž to jiskří i bez červenoknihovnových výlevů a přehnaně laciných gest. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že Wilder se vizionářsky vysmívá současným milostným komediím...

Vzhledem k tomu, že první startrekovská kino štrapáce navazuje a zaběhaný svět seriálu, člověk by čekal nějaký svižný úvod. Jenže zestrárlému pardálovi Kirkovi trvá hodinu a něco než shromáždí poztrácené členy posádky, povyhazuje nové, prohlédne si loď a poučí se z chyb. Robert Wise úvod naládoval jistě nikoli náhodnými aluzemi k Vesmírné odysee Stanley Kubricka, fascinované průlety kolem modelů, výtečná Goldsmithova hudba a zhruba v půli filmu i umírněná forma halucinačního průletu do neznáma. Je znát, jak moc si tvůrci užívají vysoký budget a možnost podívat se Enterprise doslova až do kuchyně. Z toho pohledu je ST: Motion Picture pouze pro trekkies, taková exkurze do dobře známého se všemi detaily. Příběh podřimuje, ale v důsledku stojí za to ho sledovat. Nechybí ani jemný humor a pěkné vesmírné akcičky... Každý, kdo se někdy nechal unést na NCC-1701 do hvězdných dálav si film užije... pro ostatní opravdu zdlouhavý a ukecaný trek ke hvězdám.

Velmi, velmi špatný pokus natočit film bez scénáře. Normalizační debilita v plné polní.

Klasická americká rambo-morálka pomsty pokrytá kůži špičkové techno-thrillerové formy. Limonádový motiv honby za spravedlností a honby za posledním záchvěvem lásky v duši bestiálního klaďase mě vlastně ani moc nedráždil, protože zabiják s lidskou tváři Denzel Washington je požívatelný a i láskyplný vztah s malou Pitou servíruje Scott ve snesitelném provedení. Přiblblý obsah jednozačně válcuje výběrová foma, high tech kamera, perfektní střih, klipové začlenění hudebního podkresu. Možná kdyby se příběh nebral tak smrtelně vážně a vynechaly se některé ale opravdu nechutně tuctové dialogy, byl by Muž v ohni hodně dobrým filmem nízké hodnoty. Zejména díky režii a technické realizaci jsem mě příběh celkem zaujal, ale rozhodně neuspokojil. Je v něm cosi infantilně nahlouplého, a to si Tony Scott může tahat z klobouku jakkoli tučné králíky, ale tenhle fakt nelze zamaskovat. Stupidní akčňák ve výběrovém hávu s dobrými hereckými výkony.

50 let za Stonem a 100 za Coppolou. Agitka s modrookým gerojem a pětníkovým moralizováním. Některé akční sekvence pěkné, ale ani zdaleka se nechytají na namové perly ze 70. a 80. let. Nepoučitelná kinematografie, která se po skvostné filmařině s myšlenkou opět při zpracování válečného tématu obrátí k laciným pózám a patosu (byť nepochybně dobře míněnému).