Marigold

Příjemná sportovní komedie, u které stačí mít mozek puštěný v úsporném režimu a v klidu si prožít veškerá známá schémata žánru, pár pěkných vtipů, exotické prostředí a sympatické postavy. Poněkud mi sice uniká český překlad, když v celém filmu není jediný prales a pochybuju, že v Keni bují kokosový průmysl... Ačkoli basketbal jako sport nemám rád, v tomhle výletním provedení celkem baví. Odmyslím-li si nutné hlubokomyslné řeči a závěr přitažený za vlasy, vychází mi z toho slušná zábavička.

Úvodní část scénáře je opravdu slabá, některé dialogy zbytečně přestylizované, chybí tomu trochu nadsázka a nadhled, nicméně záhy se rozehraný duet Cýlková-Etzler dostane do takových obrátek, že jsem na výhrady zapomněl. Navíc hudba Michala Pavlíčka je prvotřídní. Čtvrtou hvězdičku k celkovému dojmu přidal nevykalkulovaný a logický závěr, který nemíchá jabka a brambory a dává celému příběhu punc autentičnosti. Výborně jsem se bavil, je to inteligentní, pěkně natočené a skutečně nechápu, proč se na plátna kin pořád derou srágoroidní předlohy dělníků slova typu Viewegh či Nesvadbová... trochu tenhle scénář obrousit a bylo by to skvostné.

Co se patosu týče, Pouta války si nijak s Ryanem a další plakátovou produkcí made in USA nezadá, všechny ty strojené věty, naivní zpomalované retrospektivy... přesto je tu zásadní rozdíl. Patos nesměřuje k propagaci vlajky, ale k vykreslení vztahu dvou bratrů, jejichž vztah brutálním způsobem poznamená válka. Takřka sadomasochisticky zapletená epopej možná občas oplývá až zbytečným množstvím pastelových barev a křiklavostí emocí, ale to ve své podstatě není nijak na závadu. Nejde tu o ideologii, ale o čiré humanistické poselství o síle lásky a ceně obětování. Jednotlivé strany korejského konfliktu vypadají v Kangově filmu stejně šeredně, propagandisticky tupě a tmářsky. Velký svět prostě vytváří obludnou kulisu malému lidskému příběhu, který je velmi sympaticky opentlen adrenalinovými bojovými sekvencemi. Ruční kamera, křečovité škuby, zmatek boje muž proti muži a občas okaté CGI doplňky. Ber jak ber, pohltil mě jak příběh lidský, tak válečný, sice bych v obou rovinách uvítal trochu míň vypočítavosti a efektu, nicméně Pouta války narozdíl od amerických melodramat představují velmi povedený obraz války a člověka.

Všechno a nic. Dokud neuvidím Stalkera znovu, netroufnu si lovit slova, je to zážitek za hranicí verbálna.

Hodně slušné. Děj sice není nijak přehnaně zauzlený, ale má to natolik lehce napsané dialogy a natolik elegantní režii, že se člověk prostě musí pobavit. I hlavní postavy stojí za to a určitě vyhoví všem, kteří mají rádi tenhle druh zločineckého karikaturismu. Vzato do důsledku mě asi Podfuck vtáhl do děje víc, ale i tak jsem se skvěle pobavil.

Překvapení. Nemám dramata z prostředí nemocnice nijak zvlášť v lásce, ale tohle je tak dobře napsané a tak dobře zahrané, že jsem se prostě nemohl odtrhnout. Postava excentrického sochaře, který ochrne a ztratí tak vše, co v životě miloval, je fantastická, plná života a rozporů. Cením si toho, že film nijak nenabádá k jasné odpovědi a dilema "má člověk právo rozhodovat, zda je jeho život hodný žití" nakonec vyzní krásně otevřeně. Zastaví se kdesi mezi depresí a úlevou. Badhamův snímek prostě otevře problém, vtáhne vás do něj a v závěru nabídne výmluvné tři tečky. Tohle drama beru.

Strašné. Jistá míra nejistoty a pochybností se dá u Gilliama pozorovat při natáčení snad každého jeho filmu... ale tenhle quijotovský sled příkoří překonává všechny představitelné větrné mlýny, se kterými lze bojovat. Film, který se stal realitou... Citlivě natočené, strhující...

Co je vlastně Boylův Sunshine? Vizuální vesmírná esej? Realistické drama z kosmu? Katastrofický film? Survival horor? Pohříchu odevšeho trochu. První část filmu dovedně vykresluje atmosféru vesmírné lodi, která se řítí vstříc úkolu fatální důležitosti, vztahy mezi posádkou, houstnoucí atmosféru, morální dilemata i napínavé epizody ze života astronauta. V některých aspektech jakoby Boyle usiloval o hi-tech verzi Vesmírné odysei 2001 při zachování svých klasických režijních atributů. Křečovitého střihu. Expresivního herectví v detailu. Výrazné zvukové stopy. Kupovidu tahle dějem nijak nesvázaná část funguje moc pěkně, výtvarná stránka je perfektní, atmosféra pohlcující a některé sekvence (oprava poškozených panelů) mají dobře vygradované napětí. Kombinace syrového dramatu, spektakulárního vizuálna a trochy myšlenek vytváří podmanivý celek, který se bohužel zhruba v polovině stopáže ocitne před kardinální otázkou... co dál? Ke Slunci daleko, vrstvení problémů na dějovou linku nevydá... a tak se Sunshine přelamuje do velice laciného pseudo-hororově-akčního vyvražďováku, v němž hraje prim otravné přehrávání, zmatené střihání (které absolutně ztrácí řád z počátku filmu) a ementálová logika. Tedy místo aby Sunshine na atraktivitě získal, povážlivě ji ztrácí a stává se nesnesitelně přeplácanou koláží nesourodých obrazů a samoúčelných scén. Závěr, který by za jiných okolností vyzněl, prošumí jaksi do ztracena. Alespoň já jsem si z kinosálu odnesl na jazyku pachuť technicky skvělého, ale dějově naprosto zmršeného sci-fi, které je v první části inteligentní, v části druhé povážlivě nablblé. Je jako ten hvězdný prach. Dotknete se a tvar se rozletí na malé částečky. Škoda, tři body za skvělou atmosféru úvodu, výtvarné řešení a moc pěknou zvukovou stopu. Ano, srovnání s Horizontem události je věru na místě. Včetně způsobu, jakým se film dokáže přeměnit ze záživného v přihlouplý, bohužel.

Extrémní variace na klasickou látku Oidipus Rex, kde Osud nahrazuje motiv pomsty? Proč ne, obzlášť, když je to celé natočené výtečně odlehčeným stylem, odvyprávěné několika "hlasy" a expedované v luxusním vizuálním balení... Nadhled a přirozená oscilace mezi černým humorem a dramatem je pro mě vrcholem Old Boye, kupodivu ani brutalita některých pasáží nevyhlíží samoúčelně a dobře zapadá do asijského trendu "zmrzačených" hrdinů. Skvělá hudba. Famózní herecké podání Dae Sua... perfektní a neočekávaný závěrečný twist, který je do struktury filmu zasazený tak ústrojně, že si ho rád vychutnám znovu. Trochu mi vadí formální chlad, který čiší z většiny filmu, ale ke konci se mění v existenciální žár. Ne úplně strhující, přesto nezapomenutelný film.

Opravdu naturalisticky pojaté drama ze soumraku španělské občanské války, které svým půdorysem sousedících světů reality a fantazie (nadreálna) připomene režisérův počin "Devil". "Panův labyrint" se díky rozdílnosti obou světů štěpí do dvou odlišných rovin – do roviny bestiálního dramatu a do roviny goyovsky pitoreskního pohádko-hororu o světě za zrcadlem. Co mi na filmu opravdu chybí, je soudržnost a ucelenost obou fikčních prostorů, z jejich svazku jsem měl s výjimkou závěru dojem jakési nucenosti, nesvornosti, bezúčelnosti. Možná jsem až příliš uvykl burtonovské optice, ve které má všechno svůj řád. Guillermo Del Toro má řád především ve vizuálním a technickém pojetí, které je svělé a dělá z "Panova labyrintu" vysoce jakostní podívanou po stránce atmosféry, masek, výpravy a v neposlední řade hereckých výkonů. Nakonec i vyvrcholení filmu vneslo do celého schématu jasný moment motivace a trochu otupilo můj rozpačitý dojem z Del Torova scénáře. Pokud se tahle zvláštní žánrová míšenina v českých kinech neobjeví, měli by si distributoři vystavit papíry na hlavu, navzdory několika výtkám se totiž jedná o obrovsky atraktivní zážitek a bezesporu nejlepší počin Mexičanovy kariéry... řadím ho do poetického sousedství Tima Burtona a částečně i Terry Gilliama.