Marigold

Narozdíl od Next Generation posádka ma´am Janewayové debutuje ve velkém stylu. Akcí nabitý pilot disponuje jak dobrými triky, tak chytrým scénářem a působivou atmosférou, která zakrývá i přeci jen trochu slabší a méně nápaditou posádku. Nicméně faktem zůstává, že Kate Mulgrew je kapitánkou na úrovni a zejména s v originálním znění má hmatatelné genderové kouzlo. Napěti v Caretakerovi jako v každém správném Star Treku neobstarává jen střetnutí s neznámem, ale i osobní konflikt, tentokrát střet posádky Federace s odpadlými Maquity pod vedením charismatického indiána Chakotaye. Pilot tak obsahuje všechno dobré, co přináší následný seriál, bez slabých míst a zbytečných mnohomluvů. Mrzí mě jen malá úloha doktora (bezesporu nejvtipnější postavy série) a mnoho místa pro Neelixe (bezesporu nejotravnější postavu série).

Více než o thrillerový příběh se tu jedná o portrét postavy a portrét doby, které spojuje absolutní ztráta soukromí, voyeurství, křehkost osobní sféry. Harry Caul naslouchá životům jiných a sám svůj zcela popírá, v zoufalé obavě, aby nebyl prozrazen, vyslechnut, se maskuje jako dokonalý chameleon v bytě plném neosobních věcí, s milenkou, která o něm nic neví, s kolegou, se kterým nedokáže navázat bližší vztah, s telefonem, který nikdo nezná. Zpovídá se jen bohu, ale i jemu jaksi opatrně a na půl huby. Přesto nedokáže uniknout paradoxu lovec-kořist, a to právě ve chvíli, kdy dá jako běžný člověk průchod emocím a pokusí se zabránit tragédii, k níž by jeho práce mohla vést. Rozhovor zvláštně chladnou a odtažitou formou metaforizuje moderní dobu jako epochu, kdy všichni mohou naslouchat a manipulovat, ale přitom jsou sami křehcí a zranitelní (Harryho průhledný pršiplášt jakoby chtěl tenhle výklad podpořit). Není vlastně možné určit, kdo naslouchá a kdo je špehován. Coppola volí výtvarně sofistikovanou formu plnou ostrých tvarů, využívá komplexní práce s vypravěčem (různé úhly retrospektiv) a fantastické zvukové stopy, odtažité kamery. Rozhovor je skutečně filmem naslouchaní a v závěru mrazivým podobenstvím člověka, který přijde o všechno soukromí. S trochou nadsázky se každý moderní člověk může cítit jako zoufalý Harry v rozbitém bytě, sledovaný okem neviditelné kamery. Nebýt trochu ospalého úvodu, bylo by to vybroušené jako drahokam. I tak ale... Zvětšenina pro svět zvuku. Famózní minimalista Hackman. Zatraceně nadčasová věc. Masterpiece.

Lehce nadprůměrná duchařina s nijak oslnivými hereckými výkony a nijak zvlášť inteligentní pointou. Všechny složky jsou ale plně funkční a prosté trapných úletů, čili se na Ozvěny mrtvých docela dobře dívá.

Tenhle pilot je docela legrační, protože tak trochu neví, kam s rukama. Tu a tam nahmatá do očí bijící naivitu gest i replik šedesátkových řad, tu a tam (nepříliš často) probleskne rodící se fenomén Generations, kterému ale bude ještě pěkných pár dílů trvat, než dostane pevný tvar. I Jean-Luc Pickard hledá svojí tvář, ve střetnutí na Farpointu je to spíše mizantropický a velmi introvertní dobrodruh, jehož charisma je jaksi překryto neproniknutelným chladem. Tím lépe, aspoň má dost prostoru pěkně se vyloupnout později. Z ostatních postav zaujme náznakově Data a taky poradkyně Troy svým aerobikovým outfitem a účesem na pudla. Jinak spíš záležitost k zasmání, která působí mnohem archaičtějši než filmy kirkovské posádky.

Výborně provedené, decentní, šaramantní, nasáklé nostalgií černobílých časů. Plus výborná ústřední dvojice Lemmon-MacLaine, mezi níž to jiskří i bez červenoknihovnových výlevů a přehnaně laciných gest. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že Wilder se vizionářsky vysmívá současným milostným komediím...

Vzhledem k tomu, že první startrekovská kino štrapáce navazuje a zaběhaný svět seriálu, člověk by čekal nějaký svižný úvod. Jenže zestrárlému pardálovi Kirkovi trvá hodinu a něco než shromáždí poztrácené členy posádky, povyhazuje nové, prohlédne si loď a poučí se z chyb. Robert Wise úvod naládoval jistě nikoli náhodnými aluzemi k Vesmírné odysee Stanley Kubricka, fascinované průlety kolem modelů, výtečná Goldsmithova hudba a zhruba v půli filmu i umírněná forma halucinačního průletu do neznáma. Je znát, jak moc si tvůrci užívají vysoký budget a možnost podívat se Enterprise doslova až do kuchyně. Z toho pohledu je ST: Motion Picture pouze pro trekkies, taková exkurze do dobře známého se všemi detaily. Příběh podřimuje, ale v důsledku stojí za to ho sledovat. Nechybí ani jemný humor a pěkné vesmírné akcičky... Každý, kdo se někdy nechal unést na NCC-1701 do hvězdných dálav si film užije... pro ostatní opravdu zdlouhavý a ukecaný trek ke hvězdám.

Velmi, velmi špatný pokus natočit film bez scénáře. Normalizační debilita v plné polní.

Klasická americká rambo-morálka pomsty pokrytá kůži špičkové techno-thrillerové formy. Limonádový motiv honby za spravedlností a honby za posledním záchvěvem lásky v duši bestiálního klaďase mě vlastně ani moc nedráždil, protože zabiják s lidskou tváři Denzel Washington je požívatelný a i láskyplný vztah s malou Pitou servíruje Scott ve snesitelném provedení. Přiblblý obsah jednozačně válcuje výběrová foma, high tech kamera, perfektní střih, klipové začlenění hudebního podkresu. Možná kdyby se příběh nebral tak smrtelně vážně a vynechaly se některé ale opravdu nechutně tuctové dialogy, byl by Muž v ohni hodně dobrým filmem nízké hodnoty. Zejména díky režii a technické realizaci jsem mě příběh celkem zaujal, ale rozhodně neuspokojil. Je v něm cosi infantilně nahlouplého, a to si Tony Scott může tahat z klobouku jakkoli tučné králíky, ale tenhle fakt nelze zamaskovat. Stupidní akčňák ve výběrovém hávu s dobrými hereckými výkony.

50 let za Stonem a 100 za Coppolou. Agitka s modrookým gerojem a pětníkovým moralizováním. Některé akční sekvence pěkné, ale ani zdaleka se nechytají na namové perly ze 70. a 80. let. Nepoučitelná kinematografie, která se po skvostné filmařině s myšlenkou opět při zpracování válečného tématu obrátí k laciným pózám a patosu (byť nepochybně dobře míněnému).

Sedm samurajů a Sedm statečných jasně demonstruje rozdíl v nátuře japonské a americké kinematografie. Tam, kde jedna vyniká namachrovanými gesty, silácký řečmi a heroickými archetypy, staví druhá na pozvolném tempu, slasti z vyprávění, rozkreslenými postavami a mnohem univerzálnějším poselstvím o válce. I závěr Sedmi samurajů (ono legendární "nebyli jsme to my, kdo vyhrál") vyznívá zcela bez patosu a zahrnuje spíše tragiků mužů, kteří nemohou přestat válčit, protože válka je jejich obživa. Kurosawův film je na akční žánr možná až příliš labužnicky uvolněný, prostoupený nádhernými dialogy a skvostnými "odbočkami", jenže právě to ho dělá stonásobně hodnotnějším než pozdější Sturgesův remake. Není to jen příběh málo proti mnoha, ale příběh opravdové války (tak koneckonců sami samurajové obranu vesnice nazývají), v níž kupodivu chybí ten neodbytný pocit "oni je roznesou". Vždyť závěrečná scéna proti sobě staví 13 lapků a plnou vesnici odhodlaných obránců! Vždyť chybí klasický záporák! Jenže právě absence běžného schématu dobro x zlo (samurajové rozhodně nejsou svatoušci) a jeho nahrazení uvěřitelnými charaktery v čele s neuvěřitelným magorem Toshirô Mifunem film obdařuje překrásnou poezií, o které si americká bablgamová verze může nechat zdát. Určitě jeden z nejlepších válečných filmů, co kdy vznikl. Moudrý, rozvážný, hluboký. [Sedm statečných mám opravdu rád, ale...]