Marigold

Jeden z nejtrapnějších filmů v české historii. Samozřejmě v tom nejlepším možném smyslu. Forman zcivilnil formu až na samou hranici možností, Ondříčkova kamera působí chvílemi až úsečně, dialogy (které prý Forman hercům předehrával) jsou absolutně realistické a zcela prosté jakékoli stylizace. Jsou to prostě útržky odposlechnuté řeči, poskládané do odkoukaných situací, kterým zdánlivě chybí komika, ale jakmile se člověk do toho proudu banalit a šedivých frází zaposlouchá, vyloupne se neobyčejně bohaté a poetické jádro Lásek. Film je bezvadaně podkreslený komunistickou uniformitou, stupidními dechovkami, stupidními melodiemi z televize, hučením továrny atd. Z jednotvárnosti vyniká právě naivita a odevzdání Anduly, která je sice pubertálně naivní, ale přitom krásně drzá a plná ideálů. Za absolutní vrchol však považuju "postelovou" scénu Pucholt-Šebánek-Ježková, která je takovou malou čítankou humoru nové vlny. Strašně nenápadný a strašně krásný film.

Narozdíl od Věčného svitu neposkvrněné mysli na mě Butterfly Effect zapůsobil mnohem silněji atmosférou, úžasným spádem i svižnou režií. Na druhou stranu: propracovanost milostné linie je slabší. Nápad s měněním paměti je defacto totožný, jeho rozpracování možná zasloužilo větší hloubku (posoudím až po dalším shlédnutí) a méně televizních pastelek pro milostné scény. Nicméně hra s kauzálními liniemi je provedena naprosto přehledně, čistě a úchvatně, neustálé zvraty, střihové kulometné palby a změny časoprostorových perspektiv mě doslova přimrazily a donutily sledovat tenhle netradiční milostný sci-fi spletenec bez dechu. Z herců mě dost zaujal Evan-chlapec, který nejen vizuálně připomíná Dannyho z Osvícení. Jeho přerody v dospělý odraz sebe sama mi přivodily příjemné mrazení. Dvojice režisérů se podepsala pod vskutku výrazný a vydařený počin, Butterfly Effect patří ke špičce mezi sci-fi dramaty made in USA. Proto mu odpustím i ten happy end...

Obsahově krásně lyrické, poetické, plné jemného a inteligentního humoru i úsporně načrtnutých postav. Ústřední trojúhelník je sehraný velice uvěřitelně a chemie mezi Rusem-Finem-Laponkou funguje na jedničku. Neodmyslitelné lyrizující celky a důraz na přírodu už k ruskému pojetí potažmo k Rogožkinovi patří, podobně jako povinná sauna a skvělý naivka Ville Haapasalo. Malinkatým zádrhelem Kukušky je formální stránka, která je především v závěru dost neutříděná a díky metafyzické scéně lákání duše zpět do těla působí malinko křečovitým dojmem. Stejně tak zasazení závěrečné pointy mi do jinak velmi autentického příběhu úplně nesedělo. Pokud z větší částí působí Kukuška jako nebroušený drahokam, plný syrovosti a nesouvislých dialogů, její vyvrcholení vnáší do hry možná až trochu příliš schematický element. Přesto jsem se skvěle bavil, protože tenhle rozmarný příběh o lidech, válce a přírodě prostě oplývá jemnou poezií, která mě oslovuje.

Neuvěřitelné. Úvod filmu představuje snad nejkoncentrovanější situační demenci, jakou si člověk umí představit, neředěnou klaunskou debilitu a rozpustilost obecních bláznů, vše tak sladce předvídatelné a vše tak dokonale zničující, že jsem se (opět) válel v křečích smíchu a kochal se přehledem, jakým Sellers udržuje grády i v těch nejstupidnějších eskapadách (v úvodní sekvenci v blázinci kupříkladu). Po famózní parodii na britské detektivky trochu var Růžového pantera zeslábne až kamsi do vlažných hodnot, slaboduchý příběh je skutečně do počtu a ani mnichovský October Fest se bůh ví jak nepovedl. Hradní závěr však vše napraví návratem pravé palby pokleslého humoru. Z hlediska skečů asi opravdu jedna z nejulítlejších krimi komedií, navíc ozdobená nebeskou komikou mistra Sellerse.

Po dvou rozpačitých večerech návrat Hercula v seriálové formě. Méně chladná režie, živější kamera, lepší postavy, více emocí a mistr detektiv hodně zatažený do složitého děje. Na závěr jako třešnička elegantní double twist, který bohužel ve finále trpí značnou překombinovaností. Přesto jsem se příjemně bavil a cítil napětí, které na téhle sérii tolik miluju..

Nebýt několika božských Herculových eskapád a samolibých frků, byla by to dost nudná salónní detektivka s nahlavu postavenou motivací a utrápeným závěrem. Ač nerad, po většinu času jsem se zalykal mdlými postavami a afektovanými konverzacemi. Myslím, že mezi příběhy na půdorysu "večírek u podivína s vraždou místo zákusku" je tenhle zoufale průměrný. Půl hvězdičky za tradičně skvělého Sucheta.

Hodně atmosferická podívaná, která spíš než z propracované dějové struktury čerpá z uzavřených prostor metra, z temného a inspirativího motivu světa na periferii našeho zraku. Poněkud sypký narativní materiál táhnou skvělí herci a vypointované situace ze života maďarských revizorů a v závěru ho uspokojivě posune završení symbolické roviny. Příběh "renegáta" Bulcse, který v temnotě metra hledá exil před venkovním světem, je místy prostoupený lynchovským balancováním na hraně snu a skutečnosti, na hraně reality a fantazie. Je to spíše náznakové, ale v důsledku velmi důležité pro atmosféru Revizorů. Zvláštní, svojský a vrcholně moderní snímek (výtečné spojení hudby a obrazu!), který třeba naší harmonické menzelovsko-svěrávkovské kinematografii citelně chybí.

Dnes už to všechno vyhlíží tak nějak dětinsky a příliš latexově, nicméně výkon Goldbluma je sugestivní a některé momenty správně nechutné (trávení potravy)... jen to na mě působí dojmem konzervativní hororové patlaniny 80. let, třeba oproti Carpenterově Věci tomu chybí invence i silnější atmosféra. Skutečně antikvární záležitost, která mě spíš pobaví než nějak napne...

Už samo téma je silné, dramatické a ve scénáři zrealizované bez zbytečných kliček a možná s až příliš výslovným patosem spravedlnosti v některých momentech (nicméně nepopírám, že mě v tomto ohledu mohl ovlivnit strašidelný český dabing). Vzhledem k době a zemi původu by jistě mohlo působit tezovitě a strnule, jenže Kubrickova realizace je virtuózní. Od úvodního navození atmosféry zákopů (dokonalé průjězdy kamery i práce s kompozicí), přes bojové sekvence až po stěžejní část – soudní proces se třemi náhodně vybranými zbabělci. Drama sporu mezi velícím právníkem (Kirk Douglas) a ctižádostí zešílevšího generála Mireaua (George Macready) i gerontofilním sadismem generála Broularda (Adolphe Menjou) vede Kubrick úsečně, občas překvapí výborně zvoleným záběrem (soudní proces s polodetaily), nijak nevydírá diváka, ale předhazuje mu syrovou žalobu armády, nesmyslnost glorioly důstojníků-bohů a zoufalství bezmoci běžných vojínů, které mašinérie vlastní armády semlela. Přesto Stezky slávy končí netuctovým zdůrazněním humanity, které na mě svou jednoduchostí zapůsobilo opravdu mocně. Na dobu vzniku se jedná o film nadčasový, o drama provedené tím nejbrilantnějším způsobem, o drama sdílné, nepřikrášlované a strhující.

Docela slušná zombie prča. Snyder je očividně šikovnej kluk. Nejlepší z filmu je ale stejně Johnny Cash a The Man Comes Around v úvodních titulcích.