Marigold

Je to jak sežrat houby a ocitnout se v podivném stavu, kde se maže perspektiva a zvuk vás jako šavle seká na holou kůži. Někde je spojením Stoneova excentrismu s přepjatým soundtrackem Ennia Morriconeho dost podařené, někdy ale tenhle experiment sjíždí z cesty a potácí se nad roklí přehnanosti. Naštěstí ho vždy včas čapne za ruku vynikající herecké obsazení a dost podařené redneckovské vtípky. Je celkem patrné, že Stone se tak pokouší najít sám sebe ve výstřelku, až se začíná ztrácet... A to mu bohužel vydrželo dodnes.

V jedničce bojovali hrdinové o holé životy a dobrým pravidlem dvojky je, že v sázku musí být dáno 2x tolik. Cameron závazek splnil a tak se podivuhodná trojice bojovníků nerve jen o existenci, ale nově především o budoucnost. Scénář chytře rozvedl Kyleova slova o danosti osudu a Soudný den je tak dramatickým bojem o právo měnit to, co bylo projednou určeno. Zatímco v jedničce (v souladu s dobou) fungují stroje jako exotická podivnost, dvojka nezapře nástup křemíkového věku. Počítače jsou běžnou součástí lidského bytí a Cameron se správně kantorskou pedantností poukazuje na hrozbu ředění lidské inteligence tou virtuální. Vzhledem k tomu, že T2 se ale o sílu křemíku jako první film v historii masivně opírá, poselství jde i na opačnou stranu: i stroj může myslet jako člověk. Arnold v roli polidštěného Terminátora předvádí vrcholný výkon. Kdyby nepanoval k žánru tak silný despekt u akademiků, měl toho roku být přinejmenším nominovaným na plešouna. Mašinu se zapnutým modulem učení mu člověk žere. Dodnes mě nikdo nepřesvědčil, že pod kůží nemá pan guvernér kovové šasi. Pokud James Cameron T1 složil na výbornou akční státnici, T2 je brilantní profesura. Nikdo (a za tím si stojím) nedokázal "pokleslý" žánr povýšit na úroveň umění, aniž by se odcizil nízkým prostředkům. Lehkost, s jakou Cameron žongluje emocemi a dávkuje adrenalin, genialita akčních scén (opět, dodnes nepřekonaná) a celkový apokalyptický nádech náleží k vrcholným ukázkám síly filmu. To není výrok intelektuála, ale člověka, který na T2 vyrůstal a když si ho po letech a stovkách shlédnutých filmů pustil znovu, zjistil, že Cameronův mazlík působí přinejmenším stejně mocně. Jako tehdy, když jsem se ráno vzbudil a cestou na základku snil o tom, že se otevřou dveře a ke mně se přidá Arnie s lehce křivým úsměvem.

Hodně kvalitní adaptace Verneovy citlivé interpretace společnosti 19. století (jak vidno, skvěle se hodí i na události 20. století). Rážův film má zejména výtečné herce a hodně dobrou výtvarnou stránku, která tomu dodává velice sugestivní nádech. Některé záběry jsou hodně depresivní a doslova vydechují ocelový chlad Janusova města...

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije.

Skvostné při vší naivitě. Miluju ponorkářské filmy a tenhle má všechno důležité, drama, atmosféru, charismatického kapitána (vlastně dva) s roztomile neruskou výslovností... Má také hromadu patosu, který aplikován na obyvatele SSSR, soudružství a stranu získává zcela nový (trochu sarkastický) rozměr a tak nějak potvrzuje, že aby západní tvůrce pochopil východní mentalitu, musí si ji zcela přizpůsobit té své. Ale to je pro mě jen další pozitivní stránka příjemného spektáklu, který má všechny atributy kvalitní podvodní podívané. To comrades!

"Ať žije soudruh předseda" – "Ale dyť to neni pravda." – "No dyť von to taky ví, ale copak to může říct? ... Ať žije soudruh předseda!" Komunistická morálka v kostce a s nekřečovitým nadhledem. Moc jich skutečně nevzniklo.