Marigold

Romantický velkofilm mého srdce. Působivé výseky z ruských (sovětských) dějin, strhující Omar Sharif, krásná Julie Christie a konec, který mě na dva dny vyřadil z provozu. Je to sice hrůzně dlouhé, ale každá minuta jen stupňuje příliv emocí... A navíc na americký film je ta "sovětská" atmosféra velmi přesvědčivá. Takový film už jen tak nevznikne, pro mne jeden z hollywoodských vrcholů, proti kterému je Anglický pacient jen haldou odporně kýčovitých momentek.

Jsem asi necita, ale mně ten příběh po chvíli neskutečně lezl na nervy. Pan režisér brnká na emotivní strunu s takovou okázalostí, že ta má praskla asi po půl hodině a zbytek příběhu jsem jen prokroutil hlavou. Na konci jsem se cítil jak po konzumaci dvou kil přeslazených kremrolí... Takový Doktor Živago, to byla jinší podívaná!

Dlouho jsem se Titanicu vyhýbal jako čert kříži, ale nakonec mě dostihl... A kupodivu to nebyl čelní střet, ale spíš lehké minutí. Příběh je slaďoulinký a rozvláčný, ale jakmile se ten přerostlý parník začal potápět, bylo se na co dívat – tam jsem konečně poznal, že je pod tím podepsaný Cameron. Kupodivu se mi docela zamlouval nevycválaný Leonardo DiCaprio, zato s buržoazní děvenkou Kate Winslet jsem si moc rady nevěděl... Je to prostě ošuntělá lovestory, kterou Cameron přetřel zlatou barvou. Někde je nátěr řídký, takže prosvítá rez. Rozhodně klasický sezónní hit... Edit 2012: krásný důkaz toho, jak se člověk často mýlí. Vnímat tenhle film jako kýčovitou lovestory vlastně zastírá podstatu toho, čím Titanic ve skutečnosti je: produktem masivního Cameronova fetišismu a metaforickou cestou k vytouženému předmětu, který mocí filmu ožívá a umožňuje tvůrci diváka provádět jeho ztracenými zákoutími. Režisér prostě vystihl pocit, který se mě dodnes zmocňuje při pohledu na mrtvý vrak v hlubinách - palčivou touho "dát zašlé hmotě smysl a tvar příběhem". Výsledek je film plný rozporů, ale především film nesmírně přesně zkonstruovaný a ekonomicky odvyprávěný. Veškeré potěšení z něj u mě pramení z ryzí racionality. Pokud Rose říká: "Nedává to smysl, proto tomu věřím." já oponuji "Vše tu dává smysl, proto tomu věřím (ale nepodléhám :-))".

Ech uch... no, byl jsem okolnostmi donucen to shlédnout. Ano, je to vizuálně perfektní, ale probůh, do teď vůbec nechápu, o co tomu brejlatému klučinovi šlo. Na pohádku to bylo moc vážné, na fantasy zase moc infantilní, na komedii moc málo humorné a na dobrodružný film moc málo dobrodružné. Columbus mi připomíná řemeslníka, který nechtěl (nemohl) do příběhu vpašovat jakýkoli vlastní rukopis. Perfektně odvedený komerční produkt, víc ani ťuk. Chyba je asi ve mně, Potěr mě i jako knížka po několika stránkách začne spolehlivě strašně nudit. My dva jsem se pro sebe nezrodili, nu co, Rowlingová neschudne, že... A já také ne, tak nač se rmoutit.

Prostříhat Reloaded a slepit to s tím nejlepším z Revolutions a ejhle, to by byl film! Přesto po nevyrovnaném a rozteklém mezičlánku je Revolutions svižnou podívanou, která těží z užvaněnosti Reloaded (už není třeba cokoli hlubokomyslně rozebírat) a z vizuálního mistrovství, kterým Matrix proslul. Hezky se na to dívá a závěr je vážně strhujcí, stejně jako vyznění celého příběhu. Plus skvělý soundtrack. Tahle trilogie se mi nesmírně líbí tím, že není pouze "jedničkou", "dvojkou" atd., ale je skutečně koncepčním dílem, které jako celek vytváří obrovský potenciální vesmír, který lze dále zalidňovat. Navíc umožňuje zapojit mozek a vytvářet si vlastní intertextuální "matrix" s klasiky světové filozofie a literatury. Možná to svádí k přehnaným konstruktům, ale zaplaťpánbůh za to, že "masový" příběh vůbec klade tak vysoké nároky na diváka...

Ve své době jsem ten film hrubě nedocenil, či spíše přecenil. Hledal jsem za ním víc než jen dokonalou pokulturní encyklopedii, obžerně zahlcenou významy a inspiracemi, narcistně zahleděnou do své vizuální krásy. To byla chyba. Matrix Reloaded si lze užít jen pokud ho akceptujete v téhle lehce namachrované a přitom dětsky upřímné poloze. Po letech jsem viděl film, který jakoby v sobě obsáhl všechnu krásu (narativní, myšlenkovou, vizuální) všech velkolepých epických děl fantastiky. Je to skutečná imaginativní nálož, nespoutaná jakoukoli sebekritikou, vedená jen láskou k popkultuře jako celku a také výtečným nápadem, který z jedničky dělá pohádkové omalovánky. Realoded je odrostlejší, ale o nic méně stimulující zážitek. To, co bylo pro generace předchozí zakódováno ve Star Wars, nabízejí Wachovští ve filmové řeči nového tisíciletí. Upřímně lituji těch, kteří to nedocení – slastně spiklenecký pocit člověka, který se v nazelenalém světě cítí jako doma.

Antické drama přenesené do kulis raného středověku. Místo vzdušných svatyní chladné hrady, místo tóg hadry a brnění... Přesto Lars von Trier dokázal, že tenhle příběh zoufalé a zrazené ženy je naprosto univerzální a pokud ho režisér dokáže pojmout vizuálně zajímavě (což Trier dokáže), neztrácí nic ze své působivosti. Naopak, do nemilosrdné severské krajiny zapadá naprosto přesně. Scéna obětování dětí je natočená tak drsně a otevřeně, jak to jen Lars von Trier umí. Filmové drama v plné síle...

Úvodní část filmu je výborná, natočená s velkým nadhledem a ozdobená kupodivu dobrými výkony Standy Melouna a Veslo Šnapse. Postupem času se nadhled ztrácí a film sklouzavá do akční rutiny, ve které může zaujmout snad jen Sandruš Buldoková svým slaďoučkým obličejem a vystupováním naivní panny před maturitní plesem. Škoda přeškoda, stačilo udržet si humor a tolik ten příběh (samozřejmě dost nesmyslný) nežrat. Demolition Man však přesto patří k těm lepším položkám ve filmografii Sylvestra Stallona...

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích.

Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo". Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny – minulost (s Peterem Gonzalem Falconem v roli jinocha, poznávajícího taje Říma) a "současnost", ve které se přímo temazituje natáčení filmu (hlavní roli hraje sám Fellini). Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci (naprosto geniální přehlídka církevní módy, objev zachovalé římské vily v podzemí města). Roma je vskutku mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala. Nevšední film pro nevšední chvíle... :o)