Marigold

V Epizodě VI se už jakoby připravuje půda pro boom infantilních bejkáren z Epizody I, přesto závěr a osudový souboj s Darth Vaderem i samotným Císařem patří k vrcholným číslům celé série. Je zkrátka vidět, že Lucas pomalu podléhal velikosti svého fikčního světa a jeho možné flexibilní přizpůsobitelnosti divákům různého věku. Trochu slabší článek, přesto mu stále stačí dech na udržení kontaktu se špičkou sci-fi...

Jak to vyjádřit pregnantně? Byl-li první díl klasikou, tak tohle je klasika klasik a dost možná nejlepší sci-fi dobrodružtsví všech dob. Všechno, co zdobilo Epizodu IV, vypilováno k naprosté dokonalosti! Ty velké děti si tak krásně hrají...

Jak se dělá klasika? Přesně takhle. I když triky vybledly, svět Star Wars žije dál, protože tenhle film je něco více než jen pastva pro oko. Je to jeden velký oživlý sen, přímo smrtelně nakažlivý...

Před filmem jsem vážně zvažoval "odstoupení ze Star Wars závodu", ale nakonec jsem to riskl. A hele, ono se to vyplatilo! Zmizela dětská ušišlanost, vrátila se síla, vrátil se osud, vrátila se temnota. Sedl mi zejména Hayden Christensen, v němž se sváří dva nesmiřitelné protipóly, temná a světlá strana síly. Jeho balancování na hraně často graduje skvělá hudba Johna Williamse. Atmosféra více připomíná počítačovou sérii Jedi Knight (oproti původní epizodám je temnější, osudovější, méně pohádková), což vůbec není na škodu. Chytá se i Ewan McGregor, který společně s neposedným a emocemi zmítaným "padavanem" tvoří výbornou dvojku. Milostná zápletka je poněkud násilná a přehnaně stylizovaná, ale naštěstí velice rychle přepustí místo akci. Ano, Epizoda II se posouvá od pohádkovosti prvních epizod k vážnějšímu vyznění, což nemusí sedět pamětníkům, zato nám mladším, kteří už jsme zažili zrod počítačového zpracování SW (počínaje hrou Dark Forces ), je tenhle svět přeci jen blízký. I přesto si myslím, že Klony jsou právoplatným nástupce linie Epizod IV–VI...

To, co bylo v původních epizodách roztomilé, je tady infantilní, to, co bylo v původních epizodách napínavé, je tady infantilní, to, co bylo v původních epizodách okouzlující, je tady infantilní. Jiřík Lucasů prostě sešil plyšového medvídka za velké prachy, napatlal do něj spoustu přihlouploučkých epizůdek, které se pekelně rozcapují, dementního ušatého plaza, který mě vytáčí více než jakýkoli jiný hrdina a jakoby mimochodem rozprostřel po filmu okamžiky, které jsou hodné Hvězdných válek. Těší mě jen obsazení (avšak ne herecké výkony) a výtečný souboj s Darth Maulem. Jako celek ale takřka dokonalý propadák, s Epizodami IV a V raději neporovnávat, jinak hrozí nebezpečí zástavy srdeční...

Respekt před Annaudem, s jakou marnivostí nakládá s monumentálními scénami. Člověku nejde na rozum, že všechny ty velkolepé davové útoky a masivní exploze jsou jenom takovou omáčkou, v níž plavou osudy politruka, jím vytvořeného hrdiny SSSR a německého majora Wehrmachtu. Skromný sovětský klučina Vasilij je ukázkovým příkladem politické propagandy, která dokáže udělat z nadaného pěšáka symbol. Stejně tak je vztah Vasilije a politruka Danilova názornou ukázkou západního pohledu na stalinskou mašinerii, v níž oddaný komunista během pár minut může dostat rozum a prohlédnout ideologickou maškarádu. Tak trochu melodramatické sci-fi ala Hollywood. Nicméně jinak je to výborný komorní thriller se skvostnými kulisami, moc pěknou kamerou, strhujícím napětí a výbornými herci. To, že v závěru vychází sovětský hrdina stějně jako americký je asi očekávaná daň publiku. Ale všimněte si mlčenlivého distancu, jaký Jude Law zachovává tváří tvář malovanému Stalinovi... Korektní, až příliš.

Hodně deziluzivní pohled na bitvu u Stalingradu očima těch, kteří ji prohráli. Na hrdinství není místo, není místo na ideály a víru v Říši. Jediné, na čem záleží, je přežití. Ale to je u Stalingradu spíše fikcí. To, že na Volze trpěli nejen hrdinní rudoarmějci, ale v závěrečné fázi bitvy především německé jednotky, je tu zachyceno se vší otevřeností a neúprosností, přičemž ale nedochází ke zbytečné heroizaci. Ba naopak. V bitvě, ve které byly desetitisíce mužů obětovány zbůhdarma se nejvíce vyjevil paradox války – ti, kteří je vedou, trpí ze všech nejméně, na šachovnicích umírají jen nevinné figurky. Přesně to film Stalingrad zachytil dokonale. Obsahem lepší, než deset vojínů Ryanů v jednom šiku, ale bohužel, po stránce technické "prostě jen německý film". A to je vidět – zejména v první třetině, kdy masové scény nepůsobí nijak přesvědčivým a dechberoucím dojmem. Jakmile se však pozornost zaostří už skutečně na zoufalý hlouček "živých mrtvých" vojáků, patří Vilsmaierův film k tomu nejlepšímu, co válečný žánr nabízí.

Ano, válečné filmy mám rád. Ano, Spileberg technickým zpracováním filmu zřejmě maximálně přiblížil fikci k realitě války. Přesto tenhle film považuju pouze za lehký nadprůměr, protože o válce jako takové nic nevypovídá. Je to hezká náborovka na téma všichni v armádě jsme kamarádi a máme se rádi, což je sice pěkné, ale působí to na mne přesně jako ty kolorované kresby na propagačních plakátech z 2. světové války. Z příběhu nevěřím ani slabice, a tak u mne Ryan boduje jen bojovými sekvecemi (kterou jsou skutečně strhující) a výbornými hereckými výkony. Agitační podtext raději přehlížím...

Pro mne to nejlepší z Camerona. Výtečná režie, perfektní atmosféra a docela příjemný příběh, který kazí jen přihlouple otevřený závěr, zjevně udělaný na zakázku "aby to dobře dopadlo". Jïnak ale považuju tuhle podmořskou variaci na Blízká setkání třetího druhu za jeden z nejlepších dobrodružných filmů made in Hollywood, k čemuž rozhodně přispívá i výtečný Ed Harris v roli chlapáckého kapitána podmořské stanice. K onomu zmíněnému závěru – ve speciální edici je rozšířen a dokreslen do sice velice naivně proklamativního, ale přesto lepšího tvaru. Přinejmenším se dozvíte, proč to ti malí průhlední mužíčci všechno dělají.

Někde jsem četl, že nemáme film, který by bilancoval s normalizací. A co Kouř? Tenhle jedinečný "muzikál", který ve zhuštěném prostředí jednoho industriálního komplexu nabízí refexi snad všech podstatných složek totality! Škoda, že tenhle Vorlův film tolik zapadl, protože mezi záplavou dementních kapitalistických satir to byl po všech stránkách dotažený projekt, který bez obtíží zpracoval normalizační morálku i estetiku a do filmového života účinně převedl poetiku divadla Sklep. Zároveň Vorel s pronikavostí tak typickou pro mistry sarkasmu rozkryl v nadšeném sametově-revolučním kódu tehdy takřka opomíjené tóny falešného divadla a v průběhu natáčení je inkorporoval do scénáře. Nelze přehlédnout jasnozřivost filmového finále, ve kterém se staré mísí podle podivně harmonického scénáře s novým a svině si náhle nasazují škrabošky s lidskou tváří. Obrozený vzduch továrny tak pořád nese silný zápach totalitního kouře. Nepříjemně prozíravé vidění budoucnosti. Promiňte, ale vedle Kouře působí (prý) poselství Pupenda jako laciné pásmo humoru pro celou rodinu. Film, na který by se nemělo zapomínat. Film, který by se měl PŘIPOMÍNAT!