Marigold

Asi jsem divný brouk, ale Kingovu knihu jsem zkoušel číst třikrát a vždycky jsem ji po zhruba sto stranách odložil. Nelíbila se mi. Zato film mě okamžitě dostal svojí sugestivní atmosférou plíživého děsu, na níž má olbřímí podíl mistrovský výkon Jacka Nicholsona. Jacka Torrance rozehrává jako harfu, nejdříve potichoušku se všemi temnými podtóny, aby pak náhle začal rvát všechny struny. Jackova proměna v monstrum je postupná a vpodstatě "dělá" tenhle film. Kubrickovi se obdivuhodně podařilo vytvořit strach bez tmy a stísněných prostor. Strach Osvícení je strach vzdušný, světlý, prostorný... A tím naprosto unikátní. K autenticitě filmu přispívá i to, že zlo jakoby nemělo zdroj – přícházi "zevnitř" Jacka, nebo je to zlo vtělené do genia loci? Je Jackovo šílenství skutečně pouze dílem jeho pošramocené psychiky? Divák vězí ve stejné nejistotě, v jaké uvíznou hlavní hrdinové snímku, těžko určuje rozložení sil mezi realitou a nadpřirozenem. Ale vše vede jen k jednomu.. REDRUM... také z toho máte husí kůži?

Když se filmem probíjím, napadá mě, že je to zahozená šance. Stačilo vymyslet scénář méně megalomanský a více uzavřený, přizvat šikovného režiséra s nápady (neboť originální nápad není ve filmu ani jeden) a počkat, až vypukne horečka Společenstva prstenu. Pak by určitě distribuční společnosti na slovo fantasy film slyšely a Zaklínač snad mohl dopadnout lépe, čímž by otevřel cestu pro další filmy tohoto ražení. Bohužel, pokus selhal, film je beznadějně průměrný, reakce velmi chladné a popravdě, není se čemu divit. Výborný autor potřebuje výborné interpretátory. Interpretátory, kteří uchopí podstatu příběhu a přetaví ji organicky do řeči filmu. Štábu Zaklínače se povedlo vytvořit ukrutnou slátaninu bez hlavy a s několika achillovými patami. Musím se ale přiznat, že i přes všechny mouchy jsem rád alespoň za ten pokus. Dívat se na to při troše dobré vůle lze s decentním zaujetím a bez žaludečních obtíží. Snad je seriál více hoden jména nádherné Sapkowského ságy

Triková stránka je dodnes hodna obdivu, ale v tom filmu je mnohem víc. Whale uměl svým "děsivým vyděděncům" propůjčit auru výjimečnosti. Platí to Frankensteinovi, platí to i o muži, který přestal být vidět... Není to děsivá představa, že za vašimi zády stojí postava bez tváře?

Velkolepé, samozřejmě. Kulisové prostředí načichlé expresionistickou nelineárností a snovostí sice může na dnešního diváka působit směšně, přesto ten, kdo má lásku k černobílé magii, podlehne docela kouzlu Whalova snímku. Výkon Borise Karloffa je naprosto nezapomenutelný, způsob, jakým vdechl monstru život tak, aby děsilo (jeho entrée do filmu je grandiózní) a zároveň vzbuzovalo emoce (ta jeho marná touha pochopit lidskost!), to je prosím herecké mistrovství... James Whale stvořil klasiku světového horroru a zároveň film, který se zřejmě navždy vepíše do análů kinematografie. Co by totiž byla filmová monstra bez nezapomenutelné (původně prý nazelenalé) masky Borise Karloffa? I veškeré nedokonalosti snímku dnes dotvářejí Frankensteinův mýtus...

Mumie s vysušenou tváři Borise Karloffa ve své době děsila biografy, dnes už přece jen čas tu hrůzu poněkud vyšisoval, ale Karloffovo herecké umění a charisma dělá z Mumie i po letech dobrou podívanou...

Horrorová romance, kterou mám velmi rád. Pravda, na vzbuzování strachu tenhle film dobrý není, ale přesto má příběh zohaveného fantoma Pařížské opery svoje stálé kouzlo, v tomto snímku navíc podpořené jak vynikající stylizací prostředí i hereckých výkonů. Je to takový roztomile naivní hollywoodský synek, který svou naivitou nepopuzuje.

Jako horror už tenhle film poněkud kouzlo ztratil, ale stále tu zůstává skvělý design domu, ve kterém se příběh odehrává a především elektrizující duo Karloff-Lugosi v roli skrytých nepřátel. Jak už napsal caligari, inspirace německým expresionismem je více než zjevná a půvab snímku i po mnoha letech přetrval...

Brilantní konverzačka starého střihu. Žádná velká akce, prostě výtečný scénář, analyzující na příběhu několika jedinců samu podstatu lidské blbosti, fantastický Jacque Villeret, jehož Pignon je ódou na blbost a zároveň živoucím důkazem, že dobré srdce může dřímat i pod neobyčejně přitroublou slupkou (katarze jeho postavy je sehraná jako jedna velká symfonie – jak "málo" někdy stačí, aby celý film dostal další rozměr) a i ostatní ensemble svědčí o tom, že francouzská škola inteligentní komedie ještě úplně nevychladla. Pokud máte dobré herce a silný scénář (není náhodou Blbec k večeři původně divadlení hra?), vejde se geniální komedie vpodstatě do jednoho exteréru a nikoho ani nenapadne, že by byla jakkoli šizená... Inu, Francis Veber je zkrátka pamětník, který řemeslo nezapomíná...

Režisér unavený dost kontroverzním přijetím Undergroundu opět sáhl po familiérním cikánské látce, ale tentokrát nechal tragiku stát stranou a natočil neuvěřitelně ujetou a originální komedii. Slovo "crazy" není úplně přesné, protože tahle komedie je jako balkánská dechovka: dravá, divoká, veselá, živočišná... Příběh o přátelství až za hrob, vykutáleném kšeftíčkování s ropou a poklažené svatbě vyšperkovala geniální postava mafiána Dadana. Na jeho taneční kreace a šňupací krucifix se nezapomíná... Kusturica se opět podepsal pod snímek, který je nepřehlédnutelný. Mimochodem, víte, co žerou balkánská prasata? Trabanty!

Podobenství o jedné nešťastné zemi, jejích roztodivných obyvatelích a bratrovražedných válkách. Udržet masivní metaforu Jugoslávie 20. století pohromadě vyžadovalo veškerý Kusturicův um a ačkoli je na několika místech zřejmé, že to bylo nad jeho síly, přesto Underground uspokojivě funguje v obou rovinách: jako film o lidech i jako podobenství. Komedie i drama splývají v v unikátní Kusturicově poetice v jedno, za každým vtipem dříme špetka tragiky... Bregovičova hudba je naprosto nezbytná, je to právě ona, která dokonale souzní s náladou příběhu a ještě umocňuje jeho vyznění. Jeden z největších evropských filmů všech dob, doslovně i přeneseně...