Bílá paní

Příběh odehrávající se v malé vesničce, dokonale demonstrující situaci za socialismu, mi posloužil jako věrný ukazatel a potvrdil mi tamější dobu tak, jak jsem si ji představovala. Děj je směřován na zámek, dávné působiště Bílé paní nebo chcete-li modly, k níž se po dlouhou dobu obracejí místní obyvatelé se svými prosbami a strastmi. Ve filmu se vyskytuje tolik hlášek, dvojsmyslů a symboliky, což mi trochu připomínalo zamotanou síť, ale já s radostí objevovala a přemýšlela nad jejich pravým jádrem. Už sama víra v Bílou paní se tehdejšímu režimu nijak nezamlouvala a já v ní viděla pronásledování církve a prosazovaní čehokoli, co by mohlo ohrozit pevné postavení komunistické strany. Všudypřítomné degradování svobodné lidské mysli, omezování režimem, potlačování svých přesvědčení, názorů, všeobecný strach z pravdy. Nesmyslná ideologie, ovlivňování a oblbování lidí, doslova divadlo v každodenním životě, které místy připomíná slušnou komedii či frašku. Neskutečně odvážné pojetí, jehož poselství rudí páni neodhalili… Vystupuje zde herecká smetánka tehdejší doby, ať už je to Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Rudolf Hrušínský, přičemž nejsympatičtější postavu filmu pro mne představuje Brodský s rolí člověka, který se snaží jít proti proudu, tedy něco nejen neobvyklého, ale naprosto nepřípustného. „Věř, ale komu věříš věř.“ (23.03.2008)

Ukážkový film ako si totálne spraviť prdel z byrokratických pozícií alebo zo socializmu všeobecne. Ešteže tí hore boli tak tupí a asi si nedali dokopy jedna a jedna, pretože toto vystihuje mnoho z danej doby. Občas trošku nuda, ale za tie hlášky to naozaj stojí. A aké je to jednoduché. A pritom tak nápadité. Ktovie ako by vyzerala podobná satira na dnešnú dobu. 75%. (26.03.2008)

"To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček," prohlásil František Vláčil na adresu Juráčkova Případu pro začínajícího kata. Totéž by se dalo říct o Bílé paní, vynikající satirické komedii z pod režijní taktovky komediálního klasika Zděnka Podskalského, jež pranýřuje nešvary socialismu přímo s rozkošnickou krutostí. Třeba vidět! "To není pravda" - "Cože?" - "Že to není pravda." - "Vy s tim naděláte. To von ví přece taky. Ale copak to může říct? - Ať žije předseda!" (09.05.2006)

Co ty lidi všechno neukradnou? Po druhé světové válce (a obzvláště po roce 1948) naše kinematografie otočila o 180 stupňů, do filmů se začala vkrádat propaganda komunistického režimu a některé byly točeny pouze za účelem politického a ideologického zviditelňování jednotlivých osob, myšlenek, ideálů a vůbec celého totalitního aparátu. I přesto se v 50. a 60. letech dá najít několik klenotů, které vyčnívají nad ostatními nadčasovým humorem, zahalenou nadsázkou (zde zcela obnaženou) a ironií, kterou občas komunisté ihned nepostřehli a tyto filmy mohly (a stále můžou) bavit miliony diváků. Jedním z nich je Bílá paní od Zdeňka Podskalského, která je ukázkovou satirou. Tohleto platim já, protože inteligenty, ty my taky potřebujem! (22.06.2014)

"Bilé paní" režiséra Zdeňka Podskalského si vážím stejnou měrou, jako Menzelových "Skřivánků na niti". Oba snímky jsem zhlédl s týdenní prodlevou, velmi se mi líbily, oslovily mne, hodně jsem se u nich nasmál a občas mně naopak nepříjemně zatrnulo ve chvílích, kdy jsem si uvědomil, že takhle nějak to doopravdy v naší zemi kdysi vypadalo... Oba snímky mají společnou ještě jednou věc, které si vážím snad úplně nejvíce - kritika režimu zde nikdy nepůsobí samoúčelně, slouží příběhu a nikoliv naopak. (15.01.2009)