Marigold

Návrat je nádhernou ukázkou lyrického filmu a vizuálního umění v té nejčistší a nejpřístupnější podobě. Udivuje hrubým, neotesaným a úsečným scénářem, který záměrně nic nenapoví, nic neodhalí, většinu dedukcí nechá na divákovi, přičemž mu ale absolutně nejde na ruku. Spíše otevírá prostor famózní lyrizující kameře Mikhaila Kričmana, která svojí povětšinou odtažitou perspektivou a straněním se hlavního děje dokonale rytmizuje film, jenž osciluje mezi deskriptivními celky a strhujícími detaily. Kontrast odosobnělých a kompozičně vybroušených záběrů se subjektivními perspektivami dodává filmu citelnou dramatičnost, čím víc vypravěč divákovi odpírá, čím cí odvádí pozornost vizuálními přesahy, tím víc člověk lpí na vyprávěném, tím více si vychutnává lyrické vsuvky, které korespondují s náladou filmu. I díky barevnému filtru a vzhledu jednotlivých exteriérů dýchá z Návratu jakýsi chlad, odcizení, samota a vyprávěč tak vytváří prostou, ale strhující paralelu prostředí x příběh, nebo chcete-li lyrická složka x epická složka. Nepostradatelnou částí mozaiky jsou výborné výkony všech zúčastněných, před kluky nezbývá než smeknout, protože zvládají velmi obtížné party a emocionální nuance. Za povšimnutí stojí i zvuková stopa, která v mnoha záběrech ustupuje obrazu a ještě zesiluje znepokojivé lyrické podtóny. Podobně i hudba v minimalistickém provedení šikovně posiluje drama mezi postavami. Návrat je film hodně výrazně založený na formě, alespoň zpočátku právě forma dominuje nad obsahem, nicméně tušený, přesto těžko předvidatelný zvrat vytvoří v důsledku čirou a fungující metaforu vztahu otec x syn v podobě tak syrové a uvěřitelné, že jsem jakékoli námitky v tomto směru spokl. Vše završí naprosto otevřený a úsečně vypálený konec, který zanechá diváka v pochybách, jaksi uprostřed věcí. Zařazení černobílých retrospektivních fotografií má až lynchovsky dráždivý nádech tajemna... Smekám, úžasná práce.

Základním problémem Ethana Hunta je fakt, že není schopný nalézt svojí identitu. Ani osobní, ani žánrovou. Zatímco De Palma šel cestou akční špionky, John Woo vykročil po stezce jemu tak familierně známé: po stezce akčního filmu. Jenže ta je scénáristicky tak rozbitá, tak zasypaná kamením a hlušinou, že zhruba první půle filmu je naprostý otřes. Úroveň dialogů je na úrovni nezáměrného absurdního dramatu, děj otřesně schematický, napětí veškeré žádné. Tam, kde si divák v jedničce alespoň trochu lámal hlavu s dějem, nabízí Woo tristní kompilaci zpomalovaček a s nezájmem natočených pseudošpiónských scének, které nepřesvědčí snad ani pětileté dítě o své věrohodnosti. Očekávaný zlom do akčního finále úlevu nepřinese. S Huntem se opět nelze jakkoli ztotožnit, ta postava neobsahuje vůbec nic zajímavého krom milionového kukuče a hezkých hadříků. Milostná linie je otravná a naivní, čili nějaké soucítění s melodramatickými tóny se nekoná. Pravdou je,že jakmile se na scéně objeví holubi, ocitá se Woo zase na tom svém oblíbeném parníčku a vystřihne docela pěknou akční sekvenci, která ale v důsledku vyzní jako absolutní výkřik do tmy. Tohle se všem zúčastněným (snad s výjimkou Hanse Zimmera) nepovedlo.

Star Trek pro zvané, několik opravdu pěkných vtipů na nedotknutelný klingonský majestát pana Worfa, vynikající etudy Daty, Rikera i kapitána Pickarda. Docela zajímavá aktuální úvaha, kterou by pan Spock shrnul jako "smějí zájmy většiny vždy zvítězit nad zájmy jednotlivce?", sympaticky pootevřený konec a pár naprosto standardních akčních scén, které znalce seriálu sotva zvednou do stratosféry blaha. Nakonec ale vítězí příjemná atmosféra světa věčného mládí, rodinná pohoda krbu jménem Enterprise a uvolněné vtipkování. Pro fanoušky série vítaný potlach u vesmírného ohně, pro kolemjdoucí asi dost nezáživné scífko. Samozřejmě, v Next Generation sérii jsou podstatně lepší kousky.

Vlastně to vyhlíží jako americká odpověď na Bondovky, příběh se profiluje jako typický špionážní zámotek plný intrik a falešných identit, akce se zpočátku celkem drží při zemi, aby v závěru přerostla v cosi poměrně zábavně nereálného a pošahaného. Tom Cruise coby Ethan Hunt hraje opravdu jen tváří, jinak je jeho agent vytvořený jako indiferentní věšák na pěkné hadry ve tvaru klaďase přímo archetypálního. Brian DePalma osciluje svým stylem mezi napínavou špionkou a adrenalinovým akčňákem, ale nelze říci, že by MI měla nějaký výrazný styl, silný náboj, moment překvapení. Připadá mi, že i hlavní twist prošumí vinou špatného načasování. Oproti bondovkám opravdu dosti bezduché, ale přeci jen zábavné.

Že Jiří Menzel v současné formě na Hrabalův originál nestačí, to bych pochopil a akceptoval. To, že ze strhujícího přerodu prázdné nádoby jménem Dítě, která jako nomen omen naivně proplouvá bouřemi dějin, v poustevnického filozofa ezopovského ražení uhnětl jakousi pofidérní zkazku o švejkovsky nablblém pijákovi plzeňského bych snad také zkousl. Kdyby však byl "Obsluhoval jsem anglického krále" film poetický, vtipný, soudržný. Jenže on není. Soudržný vyprávějící subjekt Hrabalova románu nahradil mizerný Barnev a marně zachraňující Kaiser, z divokého chrlení barvitých historek zbylo torzovité a křečovité pásmo groteskních výjevů, která Menzel seká bez zájmu, nápadu a poetiky. Film běží po většinu času na volnoběh a z letargie mě probral jen Martin Huba, Milan Lasica, několik pěkných momentů Oldřicha Kaisera a vyvedený úvod. Z výborných historek knižních vznikla filmová drť, která bez ladu a skladu kombinuje provplánovost, melancholii a politickou korektnost. Předlohu pozměňuje decentně, jen málokdy ale ku prospěchu věci. Z filmové verze bych měl asi jako člověk neznalý knihy pocit zmatečné prázdnoty, jako člověk, který předlohu obdivuje mám téměř bolení na duši. Bohužel, Menzel už jenom dosluhuje, pryč jsou léta 80. Škoda, že jeho důchod postihl zrovna jeden z nejlepších textů Bohumila Hrabala.

První film toho odpudivého rejžovského megalomana po Skále, který jsem si zase vychutnal i s polevou. Opravdu nevím, proč v případě Ostrova mluvit o nějaké závažnější myšlence, ta je sice možná v embrionálním stádiu zajímavá, ale naštěstí má Bay z hlubších témat zjevně strach, takže celou mravoučnou základnu Ostrova zredukoval do drobátko nablblých, ale snesitelných dialogů a po chvíli už se celá zápletka zredukuje na "před kým je třeba utéct / koho je třeba porazit a co je třeba zničit". Žádné kličky, ale naopak parádní akční palba ze všech kanónů, rychlý střih, výborná podkresová hudba, dechberoucí efekty (zejména scéna s vlakovými koly je úchvatná). Ostrovu dominuje až klinicky čistý styl obrazu, krystalicky jasná a ničím nekomplikovaná futuristická estetika, která je stejně přehledná a čitelná jako příběh filmu. Sama klouže krkem a netíží v žaludku. Vůbec nemíněno ve zlém. Všechny ty klišovité zpomalovačky, přelety kamery atd. umí Michael Bay čistě a precizně jako málokdo a Ostrov operuje s výrazivem akčního filmu s naprostou bravurou. Výsledkem jsou dvě hodiny, ky jsem měl sladce vypnuto a jel jsem pouze na vlně adrenalinu, který není ničím tlumen. Parádní relaxační zážitek, samozřejmě chápu, že kdo čekal inteligentní sci-fi, musel být zklamán. Ale chtít to zrovna od Míši je asi jako požadovat obřízku u sv. Víta. Už jsem někdy psal, že je Scarlett Johansson absolutně k SEŽRÁNÍ???

Legendárnímu románu Václava Řezáče je film sotva důstojným soudruhem, vždyť barvitý a skoro kovbojkový drive literární předlohy Vávra zkomprimoval do schematické a v některých momentech nehratelně patetické agitky, které zcela chybí výrazná atmosféra dobývání divokého pohraničí a neustálé existenční nejistoty "socialistických kovbojů". Chudíkův bagár je až příliš plakátový, chybí mu všudypřítomné pochybování Řezáčovy postavy, když dojde na nejhorší, zaštítí se okamžitě Stranou a je po vnitřním dramatu. Ani ten knoflík pořádně nekroutí, to by do toho jeden kopl. Opravdu skvělé jsou karikatury Němců v čele s příšernou vlčicí Elsou Magerovou (Marie Vásová) a přízračným albínem Walterem Prüllem (Radovan Lukavský). Výrazně "vávrovsky nafouknuté" jsou scény s rudoarmějci, mistr měl cit pro davové výstupy, které jsou svojí radostnou muzikalitou a rudými tóny až nakažlivě pitomé. Správně hovězí je i výstavba některých dialogů, které sice vycházejí z knihy, ale z úst reálných lidí znějí ty ideologické proklamace nehorázně směšně a ochotnicky. Škoda, Nástup mohl být pěknou dobrodružnou podívanou z pohraničí, samozřejmě ideologickou až půdu, žel, takhle zůstalo jen u té ideologie, která půdu o tři patra přerostla.

Ale jo, budiž, takový belgický standard, knír příběhu je nakroucený uspokojivě a filmařský vosk na něm sedí slušně, ale trochu jsem postrádal Herculův nadhled a více šťavnatých bonmotů "nejšedější mozkové kůry světa". Myslím, že do seriálu by to byla porce tak akorát, jako televizák se to přeci jen trochu nudně rozlézá. Samozřejmě, kouká se na to příjemně, toho je David Suchet zárukou spolehlivou.

Kultovní status Equilibria mi popravdě poněkud zůstal záhadou, neboť svou béčkovost tenhle film nedokáže popřít ani chudou vizuální stránkou, která zejména v některých pasážích doslova smrdí laciným akčňákem, ani scénářem, který sice rozvíjí velice zajímavou totalitní orwellovsko-bradburyovskou zápletku, ale za cenu laciných zvratů a nepříliš přesvědčivých replik. Ani choreografická stránka Equilibira se nemůže rovnat brilanci Matrixu, futuristické bojové umění vypadá dobře pouze v některých momentech, občas vyhlíží jako přehnaně zrychlená hospodská fackovaná. Kurt Wimmer opravdu není žádný režisérský lumen a zaškrcený budget mu rozhodně nešel na ruku, takže jeho film působí nevyrovnaným dojmem, laciné momenty střídají vydařené, dobré obrazové kompozice střídají vyložené zmetky. Nejvíce se mi tak zamlouval Christina Bale v hlavní roli, který sice nijak neoslňuje, ale svou partituru hraje s přehledem (byť bez reevesovského charismatu). Celkově mi Equilibrium připadalo jako nadějná skica, kterou zazdily až příliš křiklavé béčkové pastelky.

Film, který mi napoprvé připadal jako jednorázové kouzelnické číslo. Dokonce jsem pochyboval, že se k němu kdy vrátím. Od té doby to dělám každý rok a tahle jiskřivá narativní hra, která žongluje s perspektivou vyprávění a vzrušujícím způsobem tematizuje mystérium tvorby i křehké pouto iluzionisty a publika, nakonec prokázala větší vitalitu než kterýkoli jiný Nolanův film. Víc než kde jinde tu totiž architektura vyprávění slouží postavám. S každou změnou perspektivy se pozměňuje i vztah diváka k nim, hodnocení jejich posedlosti i emocionální naladění k hlavním motivům. Pointa s "akváriem-tajemstvím" je možná skromná,ale v jádru geniální. Dílo skutečného mága. Kontinuální grower.